Menší zlo, větší zlo

 

Humanae vitae: Je-li totiž někdy opravdu dovoleno trpět menší mravní zlo, aby nedošlo ke zlu většímu [míněno pravidlo menšího zla*], nebo aby bylo dosaženo většího dobra [pravidlo o dvojím účinku*], není dovoleno ani z nejvážnějších důvodů dělat zlo, aby z něho vzešlo něco dobrého

– “Teorie menšího zla”- jedná se o rozhodnutí mezi dvěma zly morálními.

* Jak se zachovat k bližnímu,který je rozhodnut dopustit se hříchu a nemůže být od toho zcela odvrácen. Je možné mu poradit, aby hřešil méně? (Př: jednání Judovo Gn 37,26)

* Je možné radit k menšímu zlu jen v tom směru, kterým je onen druhý člověk rozhodnut zle jednat, nikoliv však k jinému zlu, které je jiného druhu, než ke kterému je pevně rozhodnut (např. radit ke krádeži místo násilí)

Catechismus Romanus, Casti Connubii, str. 559-561, Mater et Magistra, 447

Je-li totiž někdy opravdu dovoleno trpět menší zlo, aby nedošlo ke zlu většímu, nebo aby bylo dosaženo většího dobra[17], není dovoleno ani z nejzávažnějších důvodů dělat zlo, aby z něho vzešlo něco dobrého[18], tj. činit předmětem pozitivního úkonu vůle něco, co je vnitřně nesprávné a proto nedůstojné lidské osoby, i když se to děje s úmyslem zachovat nebo podpořit dobro osobní, rodinné nebo sociální.

Všichni občané a všichni vládní představitelé mají povinnost zasazovat se o to, aby nedocházelo k válkám. „Dokud bude hrozit nebezpečí války a nebude existovat příslušná mezinárodní autorita vybavená dostatečnými mocenskými prostředky, dotud se nebude moci upřít vládám právo na spravedlivou obranu.“

Přísně se musí zvážit striktní podmínky, které ospravedlňují oprávněnou obranu vojenskou mocí. Takové rozhodnutí je pro svou závažnost podrobeno přísným podmínkám mravní oprávněnosti. Je třeba: — aby škoda způsobená národu nebo společenství národů útočníkem byla trvalá, těžká a jistá; — aby se všechny jiné prostředky, jak tomu zabránit, ukázaly neproveditelné nebo neúčinné; — aby byly odůvodněné vyhlídky na úspěch; — aby použití zbraní nevyvolalo mnohem těžší zla a zmatky než zlo, které je třeba odstranit. Při hodnocení této podmínky je třeba pečlivě zvážit sílu moderních ničivých prostředků. Toto jsou tradiční prvky vypočítávané v nauce o tzv. „spravedlivé válce“. Hodnocení takových podmínek mravní oprávněnosti přísluší prozíravému úsudku těch, kteří mají odpovědnost za obecné blaho.

Veřejná moc má v tomto případě právo a povinnost uložit občanům povinnosti nutné k národní obraně. Ti, kteří slouží vlasti ke vojsku, ať se považují za služebníky bezpečnosti a svobody národů. Když tento úkol správně plní, opravdu přispívají k obecnému dobru národů a k upevnění míru.

Veřejná moc se má vhodně postarat o případy těch, kteří z důvodu svědomí odmítají používat zbraní; ti mají však poskytnout lidskému společenství služby jiným způsobem.

Církev i lidský rozum prohlašují, že během ozbrojených konfliktů stále platí mravní zákon. „A když už naneštěstí válka vypukne, neznamená to, že již tím je válčícím stranám všechno dovoleno.“

Je třeba lidsky zacházet s nebojujícími, se zraněnými vojáky a se zajatci a respektovat je. Akce vědomě odporující mezinárodnímu právu a jeho všeobecným zásadám, stejně jako nařízení, která je ukládají, jsou zločiny. Slepá poslušnost není dostatečnou omluvou těch, kteří se jim podřizují. Vyhlazení nějakého obyvatelstva, národa nebo národnostní menšiny musí být odsouzeno jako smrtelný hřích. Člověk je mravně povinen odporovat rozkazům, které nařizují genocidu.

„Každá válečná akce, směřující bezohledně k zničení celých měst nebo rozsáhlých území i s jejich obyvateli, je zločin proti Bohu i proti člověku, který je třeba s rozhodností a bez váhání odsoudit.“ Rizikem moderní války je poskytování příležitosti držitelům vědeckých a zvláště atomových, biologických zbraní ke spáchání takových zločinů.

Hromadění zbraní se mnohým jeví jako paradoxní způsob, jak odradit případné protivníky od války. Vidí v nich nejúčinnější prostředky k zabezpečení míru mezi národy. Proti takovému zastrašovacímu prostředku je třeba vznést přísné mravní výhrady. Závody ve zbrojení nezabezpečují mír. Příčiny války vůbec neodstraní, naopak hrozí, že je zhorší. Nesmírné výdaje na přípravu stále nových zbraní zabraňují přispět na pomoc obyvatelstvu trpícímu nouzí; jsou překážkou rozvoje národů. Horečné zbrojení rozmnožuje příčiny konfliktů a zvyšuje nebezpečí, že se budou rozšiřovat.

Každý lidský život, od chvíle početí až do smrti, je posvátný, protože živý a svatý Bůh chtěl lidskou osobu pro ni samu, aby byla k jeho obrazu a podobě.

Zabití lidské bytosti těžce odporuje důstojnosti osoby a svatosti Stvořitele.

Zákaz zabít člověka neruší právo zneškodnit nespravedlivého útočníka. Oprávněná obrana je závažnou povinností toho, kdo má odpovědnost za život druhého nebo za obecné dobro.

Církev i lidský rozum prohlašují, že během ozbrojených konfliktů stále platí mravní zákon. Akce vědomě odporující mezinárodnímu právu

a jeho všeobecným zásadám jsou zločinem.

1. Cíl může způsobit, že úkon, který je podle svého předmětu nelišný (ani dobrý, ani špatný), se stane mravně dobrý nebo špatný

2. Cíl může způsobit, že úkon, který je podle svého předmětu špatný se stane horší nebo méně špatný

3. Není dovoleno užít špatného prostředku k dobrému cíli (neplatí že účel světí prostředky)

4. Úkon dobrý se může stát špatným pro špatný cíl

O dobrém úkonu můžeme mluvit jen tehdy, když všechny složky jednání (předmět, okolnosti a cíl) jsou dobré.

Člověk je zodpovědný nejen za své bezprostřední jednání, ale i za účinky svého jednání.

PRINCIP DVOJÍHO UČINKU: zásady, která platí v případech, že jednání vyvolává dva opačné účinky, dobrý a špatný, přičemž ten špatný není prostředkem k dobrému.

Jak posoudit vícero účinků jednání? Je dovoleno jednat pokud:

1. zásada: jednání samo o sobě musí být dobré, nebo alespoň indiferentní

2. zásada: oba účinky vycházejí alespoň stejně bezprostředně

3. zásada: zlý vedlejší účinek může být připuštěn z přiměřeně vážného důvodu

4. zásada: dobrý účinek nesmí být dosažen skrze zlý účinek

Petr: nojo, ale co třeba to vybití kennanců až do starců, žen a kojenců? Co příkazy ke kamenování z Mojžíšových knih?

A co s Kristem, který sám říká „slyšeli jste, že … ale já vám říkám…“ (např. rozlukový lístek atd.). Vždyť On sám tak relativizuje platnost některých starozákonních textů, tak co s tím? Jaká je VÁHA a PLATNOST biblických výroků?

PL: Ježíš Starý zákon posunul. Tak jako bylo ve SZ „oko za oko“ – ústupek v tom, že Židé (a nejen oni) praktikovali něco jako krevní mstu. Tys mi zabil bratra, já ti zabiju celou rodinu. (ten význam je ale širší) on to posunul k požadavku větší dokonalosti (ten existoval od počátku, ale lidé by ho nepřijali). Ze starého zákona lze vzít tento asi nejpodstatnější užitek:

1)existuje Stvořitel všeho.

2) něco po nás chce

3) přijde Mesiáš a poví nám všechno.

Starý zákon je pro děti. Ježíš nás vyzval k dospělosti.