Spravedlivá válka?

Páté přikázání zakazuje svévolné zničení lidského života. Kvůli zlu a nespravedlnostem, které vyvolává každá válka, církev naléhavě všechny vybízí, aby se modlili a zasazovali o to, aby nás Boží dobrota uchránila odvěké pohromy válek. Všichni občané a všichni vládní představitelé mají povinnost zasazovat se o to, aby nedocházelo k válkám. „Dokud bude hrozit nebezpečí války a nebude existovat příslušná mezinárodní autorita vybavená dostatečnými mocenskými prostředky, dotud se nebude moci upřít vládám právo na spravedlivou obranu.“

Pro nedostatek času čtěte jen modré! 🙂

Ale lepší je číst i černé 🙂

Přísně se musí zvážit striktní podmínky, které ospravedlňují oprávněnou obranu vojenskou mocí. Takové rozhodnutí je pro svou závažnost podrobeno přísným podmínkám mravní oprávněnosti. Je třeba: — aby škoda způsobená národu nebo společenství národů útočníkem byla trvalá, těžká a jistá; — aby se všechny jiné prostředky, jak tomu zabránit, ukázaly neproveditelné nebo neúčinné; — aby byly odůvodněné vyhlídky na úspěch; — aby použití zbraní nevyvolalo mnohem těžší zla a zmatky než zlo, které je třeba odstranit. Při hodnocení této podmínky je třeba pečlivě zvážit sílu moderních ničivých prostředků. Toto jsou tradiční prvky vypočítávané v nauce o tzv. „spravedlivé válce“. Hodnocení takových podmínek mravní oprávněnosti přísluší prozíravému úsudku těch, kteří mají odpovědnost za obecné blaho.

Veřejná moc má v tomto případě právo a povinnost uložit občanům povinnosti nutné k národní obraně. Ti, kteří slouží vlasti ke vojsku, ať se považují za služebníky bezpečnosti a svobody národů. Když tento úkol správně plní, opravdu přispívají k obecnému dobru národů a k upevnění míru.

Veřejná moc se má vhodně postarat o případy těch, kteří z důvodu svědomí odmítají používat zbraní; ti mají však poskytnout lidskému společenství služby jiným způsobem.

Církev i lidský rozum prohlašují, že během ozbrojených konfliktů stále platí mravní zákon. „A když už naneštěstí válka vypukne, neznamená to, že již tím je válčícím stranám všechno dovoleno.“

Je třeba lidsky zacházet s nebojujícími, se zraněnými vojáky a se zajatci a respektovat je. Akce vědomě odporující mezinárodnímu právu a jeho všeobecným zásadám, stejně jako nařízení, která je ukládají, jsou zločiny. Slepá poslušnost není dostatečnou omluvou těch, kteří se jim podřizují. Vyhlazení nějakého obyvatelstva, národa nebo národnostní menšiny musí být odsouzeno jako smrtelný hřích. Člověk je mravně povinen odporovat rozkazům, které nařizují genocidu. „Každá válečná akce, směřující bezohledně k zničení celých měst nebo rozsáhlých území i s jejich obyvateli, je zločin proti Bohu i proti člověku, který je třeba s rozhodností a bez váhání odsoudit.“ Rizikem moderní války je poskytování příležitosti držitelům vědeckých a zvláště atomových, biologických zbraní ke spáchání takových zločinů.Hromadění zbraní se mnohým jeví jako paradoxní způsob, jak odradit případné protivníky od války. Vidí v nich nejúčinnější prostředky k zabezpečení míru mezi národy. Proti takovému zastrašovacímu prostředku je třeba vznést přísné mravní výhrady. Závody ve zbrojení nezabezpečují mír. Příčiny války vůbec neodstraní, naopak hrozí, že je zhorší. Nesmírné výdaje na přípravu stále nových zbraní zabraňují přispět na pomoc obyvatelstvu trpícímu nouzí; jsou překážkou rozvoje národů. Horečné zbrojení rozmnožuje příčiny konfliktů a zvyšuje nebezpečí, že se budou rozšiřovat.

Nespravedlnosti, přehnané nerovnosti hospodářského nebo sociálního rázu, závist, nedůvěra a pýcha, které zhoubně řádí mezi lidmi i národy, neustále ohrožují mír a vyvolávají války. Všechno, co se koná k odstranění těchto nepořádků, přispívá k budování míru a k zažehnání války. „Protože lidé jsou hříšní, hrozí jim nebezpečí války a bude hrozit až do Kristova příchodu; ale pokud jsou spojeni v lásce a přemáhají hřích, přemáhají i násilí, dokud se nesplní slovo: ‘Skují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože. Nezdvihne již meč národ proti národu, válce se již nebudou učit’ (Iz 2,4).“Zabití lidské bytosti těžce odporuje důstojnosti osoby a svatosti Stvořitele. V horském kázání Pán připomíná přikázání: „Nezabiješ“ (Mt 5,21) a přidává k němu zákaz hněvu, zášti a pomsty. Ba víc: Kristus požaduje od svého učedníka, aby nastavil druhou tvář, aby miloval své nepřátele. On sám se nebránil a Petrovi řekl, aby nechal meč v pochvě.

Zákaz zabít člověka neruší právo zneškodnit nespravedlivého útočníka. Oprávněná obrana je závažnou povinností toho, kdo má odpovědnost za život druhého nebo za obecné dobro.Oprávněná obrana osob a společností netvoří výjimku ze zákazu usmrcení nevinného, jež znamená svévolnou vraždu. „Z osobní obrany mohou vzejít dva důsledky, prvním z nich je uchování vlastního života; zatímco druhým je zabití útočníka … Jen první je chtěné, druhé nikoliv.“Láska k sobě je základní zásadou mravnosti. Je tedy oprávněné prosazovat respektování svého práva na život. Kdo brání svůj život, není vinen vraždou, i když je donucen zasadit útočníkovu smrtelnou ránu: „Jestliže někdo při obraně vlastního života užívá většího násilí, než je nezbytné, je jeho čin nedovolený. Jestliže však reaguje na násilí s přiměřenou umírněností, pak je obrana oprávněná … A není nutné pro spásu duše, aby se někdo zřekl oprávněné obrany, aby se vyhnul zabití druhých: protože člověk je povinen se víc starat o svůj život než o život druhých.“Oprávněná obrana může být nejen právo, nýbrž i závažná povinnost toho, kdo je odpovědný za život druhých. Zachovat obecné dobro společnosti vyžaduje, aby byl nespravedlivý útočník zneškodněn. Z tohoto důvodu mají nositelé veřejné moci právo použít zbraní k odvrácení útočníka od občanského společenství svěřeného jejich odpovědnosti.

140 let od přijetí I. ženevské úmluvy

Dne 22.srpna 2004 uplynulo 140 let od podpisu Ženevské úmluvy o zlepšení osudu raněných příslušníků polních armád. Čím byl tento okamžik významný v historii snah o zlepšení osudu obětí ozbrojených konfliktů a co se v této oblasti za oněch 140 let změnilo – to jsou dvě otázky, na které se pokusíme odpovědět. Problematika mezinárodního humanitárního práva je, jak ukazují i události současné doby, stále věcí aktuální.

Je smutnou skutečností, že války jsou prostředkem řešení sporů mezi státy již od úsvitu historie. Průběh ozbrojených střetnutí byl v drtivé většině poznamenán nesmírnou krutostí – nejen přímo na bojišti mezi příslušníky armád, ale i mimo toto bojiště – osudy zraněných či zajatých bojovníků byly tragické – dobití, pobití či odvlečení do otroctví bylo zcela běžné. Osudy obyvatel krajů, jimiž se válka přehnala, byly neutěšené stejně – stávali se obětí útoků, plenění a násilností…

Obraz, který se po staletí neměnil – a to i přes snahu mnohých docílit jisté humánnosti v čase, kdy promlouvají zbraně. Jistěže určité zásady regulující bojové úsilí a jej doprovázející násilí ve společnostech existovaly – připomeňme ideály rytířského boje, zásadu nedovolující užívat jedů či otravovat studně, zásadu azylu na církevní půdě, zásadu zakazující válčit ve dny významných náboženských svátků, imunitu studentů a církevních osob, snahu Lateránského koncilu (1139) zakázat kuši jako „nekřesťanskou zbraň“ a mnohé další. Tyto zásady však měly povahu především morálních imperativů, a i když se opíraly o autoritu církve, respektovaly se pramálo. Platilo, že účel boje je důležitější, než jeho způsob. Ochrana obětí byla záležitostí zcela podružnou a řešila-li se vůbec, pak jen formou místně a časově ohraničené dohody – např. o výpalném pro konkrétní město, o osudu zajatců v dané bitvě a podobně. I když mírové vztahy mezi státy již upravovala řada mezinárodních smluv, pokládala se válka stále za období, kdy – řečeno s Ciceronem – právo mlčí.

A právě zmíněná první Ženevská úmluva znamenala v této oblasti historický průlom – zrodila se mnohostranná mezinárodní smlouva určená právě pro čas válečný, uplatňující se univerzálně v každém místě a každém čase. Vytvořil se tak základ soudobého mezinárodního práva ozbrojených konfliktů – mezinárodně závazných pravidel omezujících válečné hrůzy a respektujících lidskou důstojnost.

První Ženevská úmluva z r.1864 je zásadním mezníkem historie soudobého mezinárodního humanitárního práva. Byla přijata na Diplomatické konferenci, kterou 8.8.1864 zahájil prezident Mezinárodního výboru Červeného kříže (tehdy ještě zvaného Mezinárodní výbor po pomoc raněným vojákům) gen. G.H.Dufour. Konference přijala jen se stylistickými úpravami návrh předložený Mezinárodním výborem a dne 22. 8. jej zmocnění zástupci 12 států podepsali – uveďme alespoň v tomto případě jejich výčet: Bádensko, Belgie, Dánsko, Hesensko, Francie, Holandsko, Itálie, Portugalsko, Prusko, Španělsko, Švýcarsko, Wűrtenbersko. Konvence měla sice jen 10 článků, ale kodifikovala významnou zásadu, že každý zraněný voják, ať je jakékoli příslušnosti, musí být řádně ošetřen. Dále zavedla imunitu zdravotnického a duchovního personálu na bitevním poli, nemocnic a ambulancí. Stanovila mezinárodně platný rozeznávací znak pro zdravotnický a duchovní personál a zdravotnické jednotky – červený kříž na bílém poli a zakotvila roli pomocných organizací (dnešní Národních společností) při péči o raněné. Průběh konference byl tak hladký především díky rozsáhlým aktivitám H. Dunanta, který byl rozeným diplomatem využívajícím svých osobních kontaktů, ale poněkud i určitých rivalit mezi tehdejšími velmocemi Francií a Pruskem. V následujících letech k úmluvě přistoupila řada států – např. Rusko (1867), USA (1882), Rakousko-Uhersko (Podunajská monarchie se k této otázce stavěla zpočátku velmi chladně a k Úmluvě přistoupila 21.7.1866 – po porážce u Hradce Králové…), Velká Britanie (1865) – r. 1900 počet smluvních stran přesáhl padesátku, což vzhledem k tehdejšímu počtu států znamenalo její přijetí celým světem. Úmluva se od počátku osvědčovala – dodejme, že např. pruský král nařídil při Prusko-Rakouské válce dokonce přednostní ošetřování raněných rakouských vojáků… Jistou komplikací se r. 1876 v Rusko – Turecké válce ukázal právě emblém Červeného kříže. Ačkoli byl zaveden jako hold Švýcarsku, prostý všech ideologických či náboženských obsahů, odmítlo jím Turecko označovat své zdravotníky a následně prosadilo zavedení alternativy – červeného půlměsíce na bílém poli.

Přijetím první Ženevské úmluvy vyvstal Mezinárodnímu výboru další úkol – role garanta mezinárodního humanitárního práva – tedy jeho prosazování, dohled na jeho dodržováním a v neposlední řadě péče o jeho další rozvoj. Tyto úkoly nebudou zdaleka tak snadné, jak by se mohlo z průběhu přijetí první Ženevské úmluvy zdát…

Hnutí Červeného kříže nastolilo řešení právní regulace válek cestou mezinárodních smluv a tato idea se začala úspěšně realizovat. Z iniciativy Ruska se v r.1899 sešla v Haagu I. Mezinárodní mírová konference (následována II. konferencí z podnětu USA v r.1907), která se zabývala kodifikací pravidel vedení válek. Zabývala se pravidly pozemní války – přijala Řád zákonů a obyčejů války pozemní (revidovaný r.1907), do jehož formulací významně zasáhl expert vlády Ruska a Ruského Červeného kříže, právník a diplomat F.F.Martens. Konference řešila i války námořní – mj. adaptovala I.Ženevskou úmluvu pro podmínku námořních válek. Mezinárodní výbor Červeného kříže sice nebyl iniciátorem Haagských konferencí, ale podporoval prosazování jejich závěrů. Další rozvoj mezinárodního humanitárního práva byl již iniciován právě MV ČK – r. 1906 reviduje Diplomatická konference v Ženevě I.Ženevskou konvenci – upevňuje postavení dobrovolnických pomocných organizací (NSČK) a dává neutrálním státům právo poskytnout zdravotnické jednotky a personál.

Doslova v předvečer světového konfliktu uděluje IX.Mezinárodní konference ČK (Washington 1912) Mezinárodnímu výboru ČK mandát k poskytování humanitární pomoci válečným zajatcům. Přichází I.světová válka – konflikt do té doby nevídaných rozměrů – vyžádá si 10 milionů lidských životů, ukáže na nedostatečnost úpravy postavení válečných zajatců i civilistů na okupovaných územích… Nicméně MV ČK získá nesmírný věhlas – ačkoli ještě na počátku války nedisponuje téměř žádným administrativním zázemím, dokáže reagovat překvapivě rychle – nejenže se ujme péče o raněné (jen ve Švýcarsku bude v souladu s I.Ženevskou úmluvou hospitalizováno 67.000 raněných), úspěšně provozuje pátrací a informační službu pro válečné zajatce (založenou r.1870 během Prusko-Francouzské války, během 1.sv. války v ní působí i Romain Rolland) – kartotéka zahrne na 5 milionů záznamů a několikanásobně více zpráv bude předáno mezi zajatci a jejich blízkými a v neposlední řadě předá statisíce balíčků pomoci válečným zajatcům. Během I. svět. války zahájí MV ČK aktivity ke slučování rozdělených rodin.

První světová válka ukázala nedostatečnost norem mezinárodního humanitárního práva – jeho základem byla především I.Ženevská úmluva, dále její adaptace pro válku námořní a Řád války pozemní. Záležitosti válečných zajatců řešilo pouhých 16 článků Řádu války pozemní, ochranu civilních osob na okupovaných územích 14 článků, ochranu civilních osob před přímým útokem pouhé 3 články tohoto řádu. Mnohé z aktivit MV ČK během války (za něž získal r.1917 Nobelovu cenu za mír) byly založeny nikoli na mezinárodních smlouvách, ale na respektu k této instituci a rezolucích mezinárodních konferencí ČK. Během světové války byly použity chemické zbraně. Na toto vše bylo třeba reagovat – MV ČK rozvinul intenzivní úsilí k rozvoji mezinárodního humanitárního práva. Výsledkem bylo přijetí Ženevského protokolu o zákazu dusivých, otravných nebo podobných plynů a látek a prostředků bakteriologických r.1925 (mimochodem jde dosud o jedinou smlouvu, kterou lze považovat za zákaz užití nukleárních zbraní). Významného pokroku bylo dosaženo na Diplomatické konferenci v Ženevě r.1929 – na základě předloh MV ČK byla přijata revidovaná I. Ženevská úmluva a především zcela nová úmluva O zacházení s válečnými zajatci, která čítala již 97 článků, mj. výslovně zakotvovala činnost Ústřední informační agentury pro válečné zajatce pod patronací MV ČK a dávala MV ČK právo rozvinout humanitární pomoc ve prospěch zajatců. Dále zavedla pojem „ochranné mocnosti“, jakožto nezúčastněné mocnosti hájící zájmy zajatců. Lze říci, že v otázce ochrany válečných zajatců byla snaha MV ČK úspěšná.

Jinak tomu bohužel bylo v případě civilních osob. Předloha projednávaná od r.1921 byla Diplomatickou konferencí r.1929 odmítnuta – vlády států světa to pokládají za příliš velký zásah do volnosti válčení, jednání s vládními experty se liknavě vlečou… Otázkou se zabývají Mezinárodní konference ČK v Tokiju (1934) a Londýně (1938) – doporučují přijmout úmluvu chránící civilisty v cizí moci (např. na okupovaných územích) a chránící obyvatelstvo před moderními způsoby vedení války, které mohou být zaměřeny právě proti civilistům. Diplomatická konference je navržena dne 10.6.1939, kdy Švýcarská vládá žádá vlády zemí světa o komentář k návrhům MV ČK. O několik týdnů později vypuká největší konflikt lidské historie – II.světová válka. Svět do ní vstoupí v oblasti ochrany civilistů vybaven jen několika chatrnými články Řádu války pozemní… Výsledky? Z válečných ztrát 50 milionů činí civilisté 50% – masivní bombardování sídlišt, deportace, vyhlazování civilistů na okupovaných územích…

V oblasti ochrany válečných zajatců postupuje MV ČK dle příslušné konvence – shromáždí 25 mil. karet a předá 120 mil. dopisnic, provede 11.000 kontrolních návštěv zajateckých táborů, předá 36 milionů humanitárních a zdravotnických zásilek, po válce zajistí repatriace zajatců…

Pomoc civilistům je těžší – MV ČK se nemůže odvolávat na žádnou smlouvu, jen na specifický charakter neutrální humanitární instituce. Předá však 24 milionů rodinných zpráv. Podaří se mu navštívit 170.000 internovaných Francouzů, v letech1941-42 rozvine úspěšnou humanitární akci v Řecku, avšak opakované žádosti o vstup do nacistických „koncentračních táborů“ jsou opakovaně zamítány – i tak se od podzimu 1943 se podaří alespoň rozeslat 1.1 milionu humanitárních zásilek osobám, jejichž jména byla Ženevě k dispozici… Teprve 12.3.1945 získá prezident MV ČK Burckhardt od gen. Kaltenbrunnera povolení ke vstupu delegátů MV ČK do koncentračních táborů – v Rumunsku, Maďarsku a Slovensku tak MV ČK zachrání tisíce židovských občanů před „konečným řešením“. Již předtím navštíví delegace MV ČK ghetto v Terezíně, tato návštěva však neumožnila MV ČK poskytnout účinnou pomoc. V r.1944 získává MV ČK opět Nobelovu cenu míru…

Druhá světová válka skončila r.1945. Byla v mnohém válkou totální, válkou zaměřenou proti civilnímu obyvatelstvu – a to jak ze strany tzv. Osy, tak v závěru války i Spojenců – vyhlazování civilního obyvatelstva, masivní nálety na osídlená území, použití jaderných zbraní – to vše bylo v příkrém rozporu se zásadou humanity. Otřesen těmito hrůzami vysílá svět své zástupce na Diplomatickou konferenci r. 1949 do Ženevy. Diplomatická konference výrazně zdokonalí úmluvy z předchozích let (označí je jako I., II. a III.) a přijímá novou úmluvu o ochraně civilních osob za války. Reaguje i na občanské války (zejm. válka ve Španělsku 1936-39, kde MV ČK pouze na základě specifického charakteru této instituce poskytoval zdravotnickou péči a navštěvoval internované obou stran). Konferenci však poznamenává duch studené války – výmluvné je, že čtyři Ženevské konvence o ochraně obětí ozbrojených konfliktů z 12.8.1949 zůstanou bez preambulí… Ani jeden z mocenských bloků nepřipustí širší regulaci vnitrostátních konfliktů – řeší je jediný čl. č.3, který však i tak je absolutní novotou v mezinárodním právu. Nepodaří se prosadit zásadní regulaci způsobů vedení války, takže ochrana civilistů před přímým útokem takřka chybí. I tak je IV.Ženevská konvence o ochraně civilních osob mimořádně významná – zahrnuje 159 článků a dokonale řeší zejména osudy civilistů pod cizí mocí… Zásadním pokrokem je, že Ženevské úmluvy napříště sankcionují jejich porušení – zavádějí povinnost všech států stíhat jejich porušení bez ohledu na státní příslušnost pachatele. Úmluvy rovněž rozšířily a upevnily kompetence MV ČK při dohledu nad jejich dodržování i postavení a práva Národních společností. Čtyři Ženevské úmluvy z r.1949 byly prospěšným pokrokem v oblasti humanitárního práva – platí dodnes a představují základ mezinárodního humanitárního práva. Je třeba zaregistrovat i skutečnost, že vznikem OSN r. 1945 se objevuje orgán umožňující nalézat výklad mezinárodně právních norem, a to i v oblasti humanitárního práva. Nadto je nadán pravomocí vynutit i silou dodržování mezinárodního práva.

Vývoj po přijetí Ženevských úmluv o ochraně obětí ozbrojených konfliktů z r.1949 brzy ukázal, že jejich ustanovení nejsou plně dostačující. Částečně to bylo známo již při jejich přijetí, dále vyvstaly problémy, které přinesl mezinárodní vývoj – tím vývojem byl především rozmach národněosvobozeneckého hnutí, které směřovala proti koloniálním režimům. Dominia zpravidla nechtěla přiznat těmto konfliktům mezinárodní charakter a tím povstalcům status „legitimních kombatantů“ a spíše na ně nahlížela jako na zločince. Dále se do popředí dostává rozvoj zbraní a metod vedení války a v souvislosti s tím ochrana civilních osob nevyřešená r.1949. Další výzvou je nárust vnitrostátních konfliktů.

Jde však o běh na dlouhou trať – mnohem delší, než byla příprava přijetí Ženevské úmluvy r.1864… Již XX.Mezinárodní konference ČK (1965) ve Vídni ve své rezoluci formuluje zásady, které je nutné do smluv mezinárodního humanitárního práva doplnit. Tyto zásady schvaluje r. 1968 Valné shromáždění OSN a vyzývá MV ČK k přípravě příslušných předloh – ty jsou přijaty XXI. MK ČK (Istanbul 1969) a po té MV ČK jedná s vládními experty. Je dohodnuto svolat na r.1974 do Ženevy Diplomatickou konferenci, které MV ČK předkládá takto „předjednané“ návrhy. Její jednání se však zkomplikuje – jsou zde tři rozdílné platformy – Západ, Východ a rozvojové země, navíc proběhla válka ve Vietnamu se 70% civilních obětí. Konference dlouze jedná, nakonec je 8.6.1977 po složitých jednáních přijat I.Dodatkový protokol k Ženevským úmluvám a k překvapení i II. protokol (na základě „zjednodušeného znění“ předloženého v předvečer závěrečného hlasování – jak vzpomíná čs. účastník jednání Prof.Mencer, nositel Medaile H.Dunanta). Oba protokoly jsou významným rozvinutím mezinárodního humanitárního práva – I.Protokol (o ochraně obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů) výrazně zlepšuje standard ochrany poskytovaný Úmluvami z r.1949, a to všem kategoriím chráněných osob – především zcela zásadně rozvádí imunitu civilního obyvatelstva před útoky, definuje civilní objekty, zakazuje útoky, které by ohrozily civilisty (nerozlišující útok, útok na zařízení nutná k přežití obyvatelstva, útok na zařízení obsahující nebezpečné síly, útok na přírodní prostředí), upravuje poskytování humanitárních pomocí, nově do mezinárodního práva zavádí civilní ochranu. Dále zaručuje respekt k lidským právům a právům dítěte v době války. Boj proti kolonializmu chápe jako internacionální konflikt. V protokolu II. se pro rozsáhlé vnitrostátní konflikty zavádí ochrana srovnatelná s mezinárodními konflikty (ovšem bez statutu válečných zajatců). Souhrnně řečeno, přijetím obou Dodatkových protokolů jsou Ženevské úmluvy z r.1949 doplněny na v pravdě komplexní, základní kodex mezinárodního humanitárního práva (obsahující na 650 článků), nazvaný Chartou humanity…

Pro úplnost dodejme, že tento systém je doplněn některými smlouvami zakazujícími konkrétní zbraně – zejména jde o zbraně biologické (1972), některé konvenční zbraně (např. proradné nástrahy, oslepující laserové zbraně, RTG-nezjistitelné střepiny,… 1980) či protipěchotní miny (1997). Proces humanizace ozbrojených konfliktů nekončí – MV ČK řeší problém nevybuchlé munice či zbraní malé ráže…

Dokud se nepodaří ze vztahů mezi skupinami lidí válku jako prostředek řešení sporů odstranit, je nezbytně nutné snažit se alespoň omezit násilí ji provázející. Je úkolem každého z nás přispívat k pochopení principů humanitárního práva – jeho neznalost je největším nepřítelem jeho respektování.

Právo na použití síly a Mezinárodní právo humanitární

Princip humanity ukládá všem subjektům hnutí Červeného kříže a Červeného půlměsíce snažit se za všech okolností předcházet a zmírňovat utrpení lidí, chránit jejich zdraví a život a napomáhat vzájemnému pochopení, spolupráci a trvalému míru mezi národy.

Tento úkol úzce souvisí s těmi oblastmi mezinárodního práva, které regulují možné užití síly v mezinárodních vztazích.

Prvou oblastí je regulace přípustnosti aktu síly ­ tzv. právo na použití síly (ius ad bellum), druhou oblastí je regulace způsobu použití síly ­ tzv. právo humanitární (ius in bello). Obě tyto oblasti existují nezávisle na sobě a liší se rovněž role subjektů ČK&ČP v nich.

Je proto i v rámci národní společnosti užitečné připomenout příslušné zásady mezinárodního práva, aby se členové, funkcionáři i zaměstnanci mohli v této stále aktuální problematice orientovat.

I. PRÁVO NA POUŽITÍ SÍLY (ius ad bellum),

Mezinárodní právo stanoví, a to dokonce jako zásadu, od níž se nelze odchýlit za žádných okolností ­ ani v případě tzv. krajní nouze! ­ neboť se dotýká zájmu celého mezinárodního společenství (tzv. imperativní zásada), že použití síly (nebo i hrozba silou) je ve vztazích mezi státy nepřípustné (představuje jeden z nejzávažnějších mezinárodních zločinů) s toliko následujícími výjimkami:

První výjimkou je právo sebeobrany státu. Co se tím myslí? Jde o použití ozbrojené síly jako reakce na přítomný, uskutečněný ozbrojený útok. Podtrhuji, že užití síly není přípustné k odvrácení hrozby ozbrojeným útokem, i kdyby se jednalo o hrozbu jakkoli bezprostřední ­ na tu je totiž právně přípustnou reakcí hrozba ozbrojenou sebeobranou. Jiné použití síly formou např. „preventivní války“ je za všech okolností postaveno mimo zákon a představuje zločin agrese.

Z hlediska historie je užitečné vědět, že do doby, než se v mezinárodním právu stabilizovala zásada zákazu použití síly (a stalo se tak z vůle všech členů mezinárodního společenství), přiznávalo se státům vést válku i preventivního charakteru. K zániku tohoto práva došlo mezi světovými válkami a např. Norimberský tribunál již trestal i samotný fakt neoprávněného použití síly (zločin proti míru), nikoli pouze porušení zákonů a obyčejů války (válečné zločiny).

Třetí výjimkou je situace, kdy se národ rozhodne uplatnit své právo na sebeurčení proti koloniálnímu či rasistickému režimu. Pokud tento režim odmítne uvedené právo akceptovat, je národ oprávněn domáhat se ho i ozbrojenou silou.

II. VZTAH K MEZINÁRODNÍMU HUMANITÁRNÍMU PRÁVU

Mezinárodní humanitární právo (MHP) ­ synonymem je mezinárodní právo válečné ­ reguluje válečné úsilí s cílem zajistit výkon zásady humanity, kterou upřednostňuje před pouhou válečnou účelností ­ tj. chrání skupiny osob neúčastnících se boje či z boje vyřazené (zdravotní personál, ranění, nemocní, váleční zajatci, osoby civilní) a klade meze výběru prostředků a způsobů vedení boje. Zásada humanity je imperativní zásadou mezinárodního práva.

Šíření znalostí MHP je významným úkolem hnutí ČK&ČP, avšak na rozdíl od ius ad bellum náleží subjektům ČK&ČP taktéž přímé provádění úkolů MHP a i dohled nad jeho dodržováním (viz příslušná ustanovení Ženevských úmluv a Statutu MV ČK). Ostatně příslušné subjekty ČK&ČP stály přímo o jeho zrodu a MV ČK je svěřena péče o rozvoj MHP.

Mimořádně závažnou skutečností je, že MHP se uplatňuje za všech okolností ­ na aplikaci MHP nemá žádný vliv právní povaha použití síly ­ platí stejně v případech legálního i nelegálního použití síly, jakož i v případech, kdy tato klasifikace chybí, platí vždy a pro všechny strany konfliktu. Jedině tak totiž může MHP naplnit svůj úkol, kterým je pouze ochrana obětí konfliktu bez jakýchkoli rozdílu. Aby tato ochrana byla zajištěna musí být MHP ve vztahu k právu na použití síly neutrální.

Stejně tak na aplikaci MHP nemá vliv, zda jeho zásady dodržuje druhá strana konfliktu ­ i v případě jeho porušení protivníkem musí první strana ustanovení MHP dodržovat.

Stručný obsah norem MHP lze nalézt na www stránkách ČČK ­ viz text „Co je mezinárodní humanitární právo?“

Stanovisko prezidenta Mezinárodního výboru Červeného kříže

Události v Iráku a ostatní nedávné ozbrojené konflikty nám znovu připomínají, že důstojnost lidských bytostí je často mezi prvními obětmi války. Početné delikty jsou spáchány na civilistech, raněných a nemocných kombatantech a těch, kteří jsou zbavováni svobody v souvislosti s ozbrojenými konflikty v celém světě. Děje se tak navzdory faktu, že Ženevské konvence se těší téměř univerzální podpoře celého světa a jakožto základ mezinárodního humanitárního práva zavazují všechny strany v konfliktu ochraňovat život a důstojnost lidí, kteří již nebojují nebo nikdy nebojovali. Šokující události týkající se zadržených v iráckém vězení Abu Graib jsou bohužel pouze jedním příkladem porušení těchto konvencí a hodnot, které představují.

Zastavit násilí páchané při ozbrojeném konfliktu a ochránit lidské životy a důstojnost tím, že bude jen tak, aby se neřeklo podporováno mezinárodní humanitární právo jistě nestačí. Je znepokojující vědět, jak často je nad násilím páchaném na mezinárodním humanitárním právu krčeno rameny jako nad „vedlejšími škodami“- děsivým označením pro lidské bytosti. Také je často lehkovážně označováno za nevyhnutelný výsledek při vytváření všeobecné bezpečnosti. Závazky vlád, armád, povstaleckých skupin a ostatních organizací k principům mezinárodního humanitárního práva jsou často jen prázdnými frázemi vyřčenými k zakrytí porušování těchto principů. Nicméně tato pravidla byla výslovně vytvořena právě tak, aby brala v úvahu jak oprávněné požadavky státní bezpečnosti tak závazek ochrany lidských životů a základních práv. Mezinárodní výbor Červeného kříže (MVČK) je přesvědčen, že mezi těmito dvěma cíli je možno dosáhnout rovnováhy.

První umožňuje kontrolu území při respektu k obyvatelstvu a druhý zadržení těch, kteří ohrožují veřejný pořádek, ovšem při respektování jejich fyzické i duševní integrity a bez toho, aby byli ponižováni a pokořováni.

Skutečnost, že MVČK pracuje naprosto nezávisle na státech a ostatních zúčastněných stranách, dovoluje mu spolehlivě monitorovat do jaké míry jsou respektovány závazky k mezinárodnímu právu. MVČK prozkoumává údajné porušování práva v místech, kde jsou zadržovány osoby, a informuje o svých zjištěních příslušné orgány. Doporučuje jim změny či požaduje různé způsoby zlepšení v případě, že je to potřeba. Díky přímým a důvěrným kontaktům s příslušnými orgány je MVČK umožněno pravidelně a opakovaně navštěvovat vězení a tábory a tím přímo pomáhat vězněným, jejichž práva byla ohrožena. Minulý rok navštívili delegáti MVČK skoro 470 000 vězněných v 80 zemích světa – většina z nich byla daleko od kamer a mikrofonů reportérů.

Jak jsem již uvedl, náš tým v Iráku pokračuje v navštěvování vězňů zadržených koaličními silami. Snaží se zajistit respektování životů a práv těm, kteří byli zbaveni svobody.

Od 11. září 2001, po spáchání teroristického útoku na Ameriku, jsme svědky úmyslně šířeného strachu mezi obyvateli. Opatření, která jsou v tomto ohledu přijímána, nabývají nových rozměrů. Teroristické činy, které nerozlišujícím způsobem masakrují civilní obyvatelstvo, jsou přímým popřením fundamentálních principů mezinárodního práva. MVČK takovéto útoky odsuzuje zcela bezvýhradně. Současně však zdůrazňuje, že odpověď na tyto útoky musí být provedena v souladu s mezinárodním právem. V případě, že boj proti terorismu představuje ozbrojený konflikt, státy jsou povinny dodržovat principy MHP, a to i případě, že je v sázce jejich bezpečnost. To znamená, že lidé, kteří jsou zbaveni svobody nemohou být zadržování a vyslýcháni jinak než v souladu se zákonem.

Někteří reportéři si myslí, že hrozba terorismu ospravedlňuje oslabování mezinárodního práva. Dohadují se o tom, že by toto právo mělo především sloužit k ochraně potřeb státu a že právní ochrana osob proti zneužívání jejich důstojnosti by měla být výrazně oslabena, aby tím byly zastaveny teroristické útoky. Já nesouhlasím. Jakýkoli nástroj práva musí být pravidelně přehodnocován a rozvíjen, aby zajistil svou stálou významnost. Mezinárodní humanitární právo není žádnou výjimkou, MVČK je stále zapojen do diskusí s vládami a experty s cílem zajišťovat jeho trvalý význam. Avšak nikdy nepřipustíme oslabování právních záruk ochraňujících práva lidí zadržených při ozbrojeném konfliktu.

Boj proti terorismu může být legitimní pouze v případě, že udrží a nepodryje základní hodnoty sdílené lidskostí. Právo na život a ochrana proti vraždě, mučení a ponižujícímu zacházení musí být zakořeněno v srdcích všech těch, kteří jsou zapojeni do tohoto zápasu. Tento boj věrohodnost ztratí, pokud je používán k ospravedlňování činů považovaných jinak za nepřijatelné, takových jako je zabíjení lidí, kteří se nijak neúčastní nepřátelských akcí.

Svět by neměl mít potřebu fotografií mučení a nepřípustného zacházení se zajatci k tomu, aby si uvědomil, že ochrana lidského života a důstojnosti se týká každého člověka a vyžaduje činy.

Jakob Kellenberger,

prezident MVČK

Stanovisko bylo mj. publikováno 19/5 2004 ve Financial Times a New York Herald Tribune.

Matouš 5:43  Slyšeli jste, že bylo řečeno: `Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.

Dívám se na tento svět s velkým údivem. Jak velká je trpělivost Boha, Stvořitele nebe i země, všeho viditelného i neviditelného? Jak velkou cenu má stvoření člověka, že není již dávno zavržen a ze Země vymícen? Pohoršujeme se nad křižáckými výpravami před mnoha staletími, nad inkvizicí s jejich mučícími nástroji, s odporem hledíme na genocidu Židů, s posměchem a znechucením sledujeme projevy jejich kata, Adolfa Hitlera. Ačkoli války postihovaly lidstvo během celých dějin, nebyly nikdy před tím celosvětové a tak zničující. První a druhá světová válka si vyžádaly více obětí a způsobily více utrpení než všechny předchozí války dohromady. Druhou světovou válkou boje neskončily. Od jejího konce vzniklo „140 konfliktů, ve kterých se používaly konvenční zbraně a ve kterých zahynulo až 10 milionů lidí . Hrozba totální termonukleární války visí nad naším světem jako Damoklův meč.A dnes? V minulém desetiletí byl ve Rwandě zmasakrován milion lidí. Během tří měsíců. Proč? Prý rasová nesnášenlivost. Naši milí „křesťané“ se také vehementně pustili do války a v Jugoslávii nešetřili opravdu nikoho, vycházejíc ze zásady padni komu padni a vraždili katolíky jako pravoslavné, stejně jako muslimy. Z Afghánistánu odešla po deseti letech komunistická vojska Sovětského svazu, aby se tam v zápětí pustila do války vojska „křesťanských“ Spojených států a také naše oddíly České armády. V Iráku jsou vražděni naši bratři a sestry již několik let. Před dvěma lety, ohlásil prezident Spojených států, konec války. I seběhli se prezidenti a byznysmeni celého světa, aby se podělili o kořist. Přísloví:  Je lépe být poníženého ducha s pokornými, než se dělit o kořist s pyšnými. Ale dnes, po totálním rozvratu, po barbarském drancování, se tam již nikdo nehrne. Hlavně, že aspoň ta ropa teče proudem. Z největší a nejznámější věznice v Iráku si naši „křesťanští přátelé“ udělali odpornou mučírnu. A nejen tam. Mučí své bratry ve svých věznicích po celém světě. Proč? Na počátku byly prý dvě věže. Nu, to je směšné. Neboť na počátku nebyly věže, ale pýcha.  A co na to Písmo? Pýcha očí a nadutost srdce, ač jsou svévolníkům světlem, jsou hříchem. Hle, toto byla nepravost tvé sestry Sodomy; pýcha, sytost chleba a sebejistý klid, který měla i se svými dcerami. Ale ruku utištěného ubožáka neposilovala. A takto se zlobil Bůh na své vyvolené, na své Izreale- Ozeáš:

Země jen smilní a smilní, odvrací se od Hospodina.“ Zachráním je skrze sebe, Hospodina, jejich Boha; nezachráním je lukem, mečem a válkou, koni a jezdci.“ Izraelských synů bude však zase jak mořského písku: nikdo je nezměří, nikdo je nesečte. Na místě, kde se jim říká: „Nejste lid můj“, bude se jim říkat: „Synové živého Boha.“ Synové judští a synové izraelští budou pospolu shromážděni, ustanoví si jedinou hlavu a vyjdou z této země.Veďte spor proti své matce, veďte spor, vždyť ona není mou ženou a já nejsem jejím mužem. Ať odstraní ze své tváře znamení smilství, zprostřed svých ňader znak cizoložství!  Jinak ji svléknu do naha, vystavím ji, jak byla v den svého zrození. Učiním z ní poušť, obrátím ji v suchopár, umořím ji žízní.  Ani nad jejími syny se neslituji, jsou to synové smilstva.  Smilstva se dopouští jejich matka, hanebnosti jejich rodička; říká: „Půjdu za svými milenci, kteří mi dávají vodu a chléb, vlnu a len, olej a nápoje.“Bude se honit za svými milenci, ale nedostihne je, bude je hledat, ale nenajde je. Pak si řekne: „Půjdu a vrátím se ke svému prvnímu muži, tehdy mi bývalo lépe než teď. Proto vezmu své obilí zpět v jeho době, i mošt v příhodný čas; strhnu z ní svou vlnu i svůj len, jež měly přikrývat její nahotu.  Tehdy odkryji její hanbu před zraky jejích milenců. Žádný ji nevytrhne z mé ruky.  Všemu jejímu veselí učiním přítrž, jejím svátkům, novoluním i dnům odpočinku, všem jejím slavnostem. Proto ji přemluvím, uvedu ji na poušť, budu jí promlouvat k srdci.  Zas jí dám její vinice, dolinu Akór jako bránu k naději. Tam mi opět odpoví jako za dnů mládí, jako v den, kdy vystoupila z egyptské země.  V onen den, je výrok Hospodinův, budeš ke mně volat: „Můj muži“ Neomilostněné budu milostiv, těm, kdo Nejsou-lid-můj, řeknu: „Tys můj lid“, a on řekne: „Můj Bože!“Slyšte slovo Hospodinovo, synové izraelští! Hospodin vede při s obyvateli země, protože není věrnost ani milosrdenství ani poznání Boha v zemi.  Kletby a přetvářka, vraždy a krádeže a cizoložství se rozmohly, krveprolití stíhá prolitou krev.  Proto země truchlí, chřadnou všichni její obyvatelé, polní zvěř a nebeské ptactvo; hynou i mořské ryby. Nikdo se nepři, nechtěj druhého kárat! Tvůj lid, kněže, jako by chtěl vést při,  ale upadneš za dne, a za noci upadne s tebou prorok; zahladím i tvou matku.  Můj lid zajde, protože odmítá poznání. Ty jsi zavrhl poznání a já zavrhnu tebe; nebudeš mým knězem. Zapoměls na zákon svého Boha; i já zapomenu na tvé syny.  Čím je jich víc, tím více proti mně hřeší; já jejich váženost zlehčím.  Krmí se obětmi mého lidu za hřích, přiklánějí se k jeho nepravostem.  Proto dojde jak na lid, tak na kněze. Ztrestám ho za jeho cesty, za jeho skutky mu odplatím.  Budou jíst, a nenasytí se, budou smilnit, a nerozmohou se, protože opustili Hospodina. Co mám s tebou dělat, Efrajime? Co mám s tebou dělat, Judo? Vaše zbožnost je jak jitřní obláček, jako rosa, která hned po ránu mizí.  Chci milosrdenství, ne oběť, poznání Boha je nad zápaly.  Oni však po způsobu lidí přestoupili smlouvu, ve všem se vůči mně zachovali věrolomně.  Gileád je městem těch, kdo páchají ničemnosti, městem krvavých stop.  Jako hordy na někoho číhající spolčují se kněží, Ani jim nepřijde na mysl, že na všechny jejich zlořády pamatuji. Jejich skutky je obklopují, mám je před očima. Svými zlořády dělají radost králi, svými přetvářkami velmožům. Krále si ustanovili, ale beze mne, dosadili velmože, ale já se k nim neznám.  Neraduj se, Izraeli, rozpustilým jásotem jako národy! Efrajim bude pobit, jejich kořen uschne, žádné ovoce neponesou. I kdyby něco zplodili, usmrtím to nejvzácnější, plody jejich lůna. –

Izrael je rozbujelá réva, plody jen pro sebe nasazuje. Čím více má plodů, tím více oltářů staví, čím je jeho země lepší, tím lépe zdobí posvátné sloupy.  Jejich srdce je plné úlisnosti, budou však za vinu pykat. On jejich oltáře strhne, zničí jejich posvátné sloupy. Rozsívejte si pro spravedlnost, sklízejte pro milosrdenství, zorejte svůj úhor. Je čas dotázat se Hospodina. Až přijde, svlaží vás spravedlností. Orali jste svévoli, sklízeli bezpráví, jedli jste ovoce přetvářky. Doufal jsi v svou cestu, v množství svých bohatýrů.  Ačkoli jsem sám naučil Efrajima chodit, on na své rámě bral modly. Nepoznali, že já jsem je uzdravoval.  Provázky lidskými jsem je táhl, provazy milování, byl jsem jako ti, kdo jim nadlehčují jho, když jsem se k němu nakláněl a krmil jej. Můj lid se zdráhá vrátit se ke mně; když ho volají k Nejvyššímu, nikdo se nepozvedne.  Což bych se tě, Efrajime, mohl vzdát, mohl bych tě, Izraeli, jen tak vydat? Cožpak bych tě mohl vydat jako Admu, naložit s tebou jako se Sebójimem? Mé vlastní srdce se proti mně vzepřelo, jsem pohnut hlubokou lítostí.  Nedám průchod svému planoucímu hněvu, nezničím Efrajima, protože jsem Bůh, a ne člověk, jsem Svatý uprostřed tebe; nepřijdu s hněvivostí.  Efrajim je kramář, v ruce má falešná závaží, rád klame.  A říká: „Ano, zbohatl jsem, získal jsem si jmění. Na ničem, čeho jsem nabyl, nelze shledat hříšnou nepravost.“ Kdo je moudrý, aby těmto věcem porozuměl, rozumný, aby je pochopil? Hospodinovy cesty jsou přímé, spravedliví budou po nich chodit, nevěrní však na nich upadnou. Nyní tedy, je výrok Hospodinův, navraťte se ke mně celým srdcem, v postu, pláči a nářku.  Roztrhněte svá srdce, ne oděv, navraťte se k Hospodinu, svému Bohu, neboť je milostivý a plný slitování, shovívavý a nejvýš milosrdný. Jímá ho lítost nad každým zlem.  Kdo ví, nepojme-li ho opět lítost a nezanechá-li za sebou požehnání.

A co nám říká o Nový zákon?

Já však pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují,

abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.

Matouš 24:6  Budete slyšet válečný ryk a zvěsti o válkách; hleďte, abyste se nelekali. Musí to být, ale to ještě není konec.

7  Povstane národ proti národu a království proti království, bude hlad a zemětřesení na mnoha místech.

8  Ale to vše bude teprve začátek bolestí.

9  Tehdy vás budou vydávat v soužení i na smrt a všechny národy vás budou nenávidět pro mé jméno.

10  A tehdy mnozí odpadnou a navzájem se budou zrazovat a jedni druhé nenávidět;

11  povstanou lživí proroci a mnohé svedou

12  a protože se rozmůže nepravost, vychladne láska mnohých.

13  Ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen.

A toto evangelium o království bude kázáno po celém světě na svědectví všem národům, a teprve potom přijde konec.

Kde je tedy pravda? Je velkým pokušením hledat odpověď v historii, je velkým pokušením hledat odpověď v projektování se do králů, generálů, politiků, statečných vojáků či jiných mužů a žen a řešit konflikty minulosti současnosti i budoucnosti v tomto imaginárním, neskutečném životě našich představ. Snad každý někdy vyslovil a snad každý někdy slyšel otázku: „a co bys dělal na mém místě“? nebo „a co bys dělal na místě tamtoho?“ Jde o tutéž cestu do slepé uličky. Je to bušení na vrata za nimiž jsou dveře další a další až k nekonečnosti. Vždyť kolikrát sami nevíme co máme dělat my sami, jakpak bychom mohli vědět co bychom dělali, či měli dělat na místě miliard lidí se všemi jejich rozmanitými životy, ať už těch, co nežijí, či těch co jsou naši současníci, nebo dokonce těch co teprve přijdou po nás? Jde o stejnou pošetilost, jako vciťovat se do těch, co nikdy neexistovali, neexistují a nebudou existovat. Jsou jen v našich představách. Ano, přesto možná dostaneme v těchto představách, v těchto našich snech „při plném vědomí“, odpověď. Třeba takovouto: „odpověď hledej jinde! Pravda je ukrytá v tobě.“ Nerozjímejme o tom kým bychom mohli být a co bychom bývali dělali, kdybychom byli někým jiným než jsme, a probuďme se. Vždyť spíme! Rozjímejme o tom jací jsme. Rozjímejme o tom čeho se bojíme, koho nenávidíme, koho milujeme, nad kým se vypínáme, před kým se ukláníme……. A pak se ptejme proč. Možná se bojíme protože nevěříme v Boží milost a život věčný, nenávidíme, protože se pokládáme za lepší druhých, milujeme, jelikož dostáváme a tak se podobáme spíše lakomcům, vypínáme se – úplně jsme zapomněli, že jsme prach a v prach se obrátíme, ukláníme se – úplně jsme zapomněli, že jsme syny a dcerami Božími. Teprve pak, až si uvědomíme, že jsme ničím, můžeme se stát někým. Teprve pak, až se staneme pokornými, můžeme se stát spravedlivými. Kým však máme chtít být nejvíce? Milujícími! Jeden pán kdysi definoval člověka jako krále rozumu takto: „myslím, tedy jsem“. My jme však povoláni k tomu abychom se stali obrazy Božími, a tak zkusme definovat člověka jinak, zkusme být takovými, abychom mohli říci: „miluji, tedy jsem“. Vždyť Bůh je láska!

Připomeňme si několik slov z celého Písma: Žalmy 31:24  Milujte Hospodina; Deuteronomium 10:19  Milujte tedy hosta; Ámos 5:15 milujte dobro; Zacharjáš 8:19   Jen milujte pravdu a pokoj! Matouš 5:44   Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují; Lukáš 6:27   Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí; . Lukáš 6:35  Ale milujte své nepřátele; čiňte dobře, půjčujte a nic nečekejte zpět ; Jan 13:34 Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Tolik Písmo.

Dnešní doba nás svádí vidět, i při vší snaze, jen z jedné strany mince soužití mezi lidmi. Vychází z úcty k člověku a z vědomí, že ten kdo život nedaroval, nemá jej právo vzít. Zřekneme-li se trestu smrti, nebo spravedlivé odplaty našim nepřátelům, máme pocit, že jsme vykonali maximum možného, že jsme něco darovali někomu, kdo si nic nezaslouží. Očekáváme nejprve pokání těch, co se proti nám provinili a pak snad se dostaví naše odpuštění. Jenže na té odvrácené straně mince je sdělení daleko podstatnější. Odpouštím-li, obdarovávám sebe, miluji li nepřátele, odměňuji sebe, modlím-li se za ty, kteří mne pronásledují, honoruji sebe. Jak to? Totiž teprve tam, kde není nenávist, může vstoupit láska; teprve tam, kde není svár, může vstoupit mír; teprve tam, kde není zloba, může vstoupit klid; teprve tam, kde není neklid může vstoupit pokoj. Odhoďme břemena jež nás tlačí a tíží a vezměme na sebe jho pokoje. Odhoďme pomstu, zlobu, závist, strach a svár a vpusťme do svého srdce lásku. Kdo neodpouští, nepozná sladkost míru. Kdo mává mečem a ohnivými šípy pomsty, bojuje proti knížeti pokoje, králi králů, dobývajícímu se do hradu jeho srdce. Vždyť Bůh stojí přede dveřmi a tluče; zaslechne-li kdo jeho hlas a otevře mu, vejde k němu a bude s ním večeřet. Sám Bůh si učiní příbytek v našem srdci, sám Bůh bude u nás bydlet! Sám Bůh bude bydlet v nás! Jak to poznáme? Ne nemusíme jít na roentgen, nepotřebujeme vyšetření ultrazvukem. Miluje-li někdo své děti, jistě si nemusí jít nechat udělat krevní obraz, aby mu to lékař potvrdil. Ani si nepoběží koupit svinovací metr, aby tu lásku sám změřil. Nepůjde ke svému příteli aby se ho otázal: „mám vážné podezření, že miluji svého syna, nemohl bys mi to nějak dosvědčit“? Láska sama je svědkem, pokoj sám je důkazem, v nás samotných se uskutečňuje tato proměna. Kdo poznal tento mír, ví, že teprve v něm opravdu miluje sebe a v něm miluje bližní a v něm miluje Boha. A také se podiví: „kde se to vzalo? kde se vzal ten klid? kde se ve mně vzala ta změna?“ Bodejť bychom nemilovali více sebe, když je v nás Kristus, bodejť bychom nemilovali své bližní, miluje-li je v nás a za nás Kristus, bodejť bychom nemilovali Boha, je-li v nás! Odhoďme vše, ano i lásku ke svým blízkým a Kristus vstoupí do nás, do našich srdcí a naplní je. Pak budeme moci říci: „již nežiji já, žije ve mně Kristus“ (Galatským 2:20). Oh, nebojme se, že své blízké o něco ochudíme! Jak budeme odhazovat svá zbytečná břemena a svou nedokonalou lásku, vylévat špatnost, tak nám On bude vlévat skutečný život, skutečnou lásku. Vždyť jak je naše vlastní láska nedokonalá, oproti lásce Kristově! Nakolik naše nedokonalá láska působí na lidi okolo nás, jak teprve bude působit láska Kristova!