V čem je má víra

V čem je má víra

Lev Tolstoj

Prožil jsem na světě 55 let a vyjma 14 Či 15 dět­ských, 35 let prožil jsem jako nihilista v pravém smyslu toho slova, tj. ne jako socialista a revolucionář, jak oby­čejně bývá toto slovo pojímáno, nýbrž jako nihilista v tom smyslu, že jsem nevěřil v pranic.

Před pěti lety uvěřil jsem v učení Kristovo — a život můj najednou se přeměnil: přestal jsem toužit po tom, po čem jsem dříve toužíval. To, co dříve zdálo se mi do­brým, objevilo se zlým, a to, co dříve zdálo se mi zlým, objevilo se dobrým.

Nechci vykládati učení Kristovo, nýbrž chci jenom povědět, jak jsem pochopil to, co je v učení Kristově nejprostší, nejjasnější, nejpochopitelnější i nejnepochybnější, tý­kající se všech lidí, a jak to, co jsem pochopil, upokojilo moji duši a dalo mne spokojenost a štěstí.

Nechci vykládat učení Kristovo, nýbrž jenom jediné bych chtěl: zakázat výklad jeho.

Všechny křesťanské církve vždy uznávaly, že všichni lidé, nejsouce si rovni učeností a rozumem — rozumní i hloupí — jsou rovni před Bohem, že všem je přístupna božská pravda. Ano, Kristus řekl, že vůle Boží je v tom, aby nemoudrým bylo odkryto to, co jest skryto moudrým. Všichni nemohou být zasvěceni v nejhlubší tajemství dogmatiky, homiletiky, patristiky, liturgiky, hermeneutiky, apologetiky aj. věd, ale všichni mohou a mají pochopit to, co Kristus mluvil ku všem milionům prostých, neučených žijících lidí.

Lotr na kříži uvěřil v Krista a byl spasen. Bylo-li by špatné a někomu škodlivé, kdyby lotr byl neumřel na kříži, nýbrž sestoupil s něho a vypravoval lidem, jak uvěřil v Krista? Já zrovna tak jako lotr na kříži uvěřil jsem v učení Kristovo a byl jsem spasen. A to není daleké porovnání, nýbrž velice blízké vyjádření toho duševního stavu zoufalosti a strachu před životem i smrtí, v němž jsem se na­cházel dříve, a toho stavu spokojenosti a štěstí, v němž se nacházím nyní. Já věděl jako lotr, že jsem žil a žiji hříšně; viděl jsem, že většina lidí kolem mne žije taktéž. Věděl jsem tak jako lotr, že jsem nešťasten a strádám, a že kolem mne lidé jsou rovněž nešťastni a strádají, a neviděl jsem z tohoto stavu nijakého východu kromě smrti. Tak jako lotr ke kříži byl jsem připoután neznámou silou k to­muto životu strádání a zla. Stejně jako lotra mne očekávala strašná temnota smrti po bezesmyslných strádáních a zlu života, avšak rozdíl mezi mnou a lotrem byl v tom, že on již umíral a já posud žil. Lotr mohl uvěřit tomu, že spasení jeho bude tam za hrobem; ale já nemohl jsem uvěřit, protože kromě života za hrobem stál přede mnou ještě i život na tomto světě. A já nechápal tento život. Zdál se mi být strašným.

A najednou uslyšel jsem slova Kristova, pochopil je, a život a smrt přestaly jevit se mi jako zlo, a místo zoufalosti pocítil jsem radost a štěstí života neporušitelné smrtí. Může-li být někomu na škodu, povím-li, jak se to se mnou stalo? Píši dva velké spisy: „Kritika dogmatického bohosloví14 a „Nový překlad a spojení čtyř evangelií s vysvětlivkami11. V těchto spisech metodicky krok za krokem snažím se vyložit vše to, co zakrývá lidem pravdu, a verš za veršem znovu překládám, srovnávám a slučuji čtyři evangelia. Práce ta protahuje se již do šestého roku. Každého roku, každého měsíce nacházím nová a nová objasnění a potvrzeni základní myšlénky, opravují chyby, které se vlou­dily do mojí práce ve spěšnosti a ukvapenosti, opravuji je a doplňuji to, co je hotovo. Život můj, kterého již nemnoho zbývá, pravděpodobno skončí dříve nežli tato práce. Avšak jsem přesvědčen, že je ta práce nutná, a proto konám, po­kud jsem živ, co mohu. Taková jest moje dlouhotrvající vnější práce o boho­sloví, o evangeliích. Ale vnitřní práce má, o níž chci zde vypravovat, ta nebyla taková. To nebylo metodické zkou­mání bohosloví a textů evangelií, — to bylo okamžité odstranění všeho toho, co skrývalo smysl učení, a okamžité ozáření světlem pravdy. To byla událost podobná té, která by stala se s člověkem marně zkoumajícím podle chybného výkresu význam hromady drobných smíchaných kousků mramoru, až by najednou podle jednoho největšího kousku domyslil se, že je to docela jiná socha. Chci vypravovat, jak jsem našel ten klíč k poroz­umění Kristovu učeni, který mi odhalil pravdu s jasností a přesvědčivostí, jež vylučují pochybnost.

To odhalení učinil jsem takto: Skoro od prvých dob dětství, když jsem počal pro sebe číst evangelia, v celém evangeliu budilo mou pozornost a dojímalo mě nejvíce ze všeho to učení Kristovo, v němž se hlásá láska, trpě­livost, pokora, sebezapírání a odplácení dobrým za zlé. Taková pro mne zůstávala vždycky podstata křesťanství, to, co jsem srdečně miloval v něm, to, v čehož jméně jsem po zoufalosti, nevěře uznal pravdivým ten smysl, který dává životu křesťanský pracovitý lid a v čehož jméně podrobil jsem se pak tomu vyznání, které vyznává tento pracující lid, v pravoslavné církvi. Avšak podrobiv se církvi, brzy jsem pozoroval, že nenajdu v učení církve potvrzení pro výklad těch základů křesťanství, které zdály se mi hlav­ními ; pozoroval jsem, že ta drahá pro mne podstata kře­sťanství netvoří jádro v učení církevním. Zpozoroval jsem, že to, co jevilo se mi nejdůležitějším v učení Kristově, není uznáváno církvi za nejdůležitější. Nejdůležitějším uznává církev něco jiného. Z počátku jsem nepřipisoval význam této zvláštnosti církevního učení. „Nu což,“ myslil jsem, „církev kromě téhož smyslu lásky, trpělivosti a sebezapírání uznává ještě i tento smysl dogmatický a vnější. Smysl ten je mi cizí, ano odpuzuje mne; ale špatného v něm nic není. Avšak čím déle jsem žil podrobuje se učení církev­nímu, tím patrněji jevilo se mi, že tato zvláštnost učení církevního není tak lhostejná, jak se mně s počátku zdálo. Odpuzovaly mě sice od církve: i zvláštnosti dogmat cír­kevních, i uznávání a schvalování pronásledování, trestu smrti a válek, i vzájemné odmítání jednoho od druhého různých vyznání; ale nakonec podryla moji důvěru k ní zejména lhostejnost k tomu, co se mi zdálo podstatou učení Kristova, a obzvláštní záliba v tom, co jsem pokládal za nepodstatné. Nemohl jsem vytýkat církvi, že popírá podstatu; ale církev uzná­vala tuto podstatu tak, že mě to neuspokojovalo. Církev mi nepodávala to co jsem od ní očekával. Přešel jsem od nihilismu k církvi jenom proto, že jsem poznal nemožnost života bez víry, bez znalosti toho, co je dobré i zlé, nehledě ke svým tělesným pudům. Křesťanství, jak se mi tehdy jevilo, bylo jenom jistá nálada — velmi neurčitá, z níž nevyplývala jasná a závazná pravidla ži­vota. A pro tato pravidla obrátil jsem se k církvi. Avšak církev dávala mně taková pravidla, která nikterak nepři­bližovala mě k drahé křesťanské náladě, ale spíše vzda­lovala mě od ní. Pravidel, podávaných církví o víře v dog­mata, o zachovávání svátostí, postů, modliteb mně nebylo třeba; a pravidel založených na křesťanských pravdách ne­bylo. A na tom nebylo dosti, církevní pravidla oslabovala, mnohdy přímo ničila tu křesťanskou náladu, která je­diná dávala smysl mému životu. Nejvíce ze všeho zará­želo mě to, že všeliké zlo lidské — odsuzování jedno­tlivých lidí, odsuzování celých národů, odsuzování ostatních věr a vše, co z takového odsouzení vyplývá: popravy, voj­ny, — vše to schvalovalo se církví. Učení Kristovo o po­koře, neodsuzování, odpouštění křivd, o sebezapření a lásce vynášelo se od církve slovy a zároveň s tím se ve skutečnosti schvalovalo to, co bylo s tímto učením nespojitelné. Je-li učení Kristovo vskutku takové, že tyto pro­tivy musily existovati? Nemohu tomu uvěřit. Kromě toho se mi zdálo vždycky podivným to, že, nakolik jsem znal evangelia, ta místa, na nichž byla založena určitá pravidla dogmatech, byla ta nejnejasnější místa: ta pak místa, z nichž vyplývalo plnění učení, byla ta nejurčitější a nej­jasnější. A zatím dogmata a vyplývající z nich povin­nosti křesťana stanovily se církví co nejjasnějším a nejpečlivějším způsobem; o plnění pak učení mluveno bylo v nejnejasnějších, nejmlhavějších a nejmystičtějších výrazech. Chtěl-li to vskutku Kristus hlásaje své učení? Roz­řešení pochybností mohl jsem najít jedině v evangeliích. I čítal a pročítal jsem je. Ze všech evangelií, jako něco zvláštního, vždy vynořilo se mi Kázáni na hoře. To jsem čítal nejčastěji. Nikde jako na tomto místě nemluví Kristus s takovým nadšením, nikde nedává tak mnoho mrav­ných, pevných, pochopitelných pravidel, v srdci každého přímo ohlas nalézajících, nikde nemluví k většímu množství různých prostých lidí. Byla-li jasná, přesná křesťanská pra­vidla, tedy musila být vyjádřena zde. V těch třech kapitolách Matouše hledal jsem výklad svých pochybností. Mnoho a mnohokráte jsem pročítal Kázání na hoře a pokaždé po­znával jsem jedno a totéž: nadšení a pohnutí mysli při čtení těch veršů o nastavení tváře, oddání roucha, pokoji se všemi, lásce k nepřátelům, a tentýž pocit neupokojenosti. Slova Boží obrácená ku všem byla nejasná. Ustanoveno bylo příliš nemožné zřeknutí se všeho, ničící sám život jak jsem jej pojímal, a proto zřeknutí se všeho dle mého zdání nemohlo být nezměnitelnou podmínkou spasení. A jakmile to nebylo nevyhnutelnou podmínkou spasení, tedy nezbylo nic určitého a jasného. Čítal jsem nejen Kázání na hoře, čítal jsem všecka evangelia, všecky bohoslovecké výklady na ně. Bohoslovecké výklady o tom, že průpovědi Kázání na hoře jsou příkazem té dokonalosti, k níž je člověk povinen směřovat. Nesouhlasil jsem s tím, protože se mi zdálo vždycky podivným, proč Kristus, věda napřed, že splnění jeho učení je nemožno pouhými silami člověka, dal taková jasná a pře­krásná pravidla, vztahující se přímo na každého jednotlivce? Kdykoli jsem čítal ta pravidla, vždy se mi zdálo, že se vzta­hují přímo na mne, že ode mne samého žádají vyplnění. Kdykoli jsem četl ta pravidla, přicházela vždy na mne radostná jistota, že mohu ihned, od této hodiny, vše to vykonat. I chtěl a pokoušel jsem se vykonat to; avšak jak­mile jsem pocítil zápas u vyplňování, mimovolně vzpomínal jsem na učení církve o tom, že člověk je sláb a nemůže sám vykonat to, i ochaboval jsem. Mluvili ke mně: Je třeba věřit a modlit se. Avšak já jsem pociťoval, že málo věřím, a proto ne­mohu se modlit. Říkali mi. že se mám modlit, aby Bůh dal víru, která dává tu modlitbu atd., do nekonečna. Avšak rozum i zkušenost mně ukazovaly, že tento prostředek není účinný. A tak po mnohých a mnohých marných bádáních    a studiích toho, co bylo psáno na důkaz božskosti toho učení a na důkaz nebožskosti jeho, po mnohých po­chybnostech a strádání zůstal jsem opět sám se svým srdcem a tajemnou knihou před sebou. Nemohl jsem jí dát toho smyslu, který jí dávali druzí, ani nemohl jsem přidat jiný, ani nemohl jsem odvrátit se od ní. A teprve ztrativ všecku důvěru ve všecky výklady učené kritiky i ve všecky výklady učeného bohosloví a odvrhnuv je všecky podle slova Kristova : Nepřijmete-li mě jako děti, nevejdete do králov­ství Božího . . . pochopil jsem najednou to, čeho jsem dříve nechápal. Pochopil jsem nikoli tím, že jsem nějak uměle a důmyslně sestavoval, porovnával a znovu vykládal, na­opak vše objevilo se mi tím, že jsem zapomněl na všecky výklady. Místo, které mi bylo klíčem všeho, bylo místo z V. kap. Mat. v. 38, 39. — „Vám bylo řečeno: oko za oko, zub za zub. — Já pak pravím vám: neodpírejte zlu.“ Najednou, ponejprv pochopil jsem tento verš přímo a prosté. Pochopil jsem, že Kristus říká totéž, co říká. A ihned ne že by objevilo se něco nového, nýbrž odpadlo vše, co zatemňovalo pravdu, a pravda povstala přede mnou v celém svém významu. Slyšeli jste, že řečeno bylo starým: oko za oko, zub za zub. Já pak pravím vám: neodpírejte zlu. Tato slova najednou se mi objevila úplně novými, jako bych jich byl nikdy před tím nečítal. Dříve, čítaje toto místo vždycky v jakési zvláštní za­temnělosti, pomíjel jsem slova: a já pravím: neodpírejte zlu. Zrovna jako by slov těch dokonce ani nebylo, nebo jako by neměla nijakého určitého významu. Potom při rozmluvách svých s mnohými a mnohými křesťany, kteří znali evangelia, často se mi přihodilo, že jsem zpozoroval vzhledem k těm slovům totéž zatměni. Slov těch nikdo nepamatoval, a často při rozmluvách o tomto místě křesťané brali evangelium, aby se přesvědčili, jsou-li tam ta slova. Taktéž i já pomíjel jsem tato slova a za­čínal chápati až od následujících slov: „A udeří-li tě někdo v pravé líce .. nastav levé . . atd. A vždycky je­vila se mi tato slova jako požadavek strádání a odříkáni, cizí lidské povaze. Slova tato dojímala mě. Pociťoval jsem, že by bylo náramně hezké je splnit. Avšak pociťoval jsem taktéž i to, že nebudu mít nikdy sil je splnit jenom proto, abych je splnil, abych strádal. Říkával jsem si: nu dobře, nastavím tvář; — mě podruhé udeří; já dám (oděv) a vše­cko mi vezmou. Ztratím život. A mně byl život dán, proč pak se ho zbavuji. To nemůže Kristus žádat . Dříve ří­kával jsem to sobě, předpokládaje, že Kristus těmi slovy schvaluje strádání a odříkání a chvále je, mluví převelice učeně a proto neurčitě a nejasně, avšak nyní, když jsem pochopil slova o neprotivení se zlu, mně stalo se jasným, že Kristus nic nenadsazuje a nežádá nijakých strádání pro strádání, ale jenom velmi určitě a jasně praví to, co praví. On praví: „neodpírejte zlu; a dělajíce tak předem vězte, že se mohou najít lidé, kteří udeřivše vás v líce jedno a nenalézajíce odporu udeří vás i v druhé; odejmouce sukni odejmou i plášť; využitkují vaši práci, přinutí ještě pracovat; budou brát bez oplátky… A hle, stane-li se to tak, tedy přece neodpírejte zlému. Těm, kteří vás bu­dou bít a ubližovat, přece čiňte dobře.“ A když jsem pochopil tato slova tak, jak byla pověděna, tu pak oka­mžitě vše, co bylo temné, stalo se jasným, a co zdálo se nadsazené, stalo se úplně správným. Pochopil jsem ponejprv, že těžiště celé myšlenky je ve slovech: „neodpírejte zlu“, a že následující slova jsou jenom vysvětlení prvé věty. Pochopil jsem, že Kristus nikterak neporoučí nastavit tvář a dát i plášť proto, abychom trpěli, nýbrž poroučí neodpírat zlému a praví, že při tom snad přihodí se i trpět. Právě tak jako otec, který vypravil syna na dalekou cestu, nepřika­zuje synovi — aby nedospával noci, nejedl do syta, moknul a mrznul, řekne-li mu: „Vyprav se na cestu a přihodí-li se, že zmokneš a budeš mrznout, přece jdi. Kristus nepraví: na­stavujte tváře, trpte, ale praví: neodpírejte zlu, a kdyby se s vámi stalo cokoli, neodpírejte zlu. Tato slova: ne­odpírejte zlu či zlému pojata ve svém přímém významu byla pro mne skutečně klíčem, který mi odkryl vše. I po­divil jsem se, jak jsem mohl tak převráceně pojímat jasná, určitá slova. Vám bylo řečeno: zub za zub, a já pravím: neodpírej zlu či zlému a kdyby s tebou cokoli dělali zlí (lidé), trp, dávej, ale neodpírej zlu či zlým. Což může být jasnějšího, pochopitelnějšího a nepochybnějšího nad to? Všecko slilo se v jeden celek a nepochybně potvrzovalo jedno druhé jako kousky rozbité sochy, sestavené tak, jak mají býti. V tomto kázání a ve všech evangeliích se všech stran potvrzovalo se totéž učení o neodpírání zlu. V tomto kázání, jakož i na všech jiných místech, Kristus vždy má na mysli své učedníky, tj. lidi plnící ustanovení o neodpírání zlu nejinak, než nastavující líce a dávající plášť; jako pronásledované, ubíjené a chudé. Všude a mnohokráte praví Kristus, že ten, který ne­vzal kříže, kdo neodřekl se všeho, nemůže býti jeho učedníkem, tj., kdo není připraven na všecky následky, vyplý­vající z plnění ustanovení o neodpírání zlu. Kristus praví učedníkům: buďte chudí, buďte připraveni, neprotivíce se zlu, přijmout pronásledování, utrpení a smrt. Sám se připra­vuje na utrpení a smrt, neodpírá zlu a odhání od sebe Petra, kterému bylo toho líto. Všichni první učedníci zachovávají toto ustanovení „neodpírat zlu“ a všecek život tráví v pokoře, pronásle­dování a nikdy neodplácejí zlem za zlo. Kristus tedy praví to, co praví. Možno tvrdit, že pokaždé plnění tohoto ustanovení velice je trudné, možno nesouhlasit s tím, že každý člověk bude blažen plně toto ustanovení, možno říci, že je to hloupé, jak říkají nevěřící, že Kristus byl snílek, idealista, který hlásal nesplnitelná pravidla, jež následovali z hlouposti jeho učedníci; avšak nikterak nelze nepřiznávat, že Kristus řekl velice jasné a určitě to, co říci chtěl: totiž že člověk podle jeho učení nemá odpírat zlu, a že proto ten, kdo přijal jeho učení, nemůže odpírat zlu. A zatím ani věřící ani nevěřící nechápou takového prostého a jasného významu slov Kri­stových. II. Když jsem pochopil, že slova: neodpírej zlu, zname­nají: neodpírej zlu, všecka má dřívější představa o smyslu učení Kristova najednou byla změněna a já užasl nad jakýmsi podivným pochopením učení, v němž jsem se do té doby nacházel. O přikázání Božím, které dal nám k plnění, o němž řekl: kdo plní je a naučí tak jiné, ten bude nazván velikým atd.; o němž řekl, že jen ti, kteří plní, ti obdrží život, při­kázání, které sám splnil, a které vyjádřil tak jasně a prostě, že o smyslu jeho nemůže být pochybností, o tomto přiká­zání, nikdy nepokusiv se je ani splnit, jsem řekl: splnění jeho není možné pouhými mými silami i je zapotřebí nadpřirozené pomoci. Bůh sestoupil na zem, aby spasil lidi. Spasení záleží v tom5 že druhá osoba Trojice, Bůh-Syn, trpěl za lidi, vy­koupil před Otcem jejich hřích a dal lidem církev, avšak kromě toho všeho tento Bůh-Syn dal lidem i učení a příklad života ke spasení. Jak jsem mohl říci, že pravidla ži­vota vyjádřená jím prosté a jasně pro všecky, je tak těžko splnit, ano že je to nemožné bez nadpřirozené pomoci? On , řekl: Jho mé je příjemné a břímě mé je lehké. Jan, jeho evangelista, řekl: přikázání Jeho nejsou těžká. Proč pak jsem říkal, že to, co Bůh velel plnit, to, čehož splnění tak určitě vyjádřil a řekl, že plnit to je lehké; to, co on sám vyplnil jako člověk i co plnili první následovatelé Jeho; proč pak jsem říkal, že vyplnit to je tak těžké, že to není ani možné bez nadpřirozené pomoci? Kdyby vynaložil někdo všecko úsilí svého rozumu na to, aby zničil nějaký daný zákon, což by účinnějšího pro zrušení tohoto zákona mohl říci, nežli to, že tento zákon podstatou je nesplnitelný, a že smýšlení samého zákono­dárce o svém zákoně je takové, že zákon tento je nesplni­telný a že ke splnění jeho je nezbytná nadpřirozená pomoc ? A totéž myslil jsem vzhledem k ustanovení o neodpírání zlu. I počal jsem vzpomínat, jak a kdy přišla mi do hlavy ta zvláštní myšlenka o tom, že zákon Kristův je božský, avšak splnit že jej nelze. A probrav svou minulost, poznal jsem, že tato myšlénka nikdy mi nebyla vštípena v celé své nahotě (neboť by mě byla odpudila), nýbrž že jsem nepozorovaně sál ji s mlékem mateřským v nejútlejším dětství, a všecek následující život můj jenom utvrzoval ve mně tento zvláštní blud. Od dětství mě učili tomu, že Kristus je Bůh i učení Jeho jest Božské, avšak zároveň s tím mě učili ctít ty řády, které násilím zabezpečují mou bezpečnost přede zlem, učili mě ctít ty řády za posvátné. Učili mě odporovat zlému a našeptávali mi, že je ponižující a hanebné podati se zlému a trpět od něho, chvalitebné však je  odpírat mu. Učili mě soudit a trestat. Potom mě učili bojovat, tj. vražděním odpo­rovat zlým, a vojsko, jehož jsem byl členem, nazývali kře­sťanským vojskem; a tuto činnost posvěcovali křesťan­ským požehnáním. Vše, co mě obklopovalo: spokojenost, bezpečnost má i rodiny, moje vlastnictví, vše bylo založeno na zákoně zavrženém Kristem, na zákoně: zub za zub. Církevní učitelé učili tomu, že učení Kristovo je bož­ské, ale splnění jeho že je nemožné pro slabost lidskou a toliko milost Kristova může působit k jeho splnění. Světští učitelé, a všecko uspořádání života, již přímo uznávali nesplnitelnost, blouznění učení Kristova a řečmi i skutky učili mě tomu, co je opačné tomu učení. Toto doznání nesplnitelnosti učení Božího do takového stupně znenáhla, nepozorovaně vsálo se ve mě a uvykl jsem mu, a do ta­kového stupně shodovalo se s mými choutkami, že jsem nikdy před tím nepozoroval toho sporu, v němž jsem se nacházel. Neviděl jsem toho, že je nemožno v jednu a touž dobu vyznávati Krista-Boha, jehož učení základem jest neodpírání zlému, a vědomě a spokojeně pracovat k zařízení majetku, soudů, vlády a vojska, zavádět život protivný učení Kristovu a modlit se k témuž Kristu za to, aby mezi námi byl splněn zákon o neodpírání zlému a odpou­štění. I pochopil jsem, odkud vzniklo moje poblouznění. Vzni­klo z vyznávání Krista slovy a zapírání ho skutky. Věta o neodpírání zlému jest věta, která spojuje celé učení v jeden celek jenom tehdy, když není průpovědí, nýbrž ustanovením, které zavazuje k splnění, když jest zákonem. Je skutečně klíčem, který všecko otvírá, avšak jenom tehdy, když klíč tento vstrčí se do zámku. Uznání této věty za průpověď nemožnou k splnění bez nadpřirozené pomoci jest zničení celého učení. Jakým pak, ne-li nemož­ným, může jevit se lidem to učení, ze kterého jest vyňata základní věta? Nevěřícím pak jeví se ono i přímo hloupým a nemůže jevit se jiným. S učením Kristovým, když učili, že jest možno být křesťanem a neplnit větu o neodpírání zlu, stalo se totéž, jako když se postaví stroj, vytopí kotel, pustí v běh, avšak nenahodí se přenosný řemen. Nedávno četl jsem s hebrejským rabínem V. kapi­tolu Matouše. Skoro při každé průpovědi říkal rabín: to je v bibli, to je v Talmudu[1] a ukazoval mně v bibli a Tal­mudu docela blízké průpovědi ke „kázání na hoře“. Avšak, když jsme přišli k verši o neodpírání zlu, neřekl: i toto jest v Talmudu, nýbrž jen se mne tázal s úsměškem: „A plní-li to křesťané? nastavují-li druhou tvář?“ — Neměl jsem co odpovědět tím spíše, protože jsem věděl, že v tentýž čas křesťané nejen nenastavovali tváře, nýbrž bili židy na nastavenou tvář. Otázkou touto říkal mi, že nachází-li se takové ustanovení v kře­sťanském zákoně, které nejen nikým se neplní, nýbrž které sami křesťané považují za nesplnitelné, je to přiznáváním nerozumnosti a nepotřebnosti tohoto ustanovení. A já nemohl mu nic odpovědět. Nyní  vidím jasně ten zvláštní rozpor se sebou samým, v němž jsem se nacházel. Když jsem uznal Krista Bohem a učení jeho božským, avšak zároveň s tím upravil svůj život v rozporu tomuto učení, což mi zbývalo, nežli neuznat učení nesplnitelným? Slovy jsem uznal Kristovo učení svatým, skutkem však nevyznával jsem křesťanské učení, nýbrž vyznával a klaněl se řádům nekřesťanským ze všech stran obklopujícím můj život. Celý Starý zákon praví, že neštěstí národa židovského pocházelo odtud, že věřil lživým bohům, a ne v pravého Boha. Samuel v prvé knize v kap. VIII. a XII. obviňuje lid v tom, že ku všem svým dřívějším odpadnutím od Boha přidal ještě nové: na místo Boha, který byl jich králem, postavil člověka-krále, který podle jejich mínění je spasí. Nevěřte v „nicotu“, v marnost, praví Samuel lidu XII., 21 v. Ona nepomůže vám a nespasí vás, protože je marnost. Abyste nezahynuli se svým králem, držte se jedi­ného Boha. Tak víra v tyto „tohu[2]“, v tyto ničemné modly za­krývá pravdu. Na cestě k němu, zabraňujíce jeho světlu, stála přede mnou ona „tohu“, jichž odříci se neměl jsem síly.

Před několika dny šel jsem Borovičkovou branou. V bráně sedel stařec, žebrák-mrzák, obvázaný po uši hadry. Vyňal jsem měšec, abych mu něco dal. V tu chvíli z pevnosti vyběhl statný, mladý, červený mladík, granátník v komisním kožíšku. Žebrák spatřil vojáka a polekaně vyskočil a kulhavě běžel dolů, k Alexandrovskému sadu. Granátník hnal se za ním, avšak nedohonil ho, zůstal stát a nadával žebrákovi za to, že neuposlechl zákazu a posadil se v bráně. Počkal jsem na granátníka v bráně. Když přišel ke mně, otázal jsem se ho: umí-li čist?„Umím, a proč?“ — „Četl-li jsi evangelia?“ — četl a „A četl-li jsi: Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst … . [3]řekl jsem mu to místo. Znal je a poslouchal. I viděl jsem, že je zaražen. Dva kolemjdoucí zastavili a poslouchali. Granátník patrně bolestně pociťoval, že přesným plněním své povinnosti, — honěním lidí odtud, odkud mu poručeno honit — najednou objevil se v neprávu. Byl zaražen a patrně hledal vý­mluvu. Najednou v rozumných černých očích jeho zableskl svit, obrátil se ke mně bokem, jako by chtěl jít. — „A četl-li jsi vojenské předpisy? otázal se mne. řekl jsem, že nečetl. — „Tedy nemluv,“ řekl granátník, hodil vítězně hlavou a statečně kráčel na své místo. To byl jediný člověk v celém mém životě, který přísně a logicky rozřešil tu věcnou otázku, která při na­šem veřejném zřízení stála přede mnou a stojí před kaž­dým člověkem, který sebe nazývá křesťanem.

III.

Někteří říkají, že učení křesťanské týká se spasení jednotlivce, ale netýká se otázek obecných, státních. To je jen smělé a bezpodstatné tvrzení nejočividnější nepravdy, která padá při prvé opravdové myšlence. Dobrá, nebudu odpírat zlému, nastavím tvář jako soukromý člo­věk, řeknu si, ale jde-li nepřítel a mě vyzvou, abych účastnil se zápasu se zlými a šel je zabíjet. A pro mně je nezbytné řešit otázku: v čem spo­čívá sloužení Bohu a v čem sloužení „tohu“. Mám jít na vojnu nebo nejít? Jsem mužík, zvolí mě za stařešinu, soudce, porotce, poručí přísahat, soudit, trestat – co mám dělat? Opětně musím volit mezi zákonem božím a zákonem lidským. Ani jediný člověk nemůže ujít řešení této otázky. Nemluvím již o našem stavu, jehož skoro všechna činnost záleží v odpírání zlým: vojíni, soudcové, úředníci; avšak není ani toho skromného, nejskromnějšího člověka, kterému by se nenaskytovalo toto řešení mezi sloužením Bohu, plněním jeho přikázání, nebo sloužením „tohu“, veřejným zařízením. Osobní moje živobytí je spleteno s obecným veřejným, a toto žádá ode mne činnosti nekře­sťanské, přímo protivné přikázání Kristovu. Nyní s obecnou brannou povinností a účastenstvím na soudě v úřadě porotců jest toto dilema s nápadnou ostrostí postaveno přede všechny. Každý člověk musí vzít vražed­nou zbraň: pušku, šavli a nezabíjí-li, tedy nabíjí pušku a brousí šavli, tj. je připraven na vraždění. Každý občan musí přijít k soudu a být účastníkem soudu a tre­stání, tj. každý musí odříci se přikázání Kristova, neod­pírání zlému nejen slovem, nýbrž i skutkem. Otázka granátníkova: Evangelium nebo vojenský zákon? Zákon Boží nebo zákon lidský? nyní stojí a za Samuela stál před člověčenstvem. Stál i před samým Kri­stem a před jeho učedníky. Stojí i před těmi, kteří nyní chtějí být křesťany, stála i přede mnou. Pociťoval jsem, že, přijmu-li zákon Kristův, zůstanu osamocen, možná, že se mi špatně povede, budu snad pronásledován a týrán, tak jak řekl Kristus. Přijmu-li zákon lidský, všichni se mnou budou souhlasit, budu spokojen a zabezpečen. Pociťoval jsem to takto a proto nejen nepohroužil jsem se do významu zákona Kristova, nýbrž snažil jsem se pochopit jej tak, aby mně nepřekážel žít mým způsobem života. Ale takto jej pochopit nešlo a proto jsem ho docela nechápal. V tomto nechápání došel jsem do zatemnělosti nyní velké udivení ve mně budící.

Na ukázku takové zatemnělosti uvedu své dřívější pojímání slov: Nesuďte a nebudete souzeni (Mat. VII., 1). Nesuďte a nebudete souzeni — nepotupujte a nebudete potupeni (Luk. VI, 37).[4] Mně zdálo se tak ne­pochybně posvátným, neporušujícím zákona Božího zřízení soudů, v nichž jsem měl účast a které hájily můj majetek a bezpečnost, že mi nikdy ani na mysl nepřišlo, že by tato věta mohla něco jiného znamenat nežli to, abych slovy netupil bližního. Mně ani na mysl nepřišlo, že by Kristus v těch slovech mohl mluvit o sou­dech, o zemském soudě, o hrdelním soudu, o sborových a mírových soudech a všelijakých radách. Teprve když jsem pochopil v pravém významu slova o ne­odpírání zlu, teprve tehdy objevila se mi otázka o tom, v jakém poměru je Kristus ku všem těmto soudům. Ppochopil jsem, že je musím zamítat a tázal jsem se sám sebe: A neznamená-li toto nejen nesuďte bližních svých slovy, ale nesuďte bližních svými lidskými zříze­ními — soudy? U Lukáše kap. VI., od 37. do 49., slova tato pově­děna hned po učení o neodpírání zlu a o odplácení do­brým za zlé. Hned — po slovech: buďte milosrdní jako Otec váš na nebesích, — řečeno: nesuďte a nebudete sou­zeni, nepotupujte a nebudete potupováni. „Neznamená-li to kromě odsuzování bližního i to, aby nezřizovaly se soudy a na nich nesoudili bližních?“ tázal jsem se teď. Vím, jak takové pojímání těchto slov z počátku pře­kvapuje. Mě také překvapilo. Abych ukázal, jak jsem dalek byl od takového pojímání, vyznávám svou hanebnou pošetilost. Již potom, když jsem se stal věřícím a čítal evangelia, jako božskou knihu, při setkání se svými přáteli, prokurátory, soudci, na oko hravým žertem říkal jsem jim: „a vy pořád soudíte, ačkoli bylo řečeno: ne­suďte a nebudete souzeni“. Byl jsem tak přesvědčen, že tato slova nemohou značit nic jiného, než jenom zákaz pomluvy, že jsem nechápal toho strašného rouhačství, jehož jsem se svými řečmi dopouštěl.

Účelem soudu je odpírat zlému. Kristus předpisuje: dělat dobré za zlé. Soudy odplácejí zlem za zlo. Kristus praví: Odpouštět všem. Odpouštět ne jednou, ne sedmkrát, nýbrž bez konce. Milovat nepřátele. Soudy neodpouštějí, nýbrž trestají, nedělají dobře, nýbrž zle těm, které nazývají nepřáteli společnosti. Tak tedy ze smyslu vycházelo, že Kristus musil zakazovat soudy. Avšak může být, myslil jsem si, Kristus nepřišel do styku s lidskými soudy a nepomýšlel na ně. Ale vidím, že to nelze předpokládat: Kristus od narození až do smrti stýkal se se soudy Heroda, synedria a velekněze. A skutečně spatřuji, že Kristus mnohokráte přímo mluvil o soudech jako o zlu. Učedníkům vykládá, že budou je soudit, a říká, jak se mají na soudu chovat. O sobě praví, že bude odsouzen, a sám ukazuje, jak třeba chovat se k lidskému soudu. Tedy Kristus myslil na ty soudy lidské, které jej měly odsoudit – a i jeho učedníky, a které odsou­dily a odsoudí i další miliony lidí. Kristus viděl toto zlo a přímo na něj ukazoval. Při vykonání rozsudku soudního nad cizo­ložnicí přímo zavrhuje soud a ukazuje, že člověk nemůže druhé soudit, protože je sám hříšný. A touž pak myšlenku pro­jevuje několikrát řka, že okem zamrveným nelze spatřiti mrvu v oku druhého, že slepý nemůže vodit slepého. Kristus v modlitbě všem lidem bez výjimky poroučí odpouštět jiným, aby i jim odpuštěny byly jejich viny. A opakuje tuto myšlenku mnohokrát. Jak pak může soudit a odsuzovat na soudu člověk, který podle vyznávané víry má všem vždycky odpouštět? A proto vidím, že podle učení Kri­stova křesťanského trestajícího soudce být nemůže. Avšak snad ze souvislosti, v níž nalézají se slova nesuďte a nepotupujte s ostatními, vysvítá, že Kri­stus říkaje na tomto místě: nesuďte, nemyslil na soudy lidské? Ale tomu rovněž není tak; naopak vysvítá ze souvi­slosti řeči, že Kristus mluví zejména o sou­dech, zřízeních; podle Matouše a Lukáše před tím, nežli řekl nesuďte a nepotupujte, praví: Neodpírejte zlému, snášejte zlé, dělejte všem dobře. A před těmito slovy opa­kuje podle Matouše slova trestního židovského práva: oko za oko, zub za zub. A po tomto odvolání se na trestní právo praví: nesuďte. Tedy Kristus mluví o trestním právu lidském a to právě zavrhuje slovy: nesuďte. Kromě toho podle Lukáše praví nejen: nesuďte, nýbrž: nesuďte a neodsuzujte.[5] Ale proč pak bylo přidáno toto slovo, mající totožný význam? Přidání tohoto slova může mít toliko jeden účel: objasnění významu, v němž třeba pojímat prvé slovo. Kdyby byl chtěl říci: neodsuzujte bližního, byl by toto slovo připojil, avšak on připojuje slovo přeložené do češtiny — neodsuzujte. A potom praví: a nebudete od­souzeni, všem odpouštějte a bude vám odpuštěno. Ale snad přece Kristus nemyslil na soudy, když to řekl, a já nalézám svou vlastní myšlenku v jeho slovech, která mají jiný význam. Pátrám, jak první učedníci Kristovi, apoštolové, pohlí­želi na soudy lidské, uznávali-li a schvalovali-li je? V kapitole IV. od 11—12. v. apoštol Jakub praví: Nepotupujte jeden druhého, bratří; kdo potu­puje bratra a soudí bratra svého, ten potupuje zákon a soudí zákon;a soudíš-li zákon, tedy nejsi plnitel zákona, nýbrž soudce. — Jediný je zákonodárce a soudce, který může spasit i zatratit — ale kdo jsi ty, jenž soudíš dru­hého?[6] I mimo­děk namítá se otázka, proč? Kdybych sebe více potupoval bratra, nepotupoval bych zákon, avšak žaluji-li (obviňuji) a soudím soudem bratra, tedy je zřejmé, že týmž obviňuji zákon Kristův, tj. považuji zákon Kristův za nedostatečný a obviňuji a soudím zákon. Tu je jasné, že již neplním Jeho zákon, nýbrž sám jsem soudce. Soudce pak, praví Kristus, jest ten, který může spasit!. Ale jak pak já nemaje moci spasit, budu soudcem, budu trestat? Všechna tato místa mluví o soudě lidském a zavrhuje jej. Tato epištola je proniknuta touže myšlenkou. V téže epištole Jakubově (kap. II. 1—13) praví se: 1. Bratří moji! víra v slavného Pána našeho Ježíše Krista budiž bez stranictví [7] Jakub varuje bratry, aby nečinili rozdíl mezi lidmi. Jste-li živi podle zá­kona lásky k bližnímu, podle zákona milosrdenství (který na rozdíl od druhého Jakub nazývá královským), je dobře. Avšak činíte-li rozdíl mezi lidmi, pak se činíte rušiteli zákona milosrdenství. A maje pravděpo­dobně na mysli příklad cizoložnice, kterou přivedli ku Kristu, aby podle zákona ji ukamenovali, nebo vůbec pro­vinění cizoložstvím, Jakub praví, že ten, kdo trestá smrtí cizoložnici, bude vinen vraždou a porušuje zákon věčný. Protože tento zákon věčný zapovídá i smilstvo, i vraždu. On praví: A čiňte jako lidé souzení zákonem svobody. Protože nedostane se milosti tomu, kdo sám je bez milosti, a proto milost ničí soud. Jak pak má se to ještě říci jasněji, výrazněji: zapo­vídá se všechen rozdíl mezi lidmi, všechen soud o tom, že tenhle je dobrý a onen špatný, ukazuje se přímo na lid­ský soud, který je špatný, i dokazuje se, že soud tento sám je přestupník trestaje za přestoupení, a že proto soud sám sebou ruší se zákonem Božím — milosr­denstvím.

Čtu epištolu apoštola Pavla, Kap. II. 1—4. A tak nemůžeš se ospravedl­nit, člověče, ať jsi kdokoli, soudící druhého; nebo týmž (soudem), kterým soudíš druhého, odsuzuješ sebe;………..Hledám v učitelích církevních prvých století a vidím, že všichni učitelé prvých století vždy vymezovali své učení, které je odlišovalo ode všech ostatních tím, že nikoho k ni­čemu nepřinucují. nikoho nesoudí ( Origen), netre­stají, nýbrž jen snášejí mučení, která vyměřena jim jsou soudy lidskými. Vidím, že celé křesťanstvo do Konstantina nikdy jinak nepohlíželo na soudy nežli jako na zlo, které nezbytné je trpě­livě snášet, avšak že nikdy do hlavy ani jedinému křesťanu té doby nemohla přijít myšlenka, že by mohl účastnit se křesťan soudu. Vidím, že slova Kristova: nesuďte a neodsuzujte, byla pochopena jeho prvými učedníky právě tak, jak jsem já je pochopil nyní v jich pravém významu: nesuďte na soudech, nemějte v nich účastenství. Všechno nezvratně potvrzovalo mé přesvědčení, že slova — nesuďte a neodsuzujte — znamenají: nesuďte na soudech; avšak výklad toho, jako by to znamenalo: „nepotupovat bližního“ je do takové míry obecně přijat, že jsem dlouho pochyboval o správnosti svého pochopení. Jestliže všichni lidé mohli tak vykládat a zařizovat křesťanské soudy, pravděpodobně měli i pro to nějaký důvod, což ty nikterak nechápeš, říkával jsem sám sobě. Musily být takové důvody, podle nichž slova tato se chápou jako „potupení“ a musily být důvody, na nichž za­loženy jsou křesťanské soudy. I obrátil jsem se k výkladům církevním. Ve všech těchto výkladech od pátého století nalezl jsem, že přijato bylo pojímat slova tato jako odsuzování slovem bližního, tj. jako potupování. Objevuje se ale obtíž. Proč nepotupovat? Zlo nelze nehanět. A proto všechny výklady otáčejí se okolo toho, co je možno a co nelze hanět. Mluví se o tom, že pro služebníky církve nelze po­jímat to jako zákaz soudit, že sami apoštolové soudili (Zlatoústý a Theofilakt). Mluví se o tom, že pravděpodobně tím slovem Kristus ukazuje na židy, kteří obviňovali bližní v malých hříších a sami dělali veliké. Avšak nikde ani slova nemluví se o lidských zřízeních, soudech, o tom, v jakém poměru jsou soudy ty k tomuto zákazu odsuzovat. Zdali je Kristus zakazuje nebo připouští? Na tuto přirozenou otázku není nijaké odpovědi, jako by to bylo zcela jasné, že, jakmile křesťan sedl na soudcovskou stolici, může nejen odsuzovat bližního, nýbrž i trestat ho. Hledal jsem v řeckých, katolických, protestantských spisovatelích a spisovatelích Tübingské školy i školy historické. Všichni, i ti nejsvobodomyslnější vykladači chápou tato slova jako zákaz potupovat! Ale proč se před­pokládá, že Kristus zakazuje odsuzování (slovem) bliž­ního, které bezděky vyklouzlo z úst, jako zlou věc, takové pak odsuzování, které vykonáno bylo vědomě a spojeno s připojením násilí nad odsouzeným nepovažuje za zlou věc a nezakazuje ho, na to není odpověď. I nejpřísnější odsouzení pečlivě se obchází, ba i ospravedlňuje. Bohoslovečtí vykladači připo­mínají to, že v křesťanských říších jsou soudy nezbytné a neprotiví se zákonu Kristovu.

I obrátil jsem se k samému překladu slov: suďte a odsuzujte, tedy k tomu, od čeho jsem měl začít. Nesprávný překlad slova v epištole Jakubově, přeložený slovem  — utrhat, pomlouvat, potvrzoval moji pochybnost o správnosti překladu. Hledám, jak se v evangeliích překládají tato slova v rozličných jazycích a různost těchto překladů ještě utvrzuje moje pochyb­nosti. I tážu se sám sebe: co znamenají a mohou zname­nat řecká slova, která jsou užita v obou evangeliích a jak přeloží tato slova člověk, který neví nic o učení evangelickém a jeho výkladech, a který má před sebou jedině toto rčení? Hledám v obecném slovníku a nacházím, že slovo  má mnoho různých významů — odsoudit na soudu, ano i hrdlem trestat, ale nikdy nemá významu tupit. Hledám ve slovníku Nového Zákona a nacházím, že slova toho v Novém Zákoně často bývá užíváno ve smyslu odsoudit na soudu. Někdy užíváno ho bývá ve smyslu „různit“, avšak nikdy ve smyslu „tupit“. Co to má znamenat? Do čeho jsem se zbláznil! Já a každý z nás,  kdyby jen na mysl si uvedl osud lidí, zděsil by se před těmi útrapami a tím zlem, které vnášejí do života lidského trestní zákony  — zlo i pro souzené, i pro soudící: od poprav Čingischána a poprav revoluce do poprav našich dnů. Žádný citlivý člověk neunikl tomu dojmu hrůzy a po­chybností v dobro i jen při vypravování, neřku-li při pohledu na popravení lidí stejnými lidmi: bičování na smrt, guillotiny, šibenice. V evangeliu, jehož každé slovo považujeme za svaté, přímo a jasně je pověděno: měli jste trestní právo — zub za zub ; ale já dávám vám nové — neodpírejte zlému; všichni plňte toto přikázání: nečiňte zlo za zlé, nýbrž čiňte vždy a všem dobře, všem odpouštějte. A dále je přímo řečeno: nesuďte. A aby bylo nemožné nedorozumění o významu slov, která jsou pově­děna, doloženo: neodsuzujte na soudě k trestům.

Srdce mé mluví jasně, srozumitelně : netrestejte smrtí; věda praví: netrestejte smrtí; čím více trestáte—tím více zla; rozum praví: netrestejte smrti; zlem nelze překazit zlo. Slovo Boží, v něž věřím, praví totéž. Kristus praví: vám bylo vští­peno, vy jste přivykli považovat za dobré a rozumné to, abyste silou bránili se zlu a vyráželi oko za oko, zřizovali trestní soudy, policii, vojsko, bránili se nepřátelům, ale já pravím vám: nečiňte násilí, nemějte účastenství v násilí, nečiňte zlého nikomu, ani těm, které nazýváte nepřáteli. On praví: domníváte se, že vaše zákony napravují zlo — ony jej jenom rozmnožují. Jediná cesta vede k zabránění zla — konat dobro za zlé všem beze všeho rozdílu. Tisíce let zkoušeli jste onu zá­sadu, zkuste mou opačnou. Podivná věc! Zřídka, avšak přece setkal jsem se s lidmi, kteří se mnou souhlasili. Avšak dva druhy lidí nikdy, ani v zásadě, nedopouštějí pravého pojímání toho zákona a vášnivě zastávají se pravosti odpírání zlu. Tito lidé patří ke dvěma krajním pólům: jsou to křesťanští vlastenci — konzervativci, kteří pokládají svou církev za pravou, a atheisté — revolucionáři. Ani ti, ani oni nechtějí odstoupit od práva protivit se násilím tomu, co považují za zlo. A nejrozumnější, nejučenější lidé z nich nikterak nechtějí vidět té prosté očividné pravdy, že, připustí-li, že jeden člověk může násilím odpírat tomu, co považuje za zlo, tedy že zrovna tak může druhý násilím odpírat tomu, co on opět považuje za zlo. Nedávno měl jsem v rukou poučnou v tom ohledu korespondenci pravoslavného slavjanofila s křesťanským revolucionářem. Jeden zastával násilí vojny ve jménu utiskovaných bratří Slovanů, druhý — násilí revoluce jménem utiskovaných bratří — mužíků. Oba žádají násilí a oba opírají se o učení Kristovo. Všichni co nejrůzněji chápou učení Kristovo, jenom ne v tom pravém, prostém smyslu, který nezbytně vyplývá z jeho slov. Upravili jsme celý svůj život na týchž základech, které on (Kristus) boří, nechceme chápat jeho učení v prostém a pravém smyslu a ubezpečujeme sebe a ostatní, buď že vyznáváme jeho učení nebo že se nám jeho učení nehodí. Takzvaní věřící věří, že Kristus-Bůh je druhá osoba Trojice, která sestoupila na zemi proto, aby dala lidem příklad života, a plní nejsložitější věci, potřebné ku konání svátostí, na stavění chrámů, na vysílání misionářů, zřizování představených, správy duchovní, očištění víry, avšak na jednu malinkou okolnost zapomínají — dělat to, co on řekl. Nevěřící všelijak pokoušejí se zařídit své živo­bytí, ale ne podle zákona Kristova. Pokusit se však dělat to, co on praví, to nikdo nechce. Ale nejenom že se ani nepokusí žít podle něj, nýbrž věřící i nevěřící předem rozhodují, že je to nemožné. Kristus mluví prostě a jasně: tento zákon odpírání zlu násilím, který jste učinili pravidlem svého života, jest klamný a nepřirozený; a dává jiné pravidlo — neodpírání zlu, které podle jeho učení jediné může zbavit lidstvo od zla. Tisíce let jste se pokoušeli zhubit zlo zlem, a nezničili jste je, nýbrž rozmnožili. Čiňte to, co já říkám a činím, a poznáte, je-li to pravda. A nejenom říká, nýbrž sám vším svým životem a smrtí plní své učení o neodpírání zlu. Věřící to všechno slyší, čtou to v chrámech, nazývají to slovem božím, jej jmenují Bohem, ale říkají: všechno je to velmi dobré, ale je to nemožné při našem zařízení ži­vota — to rozruší celý náš život a my jsme naň přivykli a milujeme jej. Proto všemu tomu věříme jedině v tom smyslu, že to je ideál, k němuž má lidstvo směřovati — ideál, který je dostižen modlitbou a vírou ve svátosti, ve vykoupení a vzkříšení z mrtvých. Ostatní pak, nevěřící, svobodní vykladači učení Kristova, dějepisci náboženství —- Straussové, Renani a jiní, osvojili si úplně církevní vý­klad o tom, že učení Kristovo se opravdu nedá spo­jit se životem, nýbrž že je blouznivým učením, které poskytuje útěchu lidem slabého rozumu, velice vážně mluví o tom, že učení Kristovo hodilo se k hlásání di­vokým obyvatelům v koutech Galileje, avšak nám s naší vzdělaností jeví se jenom roztomilým blouzněním „du charmant docteur“, jak praví Renan. Podle jejich mínění Kristus nemohl se povznést na výsost chápání vší mou­drosti naší civilisace a vzdělanosti. Kdyby byl stál na téže výši vzdělanosti, na které stojí tito učenci, nemluvil by takové roztomilé hlouposti: o ptácích nebeských, o nastavování tváře a starosti jenom o dnešek. Tito učení historikové soudí o křesťanství podle toho křesťanství, které spatřují v naší společnosti:  vězení se samo­vazbou, továrny, žurnály, bordely a parlamenty a z učeni Kristova přijímá se jenom to, co neruší toto živo­bytí. A poněvadž učení Kristovo zavrhuje všechno toto živo­bytí, tedy z učení Kristova nepřijímá se nic – kromě slov. Učení historikové to vidí a nemají potřebu to skrývat, jako to skrývají zdánlivě věřící, a tak toto „Kristovo“ učení podrobují hlubokomyslné kritice. Zdálo by se, že dříve, než soudíme o učení Kristově, je třeba jej pochopit. Ale to nečiníme: ani církevní, ani domněle svobodní vykladači. A velmi dobře víme, proč toho nečiníme. Víme velmi dobře, že učení Kristovo vždycky zavrhovalo a zavrhuje všecky ty bludy lidské, ty „tohu“, ničemné modly, které my nazýváme společenským řádem, kulturou, vědou, uměním, civilisací. Avšak Kristus mluví právě proti nim, nevyjímaje nijakých „tohu“. Nejenom Kristus, nýbrž všichni proroci židovští — Jan Křtitel, všichni praví mudrci světoví o téže církvi, o tomtéž státu, o též kultuře a civilisaci mluví a nazývají je zlem a záhubou lidstva. Dejme tomu, že stavitel řekne: váš dům je chatrný, je nezbytné celý jej přestavět. A pak bude vykládat po­drobnosti o tom, jakých klad je třeba, jak přiřezat a kam položit. Domácí pustí mimo sluch slova o tom, že dům je chatrný a je nezbytné jej přestavět a bude se strojenou váž­ností poslouchat slova stavitele o dalších zařízeních a opatření v domě. Patrně všechny návrhy stavitele budou se zdát mu nepříhodné, a  bude tyto návrhy zváti přímo hloupými. Totéž stává se zrovna tak v ohledu na učení Kristovo. Nenalézaje lepšího přirovnání užil jsem tohoto. I vzpo­mněl jsem, že Kristus, hlásaje své učení, upotřebil téhož porovnání. Pravil: Rozbořím váš chrám a ve třech dnech vystavím nový. A pro tohle jej ukřižovali. A pro tohle nyní křižují jeho učení. Nejmenší, co možno žádat od lidí posuzujících jaké­koli učení, jest to, aby posuzovali učení učitelovo tak, jak on sám je pojímal. A on nepojímal svého učení jako nějaký daleký ideál lidstva, jehož splnění jest nemožné, nikoli jako blouznivé, poetické fantasie, jimiž by byl okouzloval prostoduché obyvatele Galileje; on pojímal své učeni jako věc skutečnou, takovou věc, která spasí lidstvo, a neblouznil na kříži, nýbrž křičel, a umřel za své učení, a stejně umíralo a umře ještě mnoho lidi. O takovém učení nelze říci, že je — blouzněním. Všeliké učení pravdy je — blouzněním pro zbloudilé.

Tam jsme dospěli, že je mnoho lidí (i já jsem mezi ně patřil), kteří říkají, že učení to je blouznivé, poněvadž není vrozeno povaze lidské. Je prý nepřirozené povaze člověka nasta­vit druhou tvář, když jej někdo udeří po jedné, nepřirozené dát vlastní cizímu, nepřirozené pracovat ne pro sebe, nýbrž pro jiného. Člověku je vrozené, říkají, bránit se, svou bez­pečnost, bezpečnost své rodiny, majetek, jinými slovy — člověku je vrozeno bojovat za svou existenci. Učený právník vědecky dokazuje, že nejsvětější povinností člověka je há­jení vlastního práva, tj. Boj. Vzdejme se však na minutu té myšlenky, že zřízení, které existuje a zbudováno bylo lidmi, je nejlepším po­svátným uspořádáním života, a námitka o tom, že učení Kristovo je nepřirozené povaze člověka ihned obrátí se proti namítačům. Kdo se bude se hádat o tom, že nejen mučit a zabíjet člověka, nýbrž že i mučit psa, zabít slepici nebo te­látko je protivné a trapné povaze člověka? Znám lidi, kteří živí se prací rolnickou a kteří přestali jíst maso jedině proto, že si měli sami zabíjet vlastní zvířata. A za­tím celé zřízení našeho způsobu života je takové, že všeho osob­ního blaha člověka bývá dosaženo strádáním ostatních lidí; kteréžto strádání je protivné povaze člověka. Všecko uspo­řádání našeho živobytí, všecek složitý mechanismus našich zařízení, která mají za účel násilí, vydává svědectví o tom, do jaké míry je protivné povaze člověka násilí. Ani je­diný soudce neodhodlá zaškrtit provazem toho, koho odsoudil k smrti. Ani jediný načalnik[8] neodhodlá osobně vzít mužika z plačící rodiny a vsadit ho do vězení. Ani jediný generál nebo vojín bez discipliny, pří­sahy a vojny nezabije nejenom na sta Turků nebo Němců a nezpustoší jejich vsi, avšak neodhodlá se poranit ani jediného člověka. Vše to děje se jenom pomocí toho slo­žitého stroje pospolitého, jehož úkolem je to, aby zničili odpovědnost za vykonané zločiny tak, aby nikdo nepo­zoroval nepřirozenost tohoto jednání. Jedni píší zákony, jiní je upravují, třetí drezírují  lidi, vychovávajíce v nich zvyk na disciplinu, tj. bezmyšlenkovité a bez-odmluvné po­slušnosti; čtvrtí — titíž vydrezírovaní lidé — konají všeho druhu násilí, ano zabíjejí lidi nevědouce, proč a zač. Avšak třeba člověku jen na minutu v duchu osvobodit se ze sítě zřízení světového, v niž se zapletl, aby pochopil, co je mu opravdu nepřirozené.

Nebudeme-li jen tvrdit, že obvyklé zlo, z něhož ty­jeme, jest nezměnitelná božská pravda, pak bude najednou zcela jasné, co je vlastní člověku: zda násilí či zákon Kristův? Zdali vědomí, že spokojenost a bezpečnost moje a mé ro­diny, všechny moje radosti a veselí jsou vykoupeny bídou, zkázou a útrapami milionů — každoročními šibenicemi, sta tisíci trpícími vězni, a miliony odervaných od rodin a otu­pělých disciplinou vojáků, strážníků a urjadníků,[9] kteří chrání moje radovánky nabitými puškami na hladové lidi; zakoupení-li každého sladkého sousta, které kladu do úst svých nebo do úst svých dětí, vším tím strádáním lidstva, které je nezbytné k nabytí těchto soust, či vědomí, že každičké sousto — je moje sousto jenom tehdy, když ho nikdo nepotřebuje a nikdo pro ně nestrádá? Jestliže jen pochopím, že je tomu tak, že každá radost má, každá minuta spokojenosti při našem zřízení je vykoupena odříkáním a útrapami tisíců udržo­vaných násilím; jest třeba jen pochopit zákon Kristův v celém jeho významu, aby se pochopilo, že učení Kristovo není nepřirozené pro lidskou povahu.

Učení Kristovo o neodpírání zlu je prý blouznění! Ale to že živobytí lidí, v jichž duši vložena jest útrpnost a láska jednoho ke druhému, ubíhalo a nyní ubíhá pro jedny ve zří­zení hranic, knut, lámání kolem,            bičování, rvaní nozder, mučení, okovů, galejí, šibenic, zastřelení, samovazby, spo­lečných vězení pro ženy i děti, v pořádání vraždění po desíti tisíckách na vojně, v pořádání občasných revolucí a pugačevščin,[10] a život druhých záleží v tom, aby vyplnili všecky ty hrůzy, a třetích v tom, aby se uchránili těchto strastí — takové živobytí prý blouzněním není. Třeba jen pochopit učení Kristovo, abychom pochopili, že ne ten svět, který dán byl Bohem k radosti člověka, nýbrž ten svět, který zřízen byl lidmi k jejich záhubě, jest blouzněním, a to blouzněním nejsurovějším, nejhroznějším, třeštěním blouznivcovým, z něhož je třeba jen jednou se probudit, abychom se již nikdy nevrátili k tomu strašnému snu.

Bůh sestoupil na zemi, syn Boží — jedna osoba Svaté Trojice se vtělila, vykoupil hřích Adamův; tento Bůh, jak nás učili myslit, měl povědět něco mysticky tajem­ného, takového, co je těžko k pochopení, co je možné chápat jen pomocí víry a milosti. A zatím slova Boží jsou tak prostá, tak jasná, tak rozumná. Bůh praví prostě: nečiňte jeden druhému zlé, — nebude zla. Není-li tak prosté zjevení Boží? Pokrok k dobru člověčenstva se uskutečňuje nikoli dovednými katany, nýbrž mučedníky. Jako oheň neuhasí oheň, tak zlo nemůže udusit zlo. Jedině dobro, setká­vajíc se se zlem a nejsouc jím nakaženo, přemůže zlo. Tedy to, že tomu tak jest, je v duševním světě člověka právě takový nezměnitelný zákon jako zákony fyzikální, avšak da­leko nezměnitelnější, daleko jasnější a úplnější. Lidé jej mohou přestupovat, skrývat jej před jinými, avšak přece pokrok lidstva ke spáse se může uskutečňovat jenom touto cestou. A učedník Kristův může s větším přesvědčením nežli Galileo Galilei vůči všemožným klamům a hrozbám tvrdit: „A přece nikoli násilím, nýbrž dobrotou zahubíte zlo. A je-li pokrok tento pomalý, jest to jenom následkem toho, že jasnost, prostota, rozumnost, nevyhnutelnost a závaznost učení Kristova — jsou skryty před většinou lidí.

Dlouho jsem nemohl přivyknout té podivné myšlence, že po 1800 let vyznávání Kristova zákona miliardami lidí, a tisíci lidí, kteří zasvětili svůj život poznávání tohoto zákona, nyní na mě připadlo jako no­vého, objevit zákon Kristův. Avšak jakkoli to bylo po­divné, bylo tomu tak; učení Kristovo o neodpírání zlu po­vstalo přede mnou jako něco úplně nového, o čemž jsem neměl ani nejmenší ponětí. I tázal jsem se sám sebe: Odkud to asi přišlo? Musil jsem mít nějakou lživou před­stavu o významu učení Kristova, proto, abych nemohl ho takto chápat. A lživá to byla představa. Kristus nejevil se mi prorokem, který mi objevuje božský zákon, nýbrž on se mi jevil doplnitelem a vykladačem již mně známého, neklamného zákona Božího. Měl jsem již celé, vyhraněné a velice složité učení o Bohu, o stvo­ření světa a člověka; i o jeho přikázáních, která dána byla lidem skrze Mojžíše. V evangeliích nalezl jsem slova: Řečeno bylo vám: oko za oko a zub za zub; ale já pravím vám: neodpírejte zlu. Slova: „oko za oko a zub za zub“ byla přikázání, která dána byla od Boha Mojžíšovi. Slova: „já pravím: neodpírejte zlu, či zlému“, bylo nové přikázání, které za­mítalo prvé. Kdybych se byl prostě obrátil k učení Kristovu bez bohoslovecké církevní teorie, kterou jsem nasál do sebe s mlé­kem mateřským, byl bych prostě pochopil, prostý smysl slov Kristových. Byl bych pochopil, že Kristus zamítá Starý zákon a dává svůj Nový zákon. Avšak mně bylo vští­peno, že Kristus neruší zákon Mojžíšův, nýbrž naopak potvrzuje jej celý do nejmenšího písmenka a naplňuje jej. Verše 17—23 hl. V. Matouše, v nichž se to potvrzuje, při dřívějších mých čteních evangelií vždy mě překvapoval svou nejasností a budil ve mně pochybnosti. Pokud jsem tehdy znal Starý zákon, zvláště poslední knihy Mojžíšovy, v nichž jsou vyloženy takové titěrné, nesmyslné a často kruté pří­kazy, z nichž při každém praví se: „a řekl Bůh Mojžíšovi,“ mně se zdálo podivné, že by Kristus mohl potvrzovat celý tento zákon, a nepochopitelné, proč to činil. Avšak nechával jsem tehdy otázku nerozřešenu. Přijímal jsem za pravdu ten výklad od dětství mně vštípený, že oba tyto zákony pocházejí od Svatého Ducha, že zákony tyto se shodují, že Kristus potvrzuje zákon Mojžíšův a do­plňuje i naplňuje jej. Jak přichází toto doplnění, jak mají rozřeší ti se ty odpory, které bijí v oči v samém evangeliu a v těch ver­ších 17—20 a slovech: ale já pravím……, nikdy jsem si ne­dával jasné odpovědi.

Nyní pak poznal jsem prostý a pravý smysl učení Kristova a pochopil jsem, že tyto dva zákony si odporují a že nemůže být řeč o souhlase jejich nebo do­plnění jednoho druhým, že je nezbytné přijmout jeden z obou, a že výklad veršů 17—23 hl. V. Mat., který mě dříve překvapoval svou nejasností, musí býti nepravý. Znovu jsem pročetl verše 17—-23, tytéž které se mi zdály vždy tak nejasné, i byl jsem překvapen prostým a jasným smyslem těch veršů, který se mi najednou objevil. Smysl tento objevil se mi nikoli tím, že jsem něco přimyslil, přeměnil, nýbrž jedině tím, že jsem odložil ten smělý původní výklad, který se připojoval k tomu místu. Kristus praví (Mat. V. 17—19):[11] Nedomnívejte se. že bych přišel zrušit zákon, či (učení) proroků; nepřišel jsem rušit, nýbrž naplnit. Proto pravdu pravím vám, dříve sesune se nebe i země, než vypadne ta nejmenší literka nebo puntík (částka) zákona, pokud vše nebude splněno. A 20. verš připojuje: Nebo jestliže spravedlnost vaše nepředčí spravedlnost zákoníků a farizeů, nevejdete do království nebeského. Kristus tedy praví: nepřišel jsem rušit věčný zákon, k jehož naplnění jsou napsány vaše knihy a proroctví; nýbrž přišel jsem naučit, jak máte zákon věčný plnit; ale nemluvím o tomto vašem zákoně, který nazývají zákonem Božím vaši učitelé — farizeové, nýbrž o zákoně věčném, který méně než nebe a země podléhá změně. Vyjadřuji týž smysl jinými slovy jedině proto, abych odvrátil mysl od obvyklého, falešného pojímání. Výklad, že Kristus nezavrhuje zákon, založen je na tom, že slovu zákon se na tomto místě bez jakéhokoliv důvodu a v rozporu se smyslem slov, přičítá význam psaného zákona — místo zákona věčného. Kdyby však Kristus na tomto místě mluvil o psa­ném zákoně, tedy by byl užil obyčejného výrazu: zákon a proroci, téhož, jehož vždy užívá, mluví-li o psaném zákoně; avšak on užívá docela jiného výrazu: zákon nebo proroci. Avšak na tom není dost, Kristus užívá téhož významu podle evangelia Lu­kášova v takovém spojení, že tento význam se stává nepochybným. U Lukáše XVI, 15. Kristus praví farizeům, kteří hledali spravedlnost v psaném zákoně : Vy spravedlivými činíte sami sebe před lidmi, ale Bůh zná srdce vaše; což jest u lidí vysokého, to je ohavnost před Bohem. 16: „Zákon a proroci do Jana, a od té chvíle krá­lovství Boží zvěstuje se, a každý vlastním úsilím vchází do něho. A tu hned za tím ve verši 17. praví:   „Snáze jest nebi a zemi pominouti, než ze zákona jediné čárce vypadnout.“ V prvých slovech praví: zákon a proroci, tj. psaný zákon; ve druhých praví: prostě zákon, tudíž zákon věčný. Zajisté je jasné, že zde klade se zákon věčný proti psanému. Abychom se úplně přesvědčili o tom, že Kristus v těchto verších mluví pouze o věčném zákoně, hleďme vniknout k významu toho slova, které zavdalo podnět lživým výkladům. Česky—zákon, hebrejsky — tora; jak česky, řecky i hebrejsky má dva hlavní významy : jeden — sám zákon bez ohledu k jeho vyjádření. Druhý pojem je psané vyjádření toho, co určití lidé považují za zákon. V řečtině v Pavlových epištolách se rozdíl vyjadřuje mnohdy užíváním členu. Bez členu ho Pavel užívá většinou ve smyslu psaného zákona, se členem — ve smyslu věčného zákona Božího. U starých Hebreů, u proroků, u Izaiáše se slova zákon — tora vždy užívá se ve smyslu věčného, jediného, nevy­jádřeného zjevení — naučení Božího. A téhož slova — zákon — tora u Ezdráše poprvé a v pozdější době, v době Talmudu, počalo se užívat ve smyslu psaných pěti knih Mojžíšových, nad nimiž je napsáno i obecné záhlaví — tora, A proto Kristus užívaje slova zákon — tora, užívá ho buď že potvrzuje jej jako Izaiáš a ostatní proroci, ve smyslu zákona Božího, který je věčný, nebo že jej zavrhuje ve smyslu psaného zákona pěti knih. Když užívá toho slova ve smyslu psaného zákona a zavrhuje jej, přidává vždycky slovo: „a proroci“ nebo slovo „váš“, které přidružuje ke slovu zákon. Když praví: Nečiň druhému, co nechceš, aby tobě činil, v tomto jediném je všecek zákon i proroci, mluví o psaném zákoně. Když praví (Luk. XVI., 16: „Zákon a proroci do Jana Křtitele“, mluví o psaném zákoně a těmito slovy ruší jeho závaznost. Když praví (Jan. VII., 19): „Nedal-li vám Mojžíš zá­kon? A nikdo neplní ho“ ; nebo (Jan VIII., 17): „Není-li řečeno v zákoně vašem“ ; nebo „Slovo, které napsáno je v zákoně jejichK (Jan XV., 25), mluví o psaném zá­koně, o „tora“ zákoně, který zavrhuje, o tom zákoně, který jeho samého odsuzuje k smrti. (Jan XIX., 7): Odpověděli jemu Židé: „My zákon máme, a podle zákona na­šeho musí umřít. Je tedy patrné, že tento zákon židovský je onen, podle něhož smrtí trestali, nikoli ten zákon, jemuž učil Kristus. Ale když mluví Kristus: Já nepřišel rušit zákon, nýbrž naučit vás plniti jej, protože nic nemůže změnit se v zákoně, a všechno musí se splnit, nemluví o zá­koně psaném, nýbrž o zákoně božském, věčném a ten také utvr­zuje.

Avšak dejme tomu, že to všecko jsou jen formální dů­kazy, dejme tomu, že jsem pečlivě shledal stejná místa, varianty, pečlivě zakryl vše to, co bylo proti mému výkladu; dejme tomu, že výklady církve jsou velmi jasné a přesvěd­čivé, a že Kristus skutečně nerušil zákon Mojžíšův, nýbrž potvrdil jej v celé jeho platnosti. Dejme tomu, že je tomu tak. Nuže tedy, čemu pak učí Kristus? Podle výkladů církevních učil tomu, že je druhou osobou Trojice, synem Boha Otce, že přišel na zemi a vy­koupil svou smrtí hřích Adamův. Ale každý, kdo četl Evangelium, ví, že Kristus v Evangeliích buď nic nebo velmi nejasně o tomto mluví. Avšak připustíme, že nedove­deme číst a že mluví se tam o tom. Ale pak stejně v každém pří­padě ukázání Kristovo na to, že je druhou osobou Trojice a vykupuje hříchy člověčenstva, zabírá nejmenší a nejne­jasnější část evangelia. V čem pak je celý ostatní obsah učení Kristova? Nelze popírat, a všichni křesťané to vždy uznávali, že hlavním obsahem učení Kristova je učení o ži­votě lidském: jak mají žít lidé mezi sebou. Jakmile jsem poznal, že Kristus učil novému způsobu života, musím si představit nějaké určité lidi, v jejichž středu učil. Ať ti, kteří vy­kládají slova Kristova tak, že potvrzoval celý zákon Moj­žíšův, ať objasní: Koho Kristus po celou svou činnost usvědčoval, proti komu vystupoval, nazývaje je farizei a zákoníky. Kdo nepřijal učení Kristovo a ukřižoval ho se svými veleknězi? Uznává-li Kristus zákon Mojžíšův, nuže, kde byli ti skuteční plnitelé toho zákona, které by Kristus byl za to chválil? Zdali nebylo již ani jediného? Farizeové — říká se nám — byli sekta. Hebreové to však neříkají. Praví: Farizeové jsou — praví plnitelé zákona. Avšak připusťme, že to byla sekta. Saduceové jsou taktéž sekta. A kde pak byli nesektáři, nýbrž ti praví? Kristus praví: Já nepřišel spravedlivých volat ku po­kání, k proměně života (metanoia) nýbrž hříšníky. Kde potom byli spravedliví? Tak jsme přivykli tomu zvláštnímu vý­kladu, že farizeové a někteří zlí Židé ukřižovali Krista, že tato prostá otázka o tom, kde že byli ti nefarizeové a nezlí, nýbrž praví Židé, kteří zachovávali zákon, ani nám na mysl nepřipadá. Stačí se ale jen takto zeptat, aby bylo vše úplně jasné. Kristus — ať už byl Bohem nebo člověkem — při­nesl své učení do světa uprostřed národa, který zachovával zákon nazývaný zákonem Božím. Kristus v poměru k zákonu Mojžíšovu, a ještě více k prorokům, obzvláště k Izaiáši, jehož slova ustavičně uvádí, přiznává, že v židovském zákoně a prorocích jsou věčné pravdy, které shodují se s věčným zákonem, a tyto bere za základ svého učení. Kristus mnohokrát vyjadřuje touž myšlenku (Luk. X., 26): On praví: Co jest v zákoně psáno? Kterak čteš? — I v zákoně možno najít věčnou pravdu, umíš-li číst. A ukazuje nejednou na to, že přikázání jejich zá­kona o lásce k Bohu a bližnímu je přikázáním zákona věč­ného. (Mat. XIII., 52.) Kristus po všech těch podobenstvích, jimiž objasňuje učedníkům význam svého učení, na konec všeho,praví: „Proto každý zákoník, který se stal učedníkem království nebeského, je jako hospodář, který vynáší ze svého pokladu nové i staré.“ Sv. Ireneus a za ním celá církev avšak úplně libovolně porušuje smysl řeči. Připisuje těm slovům význam, že vše staré je po­svátné. Jenže zjevný smysl je ten, že, kdo potřebuje dobré, ten bere nejen nové, nýbrž i staré, a že jen proto, že je to staré, nelze to zahazovat. Kristus těmi slovy praví, že nezavrhuje to, co je v Starém zákoně věčné. Avšak když mu mluví o celém zákoně nebo o jeho formách  — praví, — že nelze vlévat nové víno do starých měchů. Kristus nemohl potvrdit celý zákon, ale on nemůže ani zavrhovat celý zákon a proroky, ten zákon, v němž je řečeno: miluj bližního jako sebe samého a těch proroků, jejichž slovy často prokládá svoje myšlenky. A hle, místo tohoto prostého a jasného po­jímání praprostinkých slov, jak byla pověděna a jak po­tvrzují se veškerým učením Kristovým, podkládá se mlhavý výklad, který vnáší protimluv tam, kde ho není a tím ničí význam učení, svádí je na slova a nechává v platnosti učení Mojžíšovo v celé jeho surové tvrdosti. Podle všech církevních výkladů zvláště od V. století Kristus nerušil psaný zákon, nýbrž utvrzoval jej. Ale jak utvrdil jej ? Jak může býti sloučen zákon Kristův se záko­nem Mojžíšovým ? Na to není žádná odpověď. Ve všech výkladech dělá se hříčka slov, a mluví se o tom, že Kri­stus naplnil zákon Mojžíšův tím, že se na něm splnila proroctví, a v tom, že Kristus skrze nás, skrze víru lidi v sebe, naplnil zákon. Jediná pak užitečná otázka pro každého věřícího, jak spojit dva odporující si zá­kony, které určují život lidský, zůstává bez po­kusu rozřešení. A odpor mezi tím veršem, v němž praví se, že Kristus neruší zákona, a veršem, kde praví se: řečeno vám bylo; ale já pravím vám … a mezi veškerým du­chem učení Mojžíšova a učením Kristovým zůstává v celé síle. Každý, koho zajímá tato otázka, ať sám nahlédne do církevních výkladů tohoto místa, počínaje od Jana Zlato­ústého až do naší doby. Jakmile pročte tyto dlouhé vý­klady, jasně se přesvědčí, že tu nejenom není rozluštění rozporu, nýbrž že jest umele vznesen rozpor tam, kde nebyl. Nemožné pokusy o sjednocení nesjednotitelného jasně ukazují, že toto sjednocení není omylem mysli,

nýbrž že sjednocení má jasný a určitý cíl, že je nutné. A také je brzy patrné, proč je nutné. Hle, co praví Jan Zlatoústý, obraceje se proti těm, kteří zavrhují zákon Mojžíšův (výklad na evangelium Ma­touše I. Z., d. I., str. 320, 321): „Zkoumajíce dále starý zákon, v němž poroučí se vyrazit oko za oko a zub za zub, hned namítají: jak může být dobrým ten, který to říká? Co pak my na to odpo­víme? To, že to naopak jest největší známkou lásky Boží k lidem. Proto neustanovil (Bůh) tento zákon, abychom jeden druhému vyráželi oči, nýbrž abychom, nečinili druhým to, co nechceme aby činili oni nám. Podobně když vyhrožoval záhubou Ninivetským, nechtěl je zahubit, nýbrž chtěl jen tím strachem učinit je lepšími. Tak i těm, kteří jsou tak opovážliví, že by chtěli vyloupat jiným oči, ustanovil trest; za tím účelem, že nebudou-li chtít po dobrém zdržet se této ukrutnosti, tedy aspoň aby jim strach překážel odnímat bližním zrak…“ ….. „Připusťme, že celý zákon je zrušen.“ praví dále Jan Zlatoústý(Str. 322, 323), — „a nikdo nebojí se ustano­veného trestu, všem zlosynům je dovoleno bez velikého strachu žít podle svých náklonností, i cizolož­níkům i vrahům i zlodějům i křivopřísežníkům; nebude-li pak všechno zvrácené, nebudou-li naplněny bezpočetnými zločiny a vraždami města, trhy, domy, země, moře a všechen svět? Jestliže i za trvání zá­konů, za použití strachu a hrozeb zlé úmysly jen těžko se zadržují, tedy když by byla odstraněna i tato ohrada, což by tedy bránilo lidem, aby činili zlé věci? Nejen to je ukrut­ností, když zlým se dovoluje se dělat, co se jim zlíbí, nýbrž i to, když člověka, který nedopustil se nijaké nespravedl­nosti, nechávají nevinně trpět bez  ochrany. Řekni mi, jestli by někdo sebral odevšad zlé lidi a ozbrojil je meči a přikázal jim chodit po celém městě a zabíjet všechny, kteří jim přijdou vstříc, — může-li býti něco nelidštějšího nad to? Naopak, kdyby někdo jiný tyto ozbrojené lidi zajímal a mocí uvrhl je do žaláře, a ty, kterým hrozila smrt, vytrhl z rukou oněch, kteří nezachovávali zákon, může-li být něco nad to lidumilnějšího?“ Jan Zlaloústý však nepraví kdo bude určovat kdo je zlý a podle čeho se bude řídit. Což, je-li sám zlý a bude vrhat do ža­láře dobré? A pokračuje: „Nyní přilož tyto příklady i na zákon: Kdo přika­zuje vyrvat oko za oko, ukládá tento strach jako nějaké pevné pouto na duši daremných a podobá se člověku, který zajímal ony ozbrojené; a kdo by neuložil nijakého trestu na přestupníky, ten by je ozbrojil smělostí a byl by podoben člověku, který rozdal zločincům meče a roze­slal je po všem městě“. Uznává-li Jan Zlatoústý zákon Kristův, má říci: Kdo pak bude vyrážet oči a zuby a bude vrhat do vězení ? Kdyby ten, který rozkázal vyrážet oko za oko, tj. Bůh sám vyrážel, tedy by nebylo rozporu; ale tu by to měli dě­lat lidé, a těmto lidem Syn Boží řekl, že toho nemají činit. Bůh řekl: vyrážet zuby, a Syn řekl: nevyrážet, — nutno je uznat jedno z obou, a Jan Zlatoústý a za ním celá církev uznává rozkázání Boha-Otce, tj. Mojžíšovo, a zavrhuje rozkázání Synovo, tj. Krista, jehož učení prý vyznává. Kristus zavrhuje zákon Mojžíšův a dává svůj. Židé uznávají slova Kristova za prázdná a věří zákonu Mojží­šovu. Pro člověka, který věří zákonu Mojžíšovu tedy nevzniká žádný rozpor. Pro člověka, který věří Kristu, rovněž nevzniká žádný rozpor. Rozpor je vidět jenom u těch, kteří chtějí žít podle zákona Mojžíšova a ujišťují sebe i ostatní, že věří v zákon Kristův, —  ty Kristus nazývá pokrytci, zplozence ďábla. Místo aby uznali jedno z obou: zákon Mojžíšův nebo Kristův, vyznávají, že oba jsou božsky pravdivé. Avšak když otázka týká se samého jejich života zákon Kri­stův jím přímo zamítají a uznávají jen zákon Mojžíšův. Proto po 1800 letech udála se se mnou taková podivná věc, že jsem musel odhalovat smysl učení Kristova jako něco nového. Musel jsem dělat totéž, co dělali a dělají všichni lidé, kteří hledají Boha a zákon Jeho: nalézat to, co je věčným zákonem Božím, upro­střed všeho toho, co lidé nazývají jen tímto jménem.

VI.

A tak když jsem pochopil zákon Kristův, jako zákon Kristův a ne jako zákon Mojžíše a Krista, a pochopil tu větu zákona, která přímo zavrhuje zákon Mojžíšův, tu všecka Evangelia na místo dřívější nejasnosti, rozháranosti a od­porů slila se pro mne v jeden nerozlučný celek a z jejich středu vynikla podstata všeho učení vyjádřená prostými, jas­nými a každému přístupnými pěti přikázáními Kristovými (Mat. V. 21—48), o nichž jsem do té chvíle ničeho ne­věděl. Ve všech evangeliích mluví se o přikázáních Kristo­vých a o jejich plnění. Všichni bohoslovci mluví o přikázáních Kristových, ale jaká jsou ta přikázání, dříve jsem nevěděl. Zdálo se mi, že přikázání Kristovo záleží v tom, abychom milovali Boha a bližního jako sebe sama. A neviděl jsem, že to nemůže být přikázání Kristovo, protože je to přikázáni starých (Deuter, i Lev.). Slova (Mat. V.. 19): „Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího; kdo by však zachovával a učil, bude v království nebeském vyhlášen velkým“ — jsem přikládal k přikázáním Mojžíšovým. Ale že nová přikázání Kristova jasně a určitě jsou vyjádřena ve verších V. hl. Mat. od 21—48, nikdy mi ani nenapadlo. A takto jsem je odhalil. Mat. V., 21—26 praví se :   „  21 Slyšeli jste, že řečeno jest od starých: Nezabiješ. Pakli by kdo zabil, povinen bude státi k soudu.  (Mojž. 20, 13.) 22 Ale jáť pravím vám: Že každý, kdož se hněvá na bratra svého bez příčiny, povinen k soudu státi. Kdož by pak řekl bratru svému: Rácha, povinen bude před radou státi; a kdož by řekl: Blázne, povinen bude pekelný oheň trpěti.  23 Protož obětoval-li bys dar svůj na oltář, a tu bys se rozpomenul, že bratr tvůj má něco proti tobě,  24 Nechejž tu daru svého před oltářem a jdi, prve smiř se s bratrem svým, a potom přijda, obětuj dar svůj.  25 Vejdi v dobrou vůli s protivníkem svým rychle, dokudž jsi s ním na cestě, ať by snad nedal tebe protivník tvůj soudci, a soudce dal by tě služebníku, a byl bys uvržen do žaláře.  26 Amen pravím tobě: Nevyjdeš odtud nikoli, dokudž i toho posledního haléře nenavrátíš.“[12] Když jsem pochopil přikázání o neodpírání zlu, při­padlo mi na mysl, že tyto verše musejí mít takový jasný význam, jako přikázání o neodpírání zlu. Význam, který jsem dříve těm slovům připisoval, byl ten, že každý musí vždy střežit se hněvu na lidi, nesmí nikdy z úst vypouštět nadávky a musí žít v pokoji se všemi bez jakékoli výjimky; avšak v textu bylo slovo, které vylučo­valo tento smysl. Řečeno bylo: nehněvej se bez příčiny, takže z těchto slov nevycházel předpis bezvýjimečného pokoje. — Slovo toto mě pomátlo. A pro objasnění svých pochybností obrátil jsem se k výkladům bohoslovců. Všichni vykladači církevní, opírajíce se zvláště o význam slova bez příčiny, vykládají to místo tak, že nemáme lidi nevinně urážet, nemáme spílat, avšak že hněv není vždy nespravedlivý, a na doklad svého výkladu uvádějí příklady hněvu apoštolů a svatých. Nemohl jsem nepřiznat, že výklad toho, že hněv, podle jejich vyjádření není zapověděn, ač je to protikladné všemu smyslu evangelia. Slovo: „Bez příčiny“, které je ve 22. verši změnilo smysl celé věty. Nehněvej se bez příčiny. Kristus poroučí odpouštět všem, odpouštět bez konce; sám odpouští a zapovídá Petrovi, aby se hněval na Malcha. Když Petr brání svého učitele,vydaného  k ukřižování; zdálo by se, že ne bez příčiny. A týž Kristus praví k poučení všem lidem: nehněvej se bez příčiny a tím dovoluje hněvat se důvodně, ne bez příčiny. Kristus hlásá pokoj všem prostým lidem, a najednou jako by se opravoval v tom, že se to nevztahuje na všechny případy, nýbrž že bývají pří­pady, kdy je možno hněvat se na bratra — vkládá slovo „bez příčiny“. Ve výkladech vykládáno bývá, že bývá hněv někdy vhodným. Ale kdo že rozhodne o tom, říkal jsem si, kdy je hněv na místě? Nespatřil jsem posud hněvající se lidi, kteří by měli za to, že jich hněv jest nemístný. Všichni se domnívají, že hněv jejich je spravedlivý a prospěšný. Toto slovo porušilo všechen smysl verše. Ale toto slovo stálo v Písmu svatém a nemohl jsem je vymýtit. A slovo to podobalo se tomu, jako by k větě: miluj bližního při­dáno bylo: miluj dobrého bližního nebo toho bliž­ního, který se ti líbí. Kromě toho slova: kdo řekne „racha“ a „pošetilý“, ten že se strašně provinil, vždy zdála se mně zvláštní a nejasná. Zakázáno-li spílat, nuže proč jsou vybrána za příklad taková slabá, skoro neurážlivá slova? A pak nač je taková strašná hrozba tomu, kdo prohodí tak slabou nadávku jako „racha“ tj. nicotný. Cítil jsem, že všeliký výklad, který ruší skutečný a jasný pro mne smysl, spočívá na slově: bez příčiny. Kdyby bylo vy­necháno, byl by smysl jasným, avšak proti mému pojímání byli všichni vykladači, proti němu bylo kanonické evange­lium se slovem „bez příčiny“. Odchýlím-li se v tomto, mohu odstoupit i v jiném podle své libovůle: ostatní mo­hou učinit totéž. Celá věc záleží na jediném slově. Kdyby nebylo toho slova, bylo by vše jasné. I činím pokus objasnit nějak filologicky to slovo bez příčiny, tak aby neporušovalo všeho smyslu.  Hledám varianty. Hledám podle Griesbacha[13], v němž jsou označeny všecky varianty tj. jak v kterých opisech a u kterých otců bylo užito toho výrazu. Hledám a ihned mě přivádí v nadšení to, že na tom místě jsou poznámky, varianty. Koukám, všechny varianty vztahují se k slovu „bez příčiny“. Většina ru­kopisů Evangelií a citátů otců dokonce nemá slova „bez příčiny“. Hledám v Tischendorfovi[14] — v rukopise nejstarším — slova „bez příčiny“ tam dokonce nejsou. Koukám do překladu Lutherova, z něhož byl bych mohl to seznat nejkratší cestou, — taktéž nemá toho slova.[15] Totéž slovo, které rušilo celý smysl učení Kristova, to slovo — jest přídavek, který ještě v V. století nevešel do lepších rukopisů Evangelia. Naskytl se člověk, jenž vložil to slovo, a nalezli se lidé, kteří schválili tento doplněk a vykládali jej. Kristus poroučí nemluvit o nikom druhého slova pošetilý, jako racha, které nás zdánlivě osvobozuje od lidských povinností k bližnímu. Hněváme se, činíme zlé lidem, a abychom se ospravedlnili, říkáme, že, ten na nějž se hněváme, je ničema nebo pošetilý člověk. Kristus zakazuje hněvat se na někoho a ospra­vedlňovat svůj hněv tím, že by považoval jiného za ni­čemu a pošetilce. A hle, místo mlhavých, podléhajících výkladům a libo­vůli, neurčitých a nejasných výrazů, objevilo se mi z verše 21. do 26. prosté, jasné a určité, prvé přikázání Kristovo: Žij v pokoji se všemi lidmi a nikdy svůj hněv na lidi nepovažuj za spravedlivý. Ani jednoho, žádného člověka nepovažuj a nejmenuj ničemou nebo pošetilcem. Svůj hněv neměj za odůvodněný, a naopak cizí hněv na sebe neměj za „bez příčiny“, a proto, je-li člověka, který se hněvá na tebe, třeba i bez příčiny, tedy dříve než-li se pomodlíš, jdi a znič tento nepřátelský pocit (v. 23. 24). Nejprve hleď zničit nepřátelství mezi sebou a lidmi, aby se nepřátelství nevzňalo a nezahubilo tebe (v. 25, 26). Hned za prvým přikázáním, se stejnou jasností, obje­vilo se mi i druhé, počínající taktéž odvoláváním se ke sta­rému zákonu. Mat. V., 27—30 praví : Slyšeli jste, že ře­čeno bylo starým: Nesesmilníš. Mojž. XX. 14, 28). A já pravím vám: že každý, kdož hledí na ženu s žádostivostí, již zcizoložil s ní v srdci svém (29). Jestliže pak oko tvé pravé pokouší tebe, vylup je i za hod od sebe, nebo lépe jest tobě. aby zahynul jeden z údů tvých a všechno tělo tvé nebylo uvrženo v propast pekelnou (30). A pakli ruka tvá pravá pokouší tebe. utni ji a zahoď, nebo lépe jest tobě, aby zahynul jeden z údů tvých, a celé tělo tvé ne­bylo uvrženo v propast věčnou. Mat. V. 31—32. Též řečeno jest: Kdož by roz­vedl se s ženou svou, ať dá lístek rozvodný (Deut. XXIV,1). 32: Ale já pravím vám: kdo rozvede se s ženou svou, kromě viny cizoložstva, uvádí ji v cizoložstvo, a kdo pojme propuštěnou, ten cizoloží. Význam těchto slov jevil se mi takový: člověk nemá dopouštět ani myšlenku o tom, že může spojit se s jinou ženou, kromě té, s kterou již jedenkráte spojil se, a nikdy nemůže, jak to bylo podle zákona Mojžíšova, vyměnit tuto ženu za jinou. Jako při prvém přikázáni proti hněvu dána byla radu, dusití tento hněv v počátku, rada objasněná srovnáním s člověkem poddaným soudci, tak i tady Kristus praví, že poblouzení pochází odtud, že mužové i ženy pohlížejí jedni na druhé jako na předmět rozkoše. Aby toho nebylo, jest třeba odstranit všechno to, co může budit tělesnou choutku; varovat se všeho toho, co budí tělesnou choutku, a ten, který spojil se se ženou, nemá pod nijakou zámin­kou opouštět ji. Opuštěné ženy svádějí jiné muže a vnášejí znemravnělost do světa. Moudrost tohoto přikázání překvapila mne. Všecko zlo mezi lidmi, vyplývající z pohlavních poměrů, bylo jím odstraněno. Lidé vědouce, že rozkoš pohlavních poměrů vede k rozporu, vyhýbají se všemu tomu, co vzbuzuje tělesnou choutku, a vědouce, že jest zákonem pro člověka — žití v páru — spojují se párem neporušujíc v žádném případě toto spojení; a všechno zlo rozporu z poměrů po­hlavních je zničeno tím, že není osa­mělých ani mužů ani žen, zbavených manželského soužití. Zavrhneme-li nejrůznější pochybné výklady, objeví se na místě mlhavého a neurčitého, určité a jasné druhé přikázáni Kristovo:Nedělej si povyražení z tělesné rozkoše pohlavního obco­vání; každý člověk, není-li skopec tj. má-li potřebu po­hlavního obcování, měj ženu, a žena muže, a muž měj jedinou ženu a žena měj jediného muže,a pod žádnou záminkou neporušujte tento tělesný svazek jeden s druhým. Zároveň bezprostředně po druhém přikázání uvádí se opět odkaz na Starý zákon a je vyloženo třetí přikázání. Mat. V., 33—37.  33 (CEP)  Dále jste slyšeli, že řečeno bylo otcům: ‚Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Hospodinu přísahy své.‘ (Lev. XIX., 12, Deuter. XXIII., 21.) Já však vám praví, abyste nepřísahali vůbec; ani při nebi, protože nebe je trůn Boží;  35 ani při zemi, protože země je podnož jeho nohou; ani při Jeruzalému, protože je to město velikého krále;  36 ani při své hlavě nepřísahej, protože nemůžeš způsobit, aby ti jediný vlas zbělel nebo zčernal.  37 Vaše slovo buď ‚ano, ano – ne, ne‘; co je nad to, je ze zlého. Toto místo při mých prvých čteních mě vždycky mátlo. Mátlo mě nikoli svou nejasností, jako místo o roz­vodu, nikoli rozporem s ostatními místy, jako dovolení odůvodněného hněvu, nikoli těžkostí splnění, jako místo o nastavení tváře; mátlo mě naopak svou jasností, prostotou a lehkostí. Vedle zákonů, jejichž hloubka a význam ve mně budily úžas a dojímaly mě, stál najednou přede mnou takový nepotřebný zákon, lehký a nemající pro mě ani pro ostatní nijakých následků. I tak nepřísahal jsem ani skrze Jeru­salem, ani skrze Boha, skrze nic, a nestálo mě to žádnou námahu; a kromě toho se mi zdálo, budu-li či nebudu přísahat, že to nemůže mít pro nikoho žádnou důležitost. Toužíc najít objasnění tohoto zákona svou lehkostí mě ma­toucího, obrátil jsem se k vykladatelům. V tomto případě pomohli mi vykladatelé. Všichni vykladatelé spatřují v těchto slovech potvrzení 3. přikázání Mojžíšova — nepřísahat skrze jméno Boží. Objasňují ta slova tak, že Kristus, tak jako Mojžíš, zapo­vídá brát jméno Boží nadarmo. Ale kromě toho vykladatelé ještě objasňují i to, že tento zákon Kristův nepřísahat — není vždycky závazný a nikterak nevztahuje se na tu pří­sahu, kterou každý občan činí vrchnosti. I studují se citáty Písma svátého nikoli proto, aby byl nalezen pravý smysl předpisu Kristova, nýbrž proto, aby dokázaly, že je možné a dokonce povinné neplnit jej. Říká se, že Kristus sám potvrdil přísahu na soudu, když na slova velekněze; Zaklínám tebe skrze Boba ži­vého, odpověděl: Tys řekl. Říká se, že apoštol Pavel se do­volává Boha na svědectví pravdy slov svých, což je patrně také přísaha. Říká se, že přísahy byly předepsány zákonem Mojžíšovým, ale Pán že nezrušil tyto přísahy. Říká se, že jsou zakázány jenom přísahy ničemné, farizejsky licoměrné. Když pochopil jsem smysl a účel těchto výkladů, došlo mně, že předpis Kristův o přísaze není zcela tak nicotný, lehký a bezvýznamný, jak se mně zdál, když jsem do počtu přísah zakázaných Kristem nezahrnoval státní přísahu. I tázal jsem se sám sebe: Není-li tu pověděno, že zapověděna je i ta přísaha, kterou tak usilovně ospravedl­ňují církevní vykladatelé? Není-li tu zapovězena přísaha, bez níž není možné rozdělení lidstva na říše, bez níž jest nemožný stav vojenský ? Kdybych mluvil s granátníkem o tom, jak roz­luští odpor mezi Evangeliem a řádem vojenským, řekl by mně, že přísahal, tj. zaklínal se Evange­liem. Takové odpovědi mně dávali všichni vojáci. Kristus pravil: „Já pravím: nepřísahej vůbec“. Toto vyjádření je prosté, jasné a nepochybné. Vždyť, tkví-li učení Kristovo v tom, abychom plnili vždy vůli Boží, jakže může člověk přísahat, že bude plnit vůli člověka? Vůle Boží se může neshodovat s vůlí člověka. Totéž je řečeno i v listě Jakubově. V listě svém na konci na závěr všeho praví apoštol Jakub (v. 12 lil. V.): Především nepřísahejte, bratří moji, ani při nebi ani při zemi ani při ničem jiném. Vaše ‚ano‘ ať je vždy ‚ano‘ a ‚ne‘ ať je ‚ne‘, abyste nepropadli soudu. Apoštol přímo praví, proč nenáleží přísahat: přísaha sama sobě nezdá se být přestupkem, ale od mohou upadat v od­souzení a proto nikterak nepřísahejte. Jak ještě jasněji říci to, co řečeno je i Kristem i apoštolem? Avšak já byl tak pomaten, že s udivením dlouho jsem se tázal sám sebe: Snad to neznamená to, co to znamená? Proč pak my všichni přísaháme na Evangelium ? To nemůže být. Ale já pročetl jsem výklady a viděl, jak tato nemož­nost byla vytvořena. Jak tomu bylo při výkladech slov: nesuďte, nehněvejte se na nikoho, nerušte spojení muže se ženou, tak tomu bylo i zde. Udělali jsme si své řády, milujeme je a chceme je považovat za posvěcené. Přijde Kristus, kterého považu­jeme za Boha, a řekne, že tyto naše řády nejsou dobré. My ho pokládáme za Boha a nechceme vzdát se svých řádů. Co si počít? Kde je to možné, položíme slova — „bez příčiny“ a na nulu svedeme zákon proti hněvu; kde je to možné, vyložíme smysl článku zákona tak jako to činí nejnesvědomitější překrucovatel práva, aby vyšel opak toho: na místě — nikdy nerozvádět se s ženou, aby vyšlo, že je možné rozvést se. A kde již nelze nikterak křivě vykládat, jako ve slovech: nesuďte a neodsuzujte a ve slovech: nepřísahejte vůbec, směle a přímo jednáme proti učení a tvrdíme, že je plníme. Avšak mě již přestala mást tato smělost. Viděl jsem jasně, že veršem 33. až 37. bylo vyjádřeno jasné, určité, splni­telné třetí přikázání „Nepřísahej nikdy nikomu pro nic. Všechny přísahy vymáhají se na lidech pro zlo“. Hned za tímto třetím přikázáním vykládá se čtvrté přikázání: Mat. V. 38—42,  Luk. VI. 29, 30. (CEP): Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko, zub za zub‘.  39 Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou;  40 a tomu, kdo by se chtěl s tebou soudit o košili, nech i svůj plášť.  41 Kdo tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě.  42 Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracej. Výklady těchto slov počínajíc od Jana Zlatoústého až po nás, jsou opravdu podivuhodné. Slova ta se všem velice líbí, a všichni dělají, rozličné důmyslné úvahy vyjma jediné: že ta slova mají tentýž smysl, který mají. Církevní vykladatelé, ni­kterak nedbajíce autority toho, koho uznávají za Boha, docela klidné omezují význam Jeho slov. Ale je třeba chovat se ke slovům Kristovým jen tak, jako se máme ke slovům po prvé viděného člověka, který s námi mluví tj. předpokládat, že mluví to co mluví, aby ihned odpadla nezbytnost všelikých důmyslných kombinací. Kristus praví: Nacházím, že způsob zabezpečení vašeho života je velice hloupý a pošetilý. Předkládám vám docela jiný, následující. A mluví pak slova svá od 38. do 42. v. Zdálo by se, že dříve, nežli opravovat tato slova, je třeba je pochopit. Avšak to právě nechce nikdo udělat, protože předem si stanovil, že pořádek, v němž žijeme, je posvátným zákonem lidstva. Já jsem nepovažoval jsem náš život ani za dobrý, ani za po­svátný a proto pochopil jsem tato přikázání dříve než ostatní. Kristus praví: „Vy chcete zahubit zlem zlo. To jest nerozumné. Aby nebylo zla, nečiňte zla.“ A potom Kristus vypočítává všechny případy, v nichž jsme uvykli činit zlé, a praví, že v těchto případech nemáme to dělat. Toto čtvrté přikázání Kristovo bylo prvním přikázáním, které jsem pochopil, a které mně odhalilo smysl všech ostatních. Čtvrté prosté, jasné, splnitelné přikázání praví : Nikdy mocí neodpírej zlému, násilím neodpo­vídej na násilí: tlukou-li tě — trp, berou-li — dej, nutí-li pracovat — pracuj; chtějí-li vzít tobě to, co považuješ za vlastní — nechej. A hned 5. přikázání Mat. V., 43—48. (CEP): „Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.'(Lev. XIX., 47, 18)  44 Já však pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují,  45 abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.  46 Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž?  47 A jestliže zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního? Což i pohané nečiní totéž?  48 Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ Tyto verše se mi z počátku jevily jako objasnění, doplnění a utvrzení, či jako nadsazení slov o neodpírání zlu. Jelikož jsem však našel prostý a určitý smysl každého místa, které začíná odvoláním na starý zákon, tušil jsem že i zde jej mohu nalézt. Milovat nepřátele? To bylo něco nemožného. To byl jeden z těch překrásných výroků, na které nelze jinak pohlížet, než jako na ukázání nedostižného mravního ideálu. To bylo příliš mnoho nebo nic. Je možné neškodit svému nepříteli. Avšak milovat! — nelze. Kristus nemohl předpisovat nemožnost. Kromě toho v samých prvých slovech, v odvolání na zákon otců, bylo řečeno: nenávidět budeš nepřítele, bylo cosi podezřelého. Na dřívějších místech Kristus uvádí skutečná, pravá slova zákona Mojžíšova; avšak tu uvádí slova, která nikdy nebyla řečena. On jako by pomlouval zákon. Podle výkladů církevních konečný závěr je ten, že Kristus, neznámo proč, nesprávně uvedl slova ze zákona Mojžíšova a napovídal mnoho překrásných, ale vlastně prázdných a nesplnitelných slov. Mně se zdálo, že tomu tak nemůže být.  A pro to, abych vystihl tento smysl, přede vším postaral jsem se, abych pochopil význam slov nesprávného odvolání na zákon: vám řečeno bylo: nenávidět budeš nepřátel. Ve všech předchozích odvoláních Kristových na zákon uvozuje se jenom jediné ustanovení Starého zákona, jako: nezabiješ, nesesmilníš. zachovávej přísahu, zub za zub… a podle příležitosti tohoto o sobě uvedeného ustanovení vy­kládá se pak odpovídající mu učení. Zde pak uvádějí se dvě ustanovení, jedno druhému odporující: vám řečeno bylo — milovati budeš bližního a nenáviděti nepřítele, takže patrné — základem Nového zákona musí býti rozdíl mezi oběma ustanoveními Starého zákona, vzhledem k bližnímu a nepříteli. A abych jasněji pochopil, v čem byl tento roz­díl, tázal jsem se sám sebe : Co znamená slovo bližní a slovo nepřítel v řeči Evangelia? A přesvědčil jsem se, že bližní v řeči židově vždycky označuje jenom žida. Taková definice bližního podává se i v Evangeliu podobenstvím o samaritanovi. Podle pojmu žida zákoníka, tázajícího kdo jest bližní? Samaritán nemohl být bližním. Taková definice bližního naskytuje se i v Skutcích ap. VII.. 27. Bližní v evangelické řeči znamená: krajan, člověk, který náleží k jedné národnosti. A táži se sám sebe, co je to „nepřítel“ podle ponětí židovského a nacházím potvrzení své domněnky. Slova nepřítel užívá se v Evangeliích skoro vždycky ve smyslu nepřátel ne osob­ních, nýbrž obecných, národních (Luk. I, 71—4, Mat. XXII, 44, Mar. XII., 36, Luk. XX., 43 a j.). Kristus mluví otom, jak podle zákona Mojžíšova bylo předepsáno židům zacházet s nepřítelem národním. Všechna ta místa roztrou­šená v různých knihách písma, v nichž je předepsáno podmaňovat, ubíjet a hubit ostatní národy, Kristus shrnuje v jednu větu: nenávidět — činit zlo nepříteli. A praví: Vám bylo řečeno, že máte milovat své a nenávidět ne­přítele; ale já pravím vám: máte milo­vat všecky bez rozdílu té národnosti, k níž náležejí. A jakmile jsem pochopil tato slova, ihned byla odstraněna obtíž: jak pojímat slova: mi­lujte své nepřátele. Nelze milovat osobní nepřátele. Avšak lidi nepřátelského národa je možné milovat právě tak jako své. Kristus mluví o tom, že všichni lidé jsou naučeni považovat za své bližní lidi svého ná­roda, a cizí národy považovat za nepřátele; ale on to zapovídá. Praví: „Podle zákona Mojžíšova činí se rozdíl mezi židem a ne-židem, — nepřítelem národním, ale já pravím vám: nemáte činit tohoto rozdílu.“ A sku­tečně i podle Matouše i podle Lukáše hned za tímto přikázá­ním praví, že před Bohem všichni jsou rovni, na všechny svítí jedno slunce, na všecky padá déšť: Bůh nečiní rozdíl mezi národy a všem činí stejně dobře; totéž mají činit i lidé ku všem lidem bez rozdílu jejich národnosti, a nikoli tak jako pohané, kteří sebe rozdělují na rozličné národy. A tak zase z různých stran bylo potvrzeno pro mne prosté, závažné, jasné a případné pojímání slov Kristových. Zase místo mlhavého a neurčitého filosofování, vyzářilo jasné, určité a závažné i splnitelné pravidlo: nečinit rozdíl mezi svým a cizím národem, nýbrž ku všem lidem, ať jsou jakékoli národ­nosti, chovat se zrovna tak jako se chováme ke svým. To všecko bylo tak prosté, tak jasné, že mě plnilo podivem, proč jsem to nemohl ihned pochopit? Náš život se do takového stupně uchýlil od Kristova učení, že samo toto odchýlení stává se nyní hlavní překážkou pochopení jeho. Tak jsme pustili mimo uši a zapomněli na všecko to, co nám pověděl (Kristus) o našem živobytí — o tom, že nejenom zabíjet, nýbrž ani hněvat se nemáme na ji­ného člověka, že nemáme se bránit, nýbrž nastavit tvář, že třeba milovat nepřátele, — že nám uvyklým nyní nazývat lidi, kteří oddali život svůj zabíjení — křesťanským vojskem, nám uvyklým slyšet modlitby, které jsou vzná­šeny ku Kristu o vítězství nad nepřáteli, slávu a hrdost svou hledajícím v ubíjení a za jakousi svátost povznášejícím symbol vraždění, meč, takže člověk bez tohoto symbolu — bez meče — jest opovrženým člověkem, že se nám nyní zdá, že Kristus nezapověděl války a kdyby je byl zapo­věděl, byl by to řekl jasněji. Zapomínáme, že Kristus nemohl si nikterak představit, že by lidé, kteří věří v jeho učení pokory, lásky a všeobecného bratrství, klidně a vědomě mohli nařídit vraždění bratří. Kristus nemohl si to nikterak představit a proto nemohl křesťanstvu zapovídat vojnu, jako nemůže otec, který dává poučení svému synu, jak má žít poctivě, ni­komu nekřivdit –  zakazovat mu, že nesmí vraždit lidi na hlavní silnici. To, že by bylo nutné křesťanstvu zapovědět vraždění nazvané válkou, si nemohl představit ani jeden apoštol ani jeden učedník Kristův za prvých dob křesťanství. Hle co praví na příklad Origenes v odpovědi své Celsiovi. Hlava C3.: Praví: „Celsius napomíná nás, abychom pomáhali všemi silami svými vladaři, účastnili se jeho zákonných prací, ozbrojili se za něho, sloužili pod jeho prapory, je-li třeba „vodili v bitvách jeho vojska“. K tomu je třeba odpovědět, že příležitostně poskytujeme pomoci králům, ale ať tak dím, božské pomoci, poněvadž jsme odění brněním Božím. Tímto jednáním podrobujeme se hlasu apoštola. „Prosím vás přede vším,“ praví, „abyste se modlili, prosili a díky činili za všechny lidi, za krále a za vysoké v důstojnostech.“ Takže čím nábožnější, tím užitečnější bývá člověk krá­lům; a užitečnost jeho daleko účinnější jest, než užiteč­nost vojáka, který vstoupiv pod prapory královy, zabijí tolik nepřátel, kolik může. Kromě toho lidem, kteří ne­znají naší víry a žádají na nás toho, abychom zabíjeli lidi můžeme odpověděti ještě to, že ani vaši kněží pohanští neposkvrňují svých rukou, aby váš Bůh přijal jejich oběti. Tak­též i my. …A tak my bojujeme lépe, než kdokoli za spásu císařovu. Pravda, že my nesloužíme pod jeho prapory. My nebudeme sloužit, ani kdyby nás k tomu nutil.“ V takovém poměru k vojně byli křesťané prvých sto­letí a tak mluvili jejich učitelé, obracejíce se k mocným světa, a mluvili tak v tu dobu, když po stech a tisících hynuli mučedníci za vyznávání víry Kristovy. A nyní? Nyní není ani otázky o tom, může-li se kře­sťan účastnit válek. Všichni mladí lidé, vychovaní v církevním zákoně, nazvaném křesťanským, každý podzim, když nastane určená doba, jdou do vojenských shromaždišť a pomocí církevních pastýřů zříkají se zákona Kristova. Teprve nedávno vyskytl se jeden venkovan, který na zá­kladě Evangelia odepřel vojenskou službu. Učitelé církevní vštěpovali venkovanu jeho poblouznění; protože však ven­kovan neuvěřil jim nýbrž Kristu, vsadili ho do žaláře a podrželi ho tam na tak dlouho, pokud se neodřekl Krista. A to všechno děje se, ačkoliv nám křesťanům před 1800 léty bylo oznámeno naším Bohem přikázání úplně jasné a určité: „Nepovažuj lidi ostatních národů za své nepřátele, nýbrž považuj všechny lidi za bratry a ku všem chovej se tak, jak se chováš k lidem svého národa a proto nejen nezabíjej ty, které jmenuješ svými nepřáteli, nýbrž miluj je a čiň jim dobře.“

Tázal jsem se sám sebe: Co by se stalo, kdyby křesťanský svět uvěřil v tato přikázání nikoli v tom smyslu, že je máme zpívat nebo číst pro naklonění Boha, nýbrž že je máme plnit pro štěstí lidí? Co by se stalo, kdyby lidé uvěřili závaznosti těchto přikázání zrovna tak pevně, jako uvěřili tomu, že se máme každého dne modlit, každou neděli chodit do kostela, každý pátek jíst postní jídlo a každý rok se postit? Co by se stalo, kdyby lidé uvěřili v tato přikázání aspoň tak jako věří v církevní ustanovení? I představil jsem si celé křesťanstvo, žijící a vychovávající mladá pokolení v těchto přikázáních. Představil jsem si, že nám všem i našim dětem od dětství slovem i příkladem vštěpuje se nikoli to, co vštěpuje se nyní, že člověk je povinen zachovat svou důstojnost, hájit před ostatními svá práva (což nelze jinak dělat než ponižováním a urážením jiných lidí), ale vštěpuje se to, že ani jediný člověk nemá nijakých práv a nemůže být výše nebo níže druhého, že nejnižší a nejhanebnější je ten, který chce stát nad ostatními; že není více ponižu­jícího pro člověka stavu, nežli stav hněvu proti druhému člověku, že nerozumnost člo­věka nemůže ospravedlnit můj hněv proti němu a můj rozpor s ním. Že zapuzení člověkem té, s níž byl oddánba odstranit všechno to, co může budit tělesnou choutku; varovat se všeho toho, co budí tělesnou choutku, a ten, který spojil se se ženou, nemá pod nijakou zámin­kou opouštět ji. Opuštěné ženy svádějí jiné muže a vnášejí znemravnělost do světa. Moudrost tohoto přikázání překvapila mne. Všecko zlo mezi lidmi, vyplývající z pohlavních poměrů, bylo jím odstraněno. Lidé vědouce, že rozkoš pohlavních poměrů vede k rozporu, vyhýbají se všemu tomu, co vzbuzuje tělesnou choutku, a vědouce, že jest zákonem pro člověka — žití v páru — spojují se párem neporušujíc v žádném případě toto spojení; a všechno zlo rozporu z poměrů po­hlavních je zničeno tím, že není osa­mělých ani mužů ani žen, zbavených manželského soužití. Zavrhneme-li nejrůznější pochybné výklady, objeví se na místě mlhavého a , zavržení jí pro jinou, jest nejen takové nepřirozené jednání, jako krvesmilstvo, nýbrž jest to i surové a nelidské jednání. — Místo toho, aby celé naše živobytí bylo založeno na násilí, aby každá naše radost byla dobývána a ochraňována násilím, místo toho, aby každý z nás byl trestaným nebo trestajícím od dět­ství až do vysokého stáří, —- představil jsem si, že všem nám vštěpuje se slovem i skutkem, že msta jest nejnižší zvířecký pocit, že násilí jest nejenom hanebné jednání, nýbrž jednání, které zbavuje člověka opravdového štěstí, že radost života jest jenom ta, kterou nemusíme hájit násilím, že vyšší úcty zasluhuje ne ten, kdo odnímá nebo uchovává své před ostatními a komu slouží ostatní, nýbrž ten, který nejvíce dává ze svého a nejvíce slouží ostatním. Místo toho, aby bylo považováno za krásné a zákonné to, aby každý přísahal a obětoval vše, co jest mu nejdražšího, tj. celý život, neznaje sám čí zvůlí, představil jsem si, že všem vštěpuje se to, že rozumná vůle člověka jest ta nejvyšší svatost, kterou člověk nikomu nemůže dát, a že zavázat se přísahou komukoli a v čemkoli je zřeknutí se své rozumné bytosti, je zneuctěním nejvyšší svatosti. Představil jsem si, že na místo národnostních nenávistí, které pod rouškou lásky k vlasti se nám vštěpují, místo toho schvalování vraždění — válek, které od dětinství se nám líčí jako ty nejskvělejší činy, představil jsem si, že se nám vnucuje ošklivost a opovržení ku všem těmto činno­stem — státním, diplomatickým, vojenským, které slouží k rozdělení lidí; že nás učí tomu, že uznávání jakýchkoli států, zvláštních zákonů, hranic, zemí — jest příznak nej­surovějšího nevědomí, že bojovat tj. vraždit cizí ne­známé lidi bez všeliké příčiny jest ten nejhnusnější zločin, k němuž může dojít jenom člověk pobloudilý a mravně kleslý, kleslý na stupeň zvířete. Představil jsem si, že všichni lidé uvěřili v to, a tázal jsem se sám sebe: „Co by pak nastalo?“

Dříve tázával jsem se sám sebe, co nastane z vyplnění učení Kristova, jak jsem je pojímal, a mimoděk odpověděl jsem si: „Všichni se budeme modlit, užívat dobro­diní svátostí, věřit ve vykoupení a spasení své a všeho světa Kristem – a přece toto spasení nezávisí od nás, nýbrž od toho, že přijde čas konce světa. Kristus přijde v urče­nou dobu (v plnosti času) slavně soudit živých i mrtvých a bude zřízeno království Boží nezávisle od našeho života. Nyní pak učení Kristovo, jak se mi představilo, mělo ještě i jiný význam – zřízení království Božího na zemi záviselo i na nás. Splnění učení Kristova, obsaženého v pěti při­kázáních, ustanovovalo toto království Boží. Království Boží na zemi jest pokoj všech lidí mezi sebou. Mír mezi lidmi jest nejvyšší dosažitelné blaho lidí. Tak představovali si království Boží všichni proroci židovští. A tak ono představovalo a představuje se každému lidskému srdci. Všecka proroctví slibují pokoj lidem.

Všecko učení Kristovo záleží v tom, aby dalo králov­ství Boží — pokoj lidstvu. Všecka podobenství jsou jenom vylíčení toho, co jest krá­lovství Boží a že jedině láskou bratří a pokojem s nimi možno vejiti do něho. Jan Křtitel, předchůdce Kristův, praví, že se přiblížilo království Boží a že Ježíš Kristus dá je světu.

Kristus praví, že přinesl pokoj na zemi. Jan XIV., 27: (CEP)„ Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se srdce vaše nechvěje a neděsí!“ A hle, těch pět přikázání Jeho skutečně dává tento pokoj světu. Všech pět přikázání má jenom jediný účel pokoje mezi lidmi. Jakmile lidé uvěří v učení Kristovo a splní je, bude i pokoj na zemi, a pokoj nikoli takový, jaký připravují lidé dnes – dočasný, nahodilý, částečný, nýbrž pokoj obecný, nezrušitelný, věčný.

Prvé přikázání praví: Buď v pokoji se všemi, neopo­važuj se jiného člověka mít za ničemného nebo zatraceného. Mat. V , 22. Byl-li porušen pokoj, užij všech sil, aby byl obnoven. Sloužení Bohu jest hubení nepřátelství. Mat. V., 23—24. Smiř se při nejmenším sporu, abys neztratil pravý život. V tomto přikázání je řečeno všechno; avšak Kristus předvídá pohoršení světa, které porušuje pokoj mezi lidmi, a dává druhé přikázání proti svádění k hříchu pohlavního obcování, které porušuje pokoj. Nehleď na krásu tělesnou jako na rozkoš; předem střez se tohoto svádění (28—30); muž měj jednu ženu a žena jednoho muže, a ne­opouštějte druh druha pod žádnou záminkou (32). Druhé pohoršení — toť přísahy, které uvozují člověka v hřích. Věz napřed že je to zlo a nedávej nijakých slibů (34—37). Třetím pohoršením jest msta, která bývá nazývána lidskou spra­vedlností — nemsti se a nevymlouvej se tím, že ti ubli­žují — snášej útisky a nečiň zlo za zlo (38—42). Čtvrtým pohoršením jest rozdílnost národů, nepřátelství ras i říší. Věz, že všichni lidé jsou bratři a synové jednoho Boha a neporušuj mír s nikým ve jménu vlastenectví (43—48). Nesplní-li lidé jediné z těchto přikázání, mír bude porušen. Splní-li lidé všechna tato přikázání, nastane království pokoje na zemi. Při plnění těchto přikázání bude život lidí tím, co hledá a po čem touží každé lidské srdce. Všichni lidé budou bratry, a každý bude vždy v pokoji s ostatními, kochaje se všemi blaženostmi světa po tu dobu života, která mu jest udělena Bohem. Lidé překují meče na radlice a kopí na srpy. Nastane království Boží, království pokoje, které předpovídali všichni proroci, a které blížilo se za Jana Křtitele a které zvěstoval i oznamoval Kristus slovy Izaiáše: „Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým vrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, 19 abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.“  CEP (Luk. IV.18— 19), Izaiáš (LXI, 1—2). Přikázání pokoje, daná Kristem, prostá a jasná, před­vídající všechny případy nesváru, otvírají toto království Boží na zemi. Je patrné, že Kri­stus je skutečným Mesiášem. On splnil, co slíbil. Jenom my neplníme to po čem věčně touží a toužili lidé — to, zač jsme se modlili a modlíme.

Proč pak lidé nedělají to, co jim Kristus pověděl a co poskytuje jim nejvyšší dosažitelné člověku blaho, po němž věčně toužili a touží ? Ze všech stran slyším jedinou, rozličnými slovy vyjádřenou, jednu a tutéž odpověď: „Učení Kristovo je velmi dobré a je pravda, že při jeho plnění by na­stalo království Boží na zemi, avšak ono je těžké a proto nesplnitelné.“ Jestli slovo „těžké“ pojímáme tak, že je trudné obětovat okamžité ukojení své choutky velikému blahu, proč pak tedy neříkáme, že trudné je orat, aby bylo obilí, sázet jabloně, aby byla jablka? To, že musíme snášet trudnosti pro dosažení velkého blaha — to ví každá bytost nadaná prvým začátkem rozumu. A najednou objevuje se, že říkáme, že učení Kristovo je velmi krásné, avšak že je nesplnitelné, protože je těžké. Těžké pak je proto, že bychom se museli zbavit toho, čeho jsme se dříve nezbavovali. Jako bychom nikdy nebyli slýchali to, že je někdy výhodnějším trpět a pozbýt, než nikdy netrpět a jen ukájet vždy své choutky. Hledal jsem dveře, rozbil jsem si po tmě ruce i kolena. Vešel někdo se světlem i spatřil jsem dveře. Již nemohu vrážet do stěny, když vidím dveře, a ještě méně mohu tvrdit, že sice vidím dveře a nacházím, že lépe je ve­jít do dveří, avšak že je to trudné, a proto budu dále vrážet do zdi. Podivné rozumování: křesťanské učení je dobré a dává blaho světu; avšak lidé jsou slabí, lidé jsou špatní, a chtějí sice lépe činit, ale dělají hůře; a proto ne­mohou dělat lépe, — v tom jest očividné nedorozumění. Tu patrně není chyba závěru nýbrž něco jiného. Tu musí být nějaká klamná představa. Jenom klamná před­stava o tom, že je to, čeho není, a není toho, co jest, může přivést lidi k takovému podivnému popírání splnitelnosti toho, co i podle jich uznání dává jim blaho. Klamná představa, která k tomu přivedla se nazývá dogmatickou křesťanskou vírou, — touže, které od dětství učí všechny vyznavače církevní křesťanské víry podle různých pravoslavných, katolických i protestantských katechismů. Učení této víry je takové: Bůh, jsoucí věčně, jeden ve třech osobách, na­jednou usmyslil si stvořit svět duchů. Blažený Bůh stvořil tento svět duchů pro jich blaženost; avšak stalo se, že jeden z duchů stal se sám zlým a proto nešťastným. Prošlo mnoho času, a Bůh stvořil druhý svět, svět hmotný a také stvořil člověka k jeho blaženosti. Bůh stvořil člověka blaženým, ne­smrtelným a nehříšným. Blaženost člověka záležela v užívání blaha života bez námahy; nesmrtelnost jeho záležela v tom, že měl vždy takto žít; nehříšnost jeho záležela v tom, že neznal zla. Tento člověk v ráji byl sveden oním duchem prvého stvoření, který sám od sebe stal se zlým, a člověk od těch dob padl, i počali rodit se stejně padlí lidé, a od těch dob počali lidé pracovat, stonat, strádat, umírat, zápasit tělesně i duševně tj. člověk se stal takovým, jakým ho známe. Nehledě k tomu, že podle toho učení tento stav trval pro všechny lidi od vyhnání Adama z ráje do narození Kristova a zrovna tak trvá i potom pro všechny lidi, věřící jsou povinni myslit, že to je jenom nahodilý, dočasný stav. Podle tohoto učení syn Boží — sám Bůh, druhá osoba Trojice, poslán byl Bohem na zemi v po­době člověka proto, aby spasil lidi od toho nepřirozeného, nahodilého a dočasného stavu, sňal s nich všecky kletby, uložené na ně tímtéž Bohem za hřích Adamův a zpět uvedl je v jejich dřívější skutečný stav blaženosti tj. bezbolestnosti, nesmrtelnosti, nehřešitelnosti a nečinnosti. Druhá osoba Trojice — Kristus podle tohoto učení tím, že ho lidé usmrtili, vykoupil hřích Adamův a učinil konec tomu nepřirozenému stavu člověka, který trval od počátku světa. U této části výsledku vykoupení, dle které po Kri­stovi počala země věřícím rodit už všude bez práce, bolest přestaly a nemluvňata počala rodit se bez bolestí matek —  toto učení se ne příliš vykládá, poněvadž těm, kteří musí těžce pracovat a bolestmi strádat, kdyby sebe více věřili, je těžké vštípit, že není namáhavé pracovat a není bolestné trpět. Ale ta část učení, podle níž není již smrti a hříchu, se vykládá se zvláštním důrazem. Tvrdí se, že mrtví jsou i dále živi. A ještě s větší okázalostí a přesvědčivostí tvrdí se, že po Kristu, vírou v něho, člověk zbavuje se hříchu, má jen věřit, že Kristus vykoupil ho od hříchu a tu bude vždy bez hříchu tj. dokonale dobrý. Tak mluví přísně logická bohoslovecká theorie. Učení toto samo sebou zdá se nevinné. Avšak odchý­lení se od pravdy nikdy nebývá nevinné a vleče za sebou důsledky, tím vážnější, čím vážnější jest onen předmět, o němž se mluví nepravda. Tu pak předmětem, o němž se mluví nepravda, je všechen život lidský. To, co podle tohoto učení nazývá se pravým životem, jest život osobní, blažený, nehříšný a věčný tj. takový, jakého nikdo nikdy nepoznal a jehož není. Ten pak život, který žilo a žije celé lidstvo, je podle tohoto učení život padlý, zlý, je jenom obrázkem toho dobrého života, který nám nastane. Ten zápas mezi pudem k životu tělesnému a životu rozumovému, který leží v duši každého člověka a tvoří podstatu života každého člověka, podle tohoto učení úplně je odstraněn. Tento zápas přenáší se na událost, která sběhla se v ráji s Adamem při stvoření světa. A otázka o tom: Mám-li či nemám jíst ta jablka, která mě svádějí? — podle tohoto učení pro člověka neexistuje. Tato otázka je jednou pro vždy rozřešena Adamem v ráji v zá­porném smyslu. Adam za mne zhřešil tj. oklamal se, a všichni lidé, a my všichni jsme neodvolatelně padli a všecky naše námahy po rozumném živobytí — jsou bezúspěšné ano bezbožné. Jsem nenapravitelně rozumem sláb a mám to vědět. A moje spasení nespočívá v tom, že mohu rozumem osví­tit svůj život, a poznav dobré i zlé, dělat to, co je lepší. Nikoli, Adam za mne jednou na vždy hřešil, a Kristus jednou na vždy smyl tento hřích, spáchaný Adamem a proto jsem povinen, jako divák rmoutit se nad pádem Adamovým a veselit se nad spasením Kristovým. Život, jaký je na zemi se všemi svými radostmi, krá­sami, s celým zápasem rozumu proti tmě, — život všech lidí, kteří žili přede mnou, celý můj život s mým vnitřním zápasem a vítězstvím rozumu není život pravdivý, nýbrž život padlý, beznadějně zničený; život pak pravdivý, nehříšný — je ve víře tj. ve fantasii tj. v pozbytí rozumu. Ať člověk přenese se v mysli do zdravého člověka, vychovaného mimo toto učení a představí si, jakým jeví se toto učení takovému člověku? Zajisté je to naprosté pozbytí rozumu!

Avšak námitku proti učení Kristovu o tom, že je do­brým avšak nesplnitelným, činí nejenom věřící, nýbrž činí ji i nevěřící. Námitku proti učení Kristovu, spočívající v jeho nesplnitelnosti, činí mužové vědy, filosofové, vůbec lidé vzdělaní a považující sebe úplně svobodnými ode všech pověr; oni nevěří nebo domnívají se, že nevěří v nic, a proto považují se za svo­bodné od pověr, od prvého hříchu a vykoupení. I mně se to z počátku tak jevilo. Mně se rovněž zdálo, že tito učení lidé mají jiné důvody pro popírání splnitelnosti učení Kri­stova. Avšak pře­svědčil jsem se, že u nevěřících je tatáž klamná představa o tom, ze náš život není to, čím je, nýbrž to, čím se jim zdá, a že představa tato zakládá se na témže základě jako představa věřících. Ti, kteří se považují za nevěřící, ovšem nevěří ani v Boha ani v Krista ani v Adama; nýbrž v zá­kladní klamnou představu o právech člověka na blažený život, na níž zakládá se vše, v tu oni věří stejně a ještě houževnatěji než bohoslovci. Může se naparovat sebe více privilegovaná věda s filosofií, věříc, že je soudkyní a vůdkyní rozumů, — ona není vůdkyní nýbrž služkou. Názor světový vždy jí byl dán nábožen­stvím, a věda jenom pracuje na dráze, kterou jí ukazuje ná­boženství. Náboženství odhaluje smysl života lidského, a věda obrací tento smysl na rozličné stránky života. A proto, dává-li náboženství klamný smysl života, tedy věda, zbudována v tomto náboženském názoru světovém, bude z rozličných stran přikládat tento klamný smysl k životu lidskému. Hle to se skutečně stalo s naší evropsko – křesťanskou vědou, filosofií. Církevní učení dalo základní smysl života lidí v tom, že člověk má právo na blažený život, a že této blaženosti dosahuje se nikoli úsilím člověka, nýbrž něčím vnějším, a tento názor světový stal se základem vší naší vědy a filosofie. Náboženství, věda, veřejné mínění, všecky v jeden hlas mluví, že špatným je ten život, který vedeme; avšak že učení o tom, jak se máme sami starat o to, abychom byli lepší, a takto činili i sám život lepším — učení to je nesplnitelné. Učení Kristovo ve smyslu zlepšení života lidského vlastními rozumovými silami jest nesplnitelné proto, po­něvadž Adam padl a svět spočívá ve zlu — praví církev. Učení toto je nesplnitelné proto, poněvadž život lidský dochází cíle podle známých, od vůle člověka nezávislých zákonů — praví naše filosofie. Filosofie a všecka nauka jenom jinými slovy říká úplně totéž, co povídá náboženství dogmatem prvního hříchu a vykoupení. Učení o vykoupení jsou dvě základní věty, na nichž všecko spočívá: 1. zákonný život lidský je život blažený, život pak světský zde je život špatný, nenapravitelný úsilím člověka; 2. vykoupení z tohoto života je ve víře. Tyto dvě věty staly se základem názoru světového věřících i nevěřících naší lži-křesťanské společnosti. Z druhé věty vyplynula církev se svými řády. Z první vyplývají naše veřejné mínění a naše filosofické i politické theorie. Všecky filosofické a politické theorie ospravedlňující nynější pořádek, hegelianismus i jeho děti jsou vystaveny na této větě. Materialismus se svým podivným, nadšeným tvrzením, že člověk jest proces a nic více, jest legitimní dítko to­hoto učení, které přiznalo, že život vezdejší jest životem padlým. Spiritismus se svými učenými stoupenci jest nej­lepším důkazem toho, že vědecký i filosofický názor není svoboden, nýbrž je založen na náboženském učení o blaženém věčném životě, přirozeném člověku. Převrácení smyslu života převrátilo všelikou rozumnou činnost lidskou. Dogma o pádu a vykoupení člověka za­střelo lidem nejdůležitější a nejzákonnější oblast činnosti člověka a vyloučilo z celé oblasti lidského vědění znalosti toho, co musí dělat člověk pro to, aby sám byl šťastnějším a lepším. Věda a filosofie majíce za to, že působí nepřátelsky proti pseudokřestanství, a vynášejíce se tím jenom pracují pro ně. Věda a filosofie předkládají vám všechno, čeho se vám zachce, jenom ne to jak by člověk sám měl žít lépe. To, co nazývá se etikou — mravoukou v naší pseudokřesťanské společnosti úplně zaniklo.

Ani věřící ani nevěřící neptají se na to, jak se má žít a jak užít toho rozumu, který nám byl dán, ale ptají se: proč náš život lidský není takovým, jakým jsme si jej zobrazili v mysli, a kdy stane se takovým, jakého se nám chce? Jedině pod tímto mylným učením, které vsálo se v maso a krev našich pokolení, mohl udát se ten podivu­hodný zjev, že člověk takřka vyplivl to jablko poznání dobra a zla, které podle podání snědl v ráji a zapomenul na to, že všecka historie člověka jenom v tom spočívá, aby roz­luštila rozpor rozumové a tělesné přirozenosti, počal užívat svého rozumu k tomu, aby nalezl zákony historické toliko své tělesné přirozenosti. Náboženská i filosofická učení všech národů vyjma filo­sofická učení pseudokřestanského světa, všecka, která známe, judaismus, konfucianství, buddhismus, řecká moudrost, — všecka učení mají za účel upravení života lidského a objasnění lidem toho, že má se každý snažit, aby byl lepší a žil lépe. — Celé Konfuciovo učení zá­leží — v osobním zdokonalování, judaismus — v osobním plnění každého jednotlivce úmluvy s Bohem, buddhismus — v učení o tom, jak se má každý zbavit zla životního ; So­krates učil osobní zdokonalování ve jménu rozumu, stoikové rozumnou svobodu přiznávají jediným základem pravého života. Všecka rozumná činnost člověka záležela vždycky v jediném — osvícení rozumem snahy po blahu. „Svoboda vůle — praví naše filosofie — je ilusí, a velice vychloubá se smělostí tohoto tvrzení. Avšak svoboda vůle není jenom ilusí — je to slovo nemající žád­ného významu. Je toto slovo vymyšlené bohoslovci a kriminalisty a vyvracet toto slovo znamená — bojovat s mlýny. Avšak ten rozum, který osvěcuje náš život a nutí nás měnit svou činnost, není ilusí a je nemožné jej popřít. V bádání rozumu po dostižení blaha bylo vždy učením všech učitelů lidstva, a v tom je i celé učení Kristovo a jej popřít rozumem nelze. Učení Kristovo je učením o synu člověka společném všem lidem tj. o všem lidem společném rozumu, osvě­cujícím člověka v tomto snažení. (Dokazovat, že syn člo­věka znamená syn člověka, je úplně zbytečné. Proto, aby synem člověka rozuměno bylo něco jiného, nežli to, co znamenají slova, musí se dokázat to, že Kristus úmy­slně užíval k objasnění toho, co chtěl říci, slov majících úplně jiný význam. Avšak kdyby i jak tomu chce církev, syn člověka znamenalo syn Boží, pak i tehdy syn člověka znamená taktéž člověka podle své přirozenosti, poněvadž Kristus nazývá syny Božími všecky lidi.) Učení Kristovo o synu člověka — synu Božím, tvo­řící základ všech Evangelií, je nade všechno jasně vy­jádřeno v besedě s Nikodémem. „Každý člověk kromě poznání svého tělesného, osobního života, který pochází z mužského otce v lůně tělesné matky, ne­může nepoznat své zrození shůry (Jan III., 5, 6, 7). To, co člověk v sobě poznává svobodným — to je i tím, co bylo zplozeno od nekonečného, od toho, co my nazýváme Bohem (8). Toto zplozené z Boha, toho syna Božího v člo­věku, musíme povznést v sobě proto, abychom dosáhli pravdivého života (14). Ten, který povznese v sobe tohoto syna Božího nade vším ostatním, kdo uvěří, že život je v něm, ten nebude v rozporu se životem. Rozpor se životem pochází jenom od toho, že lidé nevěří v světlo, které je v nich 18—21. Kristus učí tomu, aby nade všecko byl povýšen syn člověka, který je synem Božím a světlem lidí. On praví: Když povýšíte (povznesete, oslavíte) syna člověka, poznáte, že já nic nemluvím od sebe osobně. Jan XII., 49. Židé nechápou jeho učení a táží se: Kdo je tento syn člověka, kterého máme povýšiti? Jan XII., 34. A na tuto otázku on odpo­vídá: Jan XII., 35: Ještě malou chvilku světlo ve vás je. Jděte, pokud je světlo, aby tma neobklopila vás. Ten, kdo chodí ve tmě, neví, kam jde. Na otázku, co zna­mená: povýšit syna člověka, Kristus odpovídá: Žít vtom světle, které je v lidech. Před Kristem i po Kristu lidé mluvili totéž: to, že v člo­věku žije božské světlo, které sešlo s nebe, a světlo toto jest rozum — a že jemu jedinému máme sloužit a v něm je­diném hledat blaho. To mluvili i pro­roci židovští i Konfucius i Sokrates i Markus Aurelius  i Epiktet a všichni skuteční mudrci, nikoli tvůrci filosofických theorií, ale ti lidé, kteří hledali pravdu pro blaho své a všech lidí. A najednou jsme my podle dogmatu o vykoupení uznali, že o tomto světle v člověku mluvit a myslit není potřeba. Je třeba myslit, praví věřící, o tom, jaká přirozenost je u každé osoby Trojice, jaké svátosti máme a nemáme plnit; poněvadž spasení lidí nevzejde z našeho úsilí, nýbrž od Trojice, a od správného plnění svátostí. Máme myslit, praví nevěřící, o tom, podle jakých zákonů vykonává pohyb nekonečně malá částečka hmoty v nekonečném prostranství, v nekonečné době; ale o tom, co pro své blaho žádá rozum člověka, na to nemáme my­slit, protože zlepšení stavu člověka nevzejde od něho, nýbrž od obecných zákonů, které objevíme. Jsem přesvědčen, že za několik věků historie tak na­zvané vědecké činnosti našich proslavených posledních sto­letí evropského lidstva bude činit nevyčerpatelný předmět smíchu a politování budoucích pokolení. Několik věků učení lidé západní malé části velké pevniny nacházeli se v epi­demické šílenosti, domnívajíce se, že jim náleží věčný bla­žený život, i zabývali se všelikého druhu lukubracemi o  tom, jak a podle jakých zákonů nastoupí pro ně tento život; sami pak nic nedělali a nemyslili nikdy nic o tom, jak by měli zlepšit tento svůj život. A což bude jevit se ještě dojemnějším budoucímu historikovi — to je to, že nalezne, že tito lidé měli učitele, který jim jasně a určitě ukázal, co mají dělat, aby žili šťastněji, a že slova tohoto učitele byla objasněna jedněmi tak, že přijde na oblacích všecko spořádat, a jinými tak, že slova toho učitele jsou velmi krásna, ale nesplnitelná, protože život lidský není takovým, jaký bychom chtěli, a proto nestojí za to jím se zabývat, ale rozum lidský má směřovat k studiu zákonů tohoto života beze všeho vztahu k blahu člověka. Církev praví: Učení Kristovo jest nesplnitelné, nejlepší prostředek prožít tento život, tkví v tom, nevšímat si ho a žít vírou (tj. domněnkou) v život budoucí, blažený, věčný; na světe žít jak se žije a modlit se. Filosofie, věda — obecné mínění říkají: Učení Kristovo je nesplnitelné proto, poněvadž život člověka tkví nikoli na ve světle rozumu, jímž může osvítit sám tento život, nýbrž na obecných zákonech a proto netřeba osvěcovat tento život rozumem a žít v souhlase s ním, nýbrž je nutno žít, jak se žije, s pevnou vírou, že podle zákonů postupu historického, sociologického a ostatních, po tom, když velmi dlouho budeme žít špatně, náš život stane se sám sebou velmi dobrým. Přicházejí lidé do statku, nacházejí v tomto statku všecko, čeho potřebují k živobytí: dům se vším nářadím, špýchary naplněné obilím, sklepy a komory se všemi zá­sobami; na dvoře — nářadí hospodářské, náčiní, řemení, koně, krávy, ovce, úplné hospodářství — vše, čeho je třeba k spokojenému živobytí. Lidé přicházejí z různých stran do tohoto statku a počínají užívat všeho toho, co zde na­cházejí, každý jenom pro sebe, nepomýšleje zanechat něco ani těm, kteří jsou teď s ním v domě, ani těm, kteří přijdou potom. Každý chce všecko pro sebe. Každý spěchá užít co může, i počíná se záhuba všeho — zápas, rvačka pro předměty majetku: dojnou krávu, nestřihané březí ovce zabíjejí na maso, vozy pálí v peci, perou se o mléko, o obilí, rozlévají a rozhazují je i ničí více, než potřebují. Nikdo nesní spokojeně sousta, jí a povykuje, přichází silnější a vezme mu a tomu zas vezme jiný. Usoužení, zbití, hladoví lidé odcházejí ze statku. Opětně hospodář všecko upraví ve dvoře tak, aby v něm mohli lidé spokojeně žít. Zase je dvůr — plná Číše, opět při­cházejí pocestní, a zase nastane pračka, rvačka, všecko jde na zmar, a zase zmučení, ztlučení a rozlobení lidé vy­cházejí ven, nadávají a hněvají se i na soudruhy i na ho­spodáře, že špatně a málo připravil. Zase dobrý hospodář za­řídí statek tak, aby mohli v něm žít lidé, a zase totéž a zase, zase a zase. A hle, v jednom hloučku nově příchozích lidí nachází se učitel, který mluví k ostatním: Bratři! to ne­dělejme. Hleďte, co tu věcí ve statku, jak je všecko ho­spodářsky zřízeno! Na nás na všecky dostane se a zbude i těm, kteří přijdou po nás, jenom žijte s rozumem. Ne­budeme jeden druhému brát, nýbrž budeme jeden druhému pomáhat. Začneme sít, orat, skot pást a všichni budeme dobře žít. A hle stalo se, že někdo pochopil, co mluvil učitel, i počali ti, kteří to pochopili, tak činit; přestali se rvát, brát jeden druhému a začali spolupracovat. Avšak ostatní, kteří buď neslyšeli řeč učitele, nebo slyšeli, ale nevěřili jim, nýbrž jako dříve se rvali, hubili hospodářské věci a pak odcházeli. Při­cházeli jiní a bylo to totéž. Ti. kteří poslechli učitele, mlu­vili pořád své: nervete se, nehubte hospodářské věci, bude vám lépe. Dělejte, jak řekl učitel. Avšak pořád bylo mnoho ještě takových, kteří neslyšeli a nevěřili, a věc šla dlouho po starém. Vše to je pochopitelné a právě tak tomu mohlo být, pokud lidé neuvěřili tomu, co pravil učitel. Avšak tu vypravují, že nadešla doba, kdy všichni slyšeli slova učitele, všichni je pochopili, všichni, i kteří málo pocho­pili, všichni uznali, že to sám Bůh mluví skrze učitele, že i ten učitel byl sám Bůh, a všichni uvěřili jako ve svá­tost v každé slovo učitele. Avšak vypravují, že prý po tom, místo toho, aby všichni žili podle slov učitele, stalo se, že potom již nikdo nezdržoval se od rvačky a všichni mlátiti jeden druhého a všichni mluvili, že teď všichni víme, že to tak musí být a jinak že nelze. Co tohle znamená ? Hle dobytek — i ten se shodne v tom, že má tak žrát píci, aby ji marně neničil; avšak lidé poznali, jak třeba lépe žít, uvěřili, že sám Bůh jim poručil tak žít, a žijí ještě hůře, protože prý nelze žít jinak. Nu což mohli si vy­mysli ti tito lidé ve statku, když uvěřili slovům učitelovým, aby vedli na dále dřívější život, brali jeden druhému, rvali se, hubili hospodářství i sebe? Tohle: Učitel řekl jim: Váš život v tomto dvoře je špatným, žijte lépe a váš život bude do­brým, a oni vymyslili si, že učitel zatratil všechen život v tomto dvoře a slíbil jim jiný, lepší život ne na tomto dvoře, nýbrž kdesi na jiném místě. I rozhodli, že tento statek je zájezdní hospodou a že je zbytečné, abychom v něm žili dobře; a že je třeba jen se starat o to, abychom nepropásli ten slíbený dobrý život na jiném místě. Je­nom tím je možné objasnit zvláštní jednání těch lidí ve statku, kteří věří, že učitel byl Bůh, i těch, kteří jej považují za rozumného člověka a slova jeho za správná, avšak pokračují v starém živobytí, opačném k radám učitelovým.

Jen kdyby se lidé přestali hubit a očekávat, že někdo přijde a pomůže jim: Kristus na oblacích s hlasem trouby nebo historický zákon, nebo zákon diferenciací a integrací sil. Nikdo nepomůže, sami-li si nepomohou. A sami ani nemusí si pomáhat. Jenom ať nečekají ničeho ani z nebe ani ze země a sami se přestanou hubit. Avšak co má dě­lat jeden člověk uprostřed světa lidí, kteří neplní zákon Kristův? Kdyby všichni lidé stejně souhlasně plnili učení Kristovo, tehdy by splnění jeho bylo možné. Avšak jediný člo­věk nemůže jít proti celému světu. „Sám uprostřed světa lidí, kteří neplní učení Kristovo, říkává se obyčejně, budu plnit je, budu dávat to, co mám, budu nastavovat tvář, nebránit se, ano budu odhodlán nepřísahat a nebojovat, oberou mě, a nezemřu-li hlady, utlučou mě k smrti, a jestli neutlučou, vsadí mě do žaláře nebo zastřelí, a já zbůhdarma zničím všechno štěstí svého života a celý svůj život. Tato námitka je založena na tomtéž nedorozumění, na němž zakládá se i námitka o nesplnitelnosti učení Kristova. Kristus předkládá své učení o životě jako vysvobození od toho zkaženého živobytí, jímž žijí lidé, kteří nenásledují jeho učení, a tu říkám, že bych rád následoval jeho učení, ale mně je líto, zahubit svůj život. Kristus učí spa­sení od zhoubného života, ale mně je líto toho zhoubného života. Já však považuji tento svůj zhoubný život dokonce za ne­zhoubný, považuji tento život za něco skutečného, mně ná­ležejícího a dobrého. V tomto uznání tohoto svého svět­ského, osobního života za něco skutečného, mně nále­žejícího, leží nedorozumění překážející pochopení Kristova učení. Kristus zná toto poblouzení lidí, dle něhož pova­žují tento svůj osobní život za něco skutečného a jim při­náležejícího a celou řadou kázání a podobenství jim ukazuje, že nemají nijakých práv na život, pokud nedosáhnou pravého života, ale až po tom co se zřeknou přízraku života, toho, který nazývají svým životem. Proto, abychom pochopili učení Kristovo o spasení ži­vota, musíme přede vším pochopit to, co říkali všichni proroci, co mluvil Šalamoun, co mluvil Buddha, co mluvili všichni mudrcové světa o osobním životě člověka. Možno — podle vyjádření Pascala — nepřemýšlet! o tom, nést před sebou stínítko, které by zakrývalo oku tu propast smrti, k níž všichni spěcháme —jakmile však se pomyslí na to, co je takový individuální, osobní život člověka, ihned se o tom přesvědčíme, že všechen tento život, je-li jen osob­ním životem, nemá pro žádného jednotlivce nejenom žádný smysl, nýbrž že je zlým posměchem nad srdcem, nad rozumem člověka a nade vším tím, co je dobrého v člo­věku. Předchůdce Kristův — Jan praví k pobloudilým lidem,stejným jako my: „Přede vším čiňte pokání, tj. vzpamatujte se, nebo všichni zahynete.“ On pravil: „Sekera již leží vedle stromu, aby srubila jej. Smrt a zá­huba jsou zde, vedle každého. Nezapomínejte toho, vzpa­matujte se.“ A Kristus počínaje své kázání mluví totéž: „Vzpamatujte se, nebo všichni zahynete.“ Lukáš XIII., 1—5. Kristu vypravovali o záhubě Ga­lilejských, pobitých Pilátem (2). A on praví: Domníváte-liž se, že tito Galilejští byli nejhříšnější ze všech Galilejských, protože tak utrpěli ? (3). Nikoli, pravím vám; avšak ne- budete-li činiti pokání, všichni stejně zahynete (4). Čili domníváte se, že těch osmnáct lidí, na které zřítila se věž siloeská a zabila je, byli nejhříšnější ze všech obyvatel Jerusalémských? (5) Nikoli, pravím vám; avšak nebudete-li činiti pokání, všichni stejně zahynete.“ Kdyby žil v naší době v Rusku, řekl by: Zdali domníváte se, že ti co uhořeli v berdičevském cirkusu nebo na kukujevském náspu byli hříšnější než ostat­ní? — všichni stejně zahynete, nerozpomenete-li se, ne- najdete-li ve svém životě to, co nehyne. Smrt těch, kteří umačkáni byli věží, shořeli v cirkuse, budí ve vás zděšení, avšak jistě vaše smrt stejně je děsná, stejně je nevyhnu­telná, stojí taktéž před vámi. A zbytečně se snažíte na ni zapomenout. Přijde neočekávaně a bude ještě straš­nější. Praví (Lukáš XII., 54—57): Když vidíte mračno zdví­hající se od západu, tehdy říkáte: déšť bude; a bude tak (55).  A když duje jižní vítr, říkáte: parno bude; a bývá (56). Pokrytci! Tvářnost země i nebe rozpoznávat umíte; kterak pak času tohoto nepoznáváte? (57). Jistě podle příznaků poznáváte napřed pohodu, proč pak nevidíte, co musí být s vámi? Střež se nebezpečen­ství ; ochraňuj svůj život, jak chceš, přece neubije-li tě Pilát, tedy věž tě zadusí, a ne-li ani Pilát ani věž, tedy zemřeš na posteli v útrapách ještě horších. Učiňte prostý rozpočet; jak činí světští lidé, když něco počínají: věž staví, nebo jdou do vojny nebo továrnu zřizují. Začínají a lopotí se nad tím, co má mít rozumný konec. Lukáš XIV., 28—31. (CEP): Chce-li někdo z vás stavět věž, což si napřed nesedne a nespočítá náklad, má-li dost na dokončení stavby?  29 Jinak – až položí základ a nebude moci dokončit – vysmějí se mu všichni, kteří to uvidí.  30 ‚To je ten člověk‘, řeknou, ‚který začal stavět, ale nemohl dokončit.‘  31 Nebo má-li nějaký král táhnout do boje, aby se střetl s jiným králem, což nezasedne nejprve k poradě, zda se může s deseti tisíci postavit tomu, kdo táhne s dvaceti tisíci? Zda není nesmyslným namáhat se nad tím, co kdyby ses staral jakkoli, nikdy nebude dokončeno? Vždycky přijde smrt dříve, než bude dokončena věž tvého světského štěstí. I víš-li napřed, že jakkoli budeš zápasit se smrtí, ne ty ji, nýbrž ona tebe přemůže; není-li lépe nezačínat s ní zápas a neklást duši svou v to, co zhyne, nýbrž vyhledávat to dílo, které nevzalo by porušení ne­vyhnutelnou smrtí? Víte velmi dobře, že život váš konči se smrtí a vy pečujete o to, abyste zabezpečili život svůj jměním. Život nemůže být zabezpečen jměním. Pochopte, že je to směšný klam, jimž vy sami sebe klamete. Nemůže být smyslem života, praví Kristus, v tom, čím vládneme a čeho dobudeme, musí být v něčem jiném. On řekl (Lukáš XII. 16, CEP) : Jednomu bohatému člověku se na polích hojně urodilo.  17 Uvažoval o tom, a říkal si: ‚Co budu dělat, když nemám kam složit svou úrodu?‘  18 Pak si řekl: ‚Tohle udělám: Zbořím stodoly, postavím větší a tam shromáždím všechno své obilí i ostatní zásoby  19 a řeknu si: Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.‘  20 Ale Bůh mu řekl: ‚Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvoji duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?‘  21 Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady a není bohatý před Bohem.“ Smrt vždy v každém okamžiku stojí nad vámi.[16] Podobenství o dívkách čekajících na ženicha, skonání světa a poslední soud, všechna tato místa podle mínění všech vykladatelů kromě druhého významu konce světa, zname­nají: vždy, každou hodinu člověku hrozí smrt. Smrt, smrt, smrt každou sekundu čeká na vás. Život váš vždy končí se před tváří smrti. Pracujete-li osobně pro svou budoucnost, sami víte, že budoucnost má pro vás je­diné — smrt! A tato smrt ničí vše to, za čím jste se pachtili. Život sám pro sebe tedy nemůže mít žádný smysl. Existuje-li život rozumný, musí být nějaký jiný tj. takový, jehož cíl není v živobytí pro svou budoucnost. Abychom žili rozumně, jest třeba žít tak, aby smrt nemohla zničit život. (Lukáš X., 41 CEP): „Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí.  42 Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře. Vybrala si to, oč nepřijde.“ Všecka ta nesčíslná díla, která děláme pro sebe, v bu­doucnosti nebudou nám potřebná; vše to je klam, kterým sami sebe klameme. Je třeba jenom jediného. Ode dne narození je stav člověka takovým, že ho oče­kává nevyhnutelné zahynutí tj. nesmyslný život i nesmy­slná smrt, nenajde-li té jakési jediné věci, co je potřebné pro pravý život. A toto jediné, dávající život pravdivý, Kristus lidem odhaluje. On to nevymýšlí, neslibuje dát to ze své božské moci, 0n jenom ukazuje, že zároveň s tímto osobním životem, který je nepochybný klam, musí být to, co je pravdou a ne klamem.

Podobenstvím o vinařích (Mat. XXI., 33—42) Kristus objasňuje tento pramen poblouzení lidí, který zakrývá před nimi pravdu a nutí je přijímat přízrak života, svůj osobní život, za život pravý. Lidé žijící v panské vzdělané vinici, domnívali se, že jsou vlastníky té vinice. A z této klamné představy vyplývá řada pošetilých a ukrutných skutků těchto lidí, končících se jejich vyhnáním, zbavením života; zrovna tak i my jsme si vzali do hlavy, že život každého z nás je naším osobním majetkem, že máme právo naň i můžeme užívat ho, jak chceme, a k nikomu nemáme žádné závazky. A jako se vinařům zdá, že čím budou horší, tím lépe se zabezpečí, — zabijí posly a syna pánova — tak i nám se zdá, že čím budeme horšími, tím budeme bez­pečnějšími. Jako to nevyhnutelně končí s vinaři tím, že je pán vyžene, zrovna tak skončí to i s lidmi, kteří si usmysleli, že život osobní je jediným pravým životem. Smrt je vyžene ze života a vymění je za nové; avšak nikoli za trest, nýbrž jenom proto, že tito lidé nepochopili život. Jako strážci zahrady buď zapomněli nebo nechtěli znát to, že jim byl odevzdán sad okopaný, ohrazený s vykopanou studnou a že i někdo jiný pracoval na ně, a proto i od nich žádá práci; zrovna tak i lidé, žijící životem osobním zapomněli nebo chtějí zapomenout všechno to, co bylo pro ně vykonáno než se narodili a dělá se po celý čas jich života, a co proto vyžaduje se od nich; chtějí zapomenout na to, že všechny statky života, jichž oni užívají, byly dány a dávají se a proto musí být předávány a odváděny. Podle učení Kristova jako vinaři žijící na vi­nici, ne jimi vzdělané, musí chápat a cítit, že nemohou splatit dluh pánovi, zrovna tak i lidé musí chápat a cí­tit, že ode dne narození až do smrti nikdy nemohou pla­tit dluh komusi, lidem žijícím před nimi i žijícím nyní a mají žít tomu, který byl i jest i bude počátkem všeho. Oni musí chápat, že každou hodinou svého života, potvrzují tuto povin­nost a že proto člověk žijící pro sebe a popírající tuto povinnost, poutající ho s životem i počátkem jeho života, sám se zbavuje života; musí chápat, že žije-li tak a chtěje šetřit! svého života, hubí jej — totéž, co mnohokrát opakuje Kristus. Život pravdivý je jenom ten, který je pokračováním života uplynulého, pomáhá blahu života současného a blahu života budoucího. Aby byl účastníkem v tomto životě, člověk musí se odříci své vůle pro splnění vůle Otce života, jenž jej dal synu člověka. Jan VIII., 35. Sluha, dělající svou vůli, a ne vůli pá­novu, nezůstává věčně v domě pánově; jenom syn, který plní vůli otcovu, jenom ten zůstává věčně — vyjadřuje Kristus tutéž myšlenku na jiném místě.

Vůlí pak Otce života je život nikoli jednotlivého člověka, nýbrž jediného syna člověka žijícího v lidech, a proto člověk zachovává život jenom tehdy, pohlíží-li na svůj život jako na dluh, jako na hřivnu danou mu otcem pro to, aby sloužil životu všech; žije-li ne pro sebe, nýbrž pro syna člověka.

Mat. XXV., 14 – 46. Hospodář dal svým služebníkům každému část statku svého, a za­nechal je. Někteří sluhové, ačkoli neslyšeli přikázání pá­na o tom, jak užít dílu statku pánova, pochopili, že statek není jejich, nýbrž pánův, a že má jmění vzrůst a tak pracovali pro pána. A služebníci, kteří pracovali pro pána, stali se účastníky života pánova, a bylo jim přidáno, ale ti, kteří nepracovali, zbaveni byli i toho, co jim bylo dáno.

Život syna člověka je dán všem lidem a nepově­děno jim, k čemu jim je dán. Jedni lidé chápou, že život není jejich vlastnictví, nýbrž dán je jim darem a má tedy sloužit životu syna člověka, a žijí tak. Druzí pod záminkou, že nechápou účel života, neslouží životu. A tu od verše 31 do 46 Kristus mluví o tom, v čem tkví sloužení synu člověka a v čem odměna tohoto sloužení. Syn člověka, podle výroku Kri­stova, jako král (34) řekne (CEP): „Tehdy řekne král těm po pravici: ‚Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. 35 Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne,  36 byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.“  Žili jste životem nikoli osobním, nýbrž životem syna člověka a proto máte život věčný. Kristus klade naproti osobnímu životu ne život zá­hrobní, nýbrž život vůbec, spojený se životem nyněj­ším, minulým i budoucím všeho lidstva, život syna člověka. Spasení života osobního od smrti, podle učení židov­ského, bylo vyplněním vůle Boží, vyjádřené v zákoně Mojží­šově v jeho přikázáních. Jenom při této podmínce život židů nehynul, nýbrž přecházel z pokolení na pokolení v Bohem vyvoleném národě. Spasení života osobního od smrti, podle učení Kristova, je totéž vyplnění vůle Boží vyjádřené v přiká­záních Kristových. Jenom při této podmínce podle učení Kri­stova život osobní nehyne, nýbrž stává se věčným nezvratně v synu člověka. Rozdíl je jenom v tom, že sloužení Bohu Mojžíšovu bylo sloužení Bohu jediného národa; a sloužení Otci Kristovu jest sloužení Bohu všech lidí. Kristus mluví o životě, jaký je a jaký bude vždycky. My pak mluvíme o tom životě, který jsme si vymyslili a který nikdy nebyl; jak pak máme pochopit učení Kristovo? Kristus si ani nemohl představit takové zvláštní po­nětí u svých učedníků. On myslí, že všichni lidé chápou nevyhnutelnost zhynutí osobního života a odkrývá život nehynoucí. Dává blaho těm, kteří jsou ve zlu; avšak těm, kteří jsou přesvědčeni, že mají daleko více toho, než co dává Kristus jeho učení nemůže ničeho dát. Mohou-li se najít lidé, kteří pochybují o záhrobním životě a spasení, založeném na vykoupení, tedy ve spasení všech lidí a každého zvlášť, ukázáním nevyhnutelného za­hynutí osobního života a pravé cesty spasení ve splynutí své vůle s vůlí Otce, nemůže být pochybností. Ať každý rozumný člověk se sám sebe zeptá: Co je jeho život a smrt? a ať dá tomuto životu a smrti nějaký jiný smysl kromě toho, který ukázal Kristus.

Zbloudil jsem v sněhové metelici. Jeden mě ujišťuje, a jemu se tak zdá, že tamto jsou světélka, tam i vesnice; ale to se jenom tak zdá, i jemu i mně, protože to chceme, a již jsme se dali za těmi světélky a ona se neobjevila. A jiný šel po sněhu: přecházel, vyšel na silnici a křičí na nás: „Nikam nejezděte, světélka máte v očích, všude zabloudíte a zapadnete, ale tu je pevná cesta a já stojím na ní, ta vy­vede nás.“ To je velice málo. Pokud jsme věřili blýskavým světélkům v našich klamajících se očích, byla již již i ve­snice i teplá jizba i vyváznutí i odpočinek, ale tu je jenom pevná silnice. Avšak uposlechneme-li prvého, jistě umrzneme, a poslechneme-li druhého, jistě vyjedeme. A tak, co mám dělat, pochopil-li jsem jediný učení Kristovo a uvěřil v ně jediný uprostřed nechápajících a ne­plnících je? Co mám dělat? Žít jako všichni, či žít podle učení Kristova? Pochopil jsem učení Kristovo v jeho přikázáních a vidím, že plnění jejich dává blaženost i mně i všem lidem na světě.

Pochopil jsem kromě toho, že, cokoli bych dělal, ne­vyhnutelné zahynu nesmyslným životem i smrtí se vším, co mě obklopuje, nebudu-li plnit tu vůli Otce, a že jedině v jejím vyplnění je jedinká možnost spasení. Pochopil jsem a uvěřil, že Ježíš jest nejen Mesiáš, Kristus, nýbrž že je skutečně i Spasitel světa.

Vím, že nemám jiného východiska, ani já ani ti všichni kdož se snaží a mučí zároveň se mnou v tomto životě, vím, že pro mě i pro všechny není jiného spasení, než plnit Kristova přikázání, která dávají nejlepší mně známé blaho pro veškeré lidstvo. Budu-li mít proto více nepříjemností, dříve-li zemřu, plníc učení Kristovo, to mne neděsí. To může být strašné jen pro toho kdo nevidí jak nesmyslný a smrtelný je celý jeho osobní život, a kdo myslí, že nezemře. Já umřu právě tak jako všichni, i jako ti, kteří neplní učení; avšak můj život a smrt budou mít smysl i pro mě i pro všechny. Můj život a smrt budou sloužit spasení a životu všech — a tomuto učil i Kristus.

Kdyby všichni lidé plnili učení Kristovo, bylo by krá­lovství Boží na zemi; splním-li je sám — učiním to nej­lepší pro všechny i pro sebe. Bez plnění učení Kristova není spasení. Avšak kde vzít víru pro to, abych plnil je, vždy jednal dle něho a nikdy se ho nezříkal? „Věřím, Pane, pomoz mé nevěře“ tak učedníci prosili Krista, aby v nich upevnil víru. „Chci dělat dobré a dělám zle“ — praví apoštol Pavel. Člověk tone a prosí o pomoc. Podají mu provaz, který jej jediný může zachránit, ale tonoucí člověk praví: Upev­něte ve mně víru, že tento provaz mne zachrání. Věřím, mluví člověk, že provaz zachrání mě, avšak pomozte mé nedověře. Copak to znamená? Nechytá-li se člověk toho, co ho spasí, tedy to znamená jenom to, že člověk nepochopil svůj stav. Jak může křesťan, vyznávající božskost Krista i jeho učení, třeba by ho sebe více chápal, říci, že chce věřit a nemůže? Sám Bůh sestoupil na zemi řekl: Vám hrozí věčné muky, oheň, věčná tma pekelná, a tuhle je vaše spa­sení — v mém učení o plnění jeho. Nemůže takový křesťan nevěřit v nabízené spasení, neplnit je a říkat: „Pomoz mé nedověře“. K tomu, aby to mohl člověk říci, je třeba nejen ne­věřit ve svou záhubu, nýbrž třeba věřit v to, že nezahyne. Děti skočily s korábu do vody. Ještě je drží proud, nepromoklý oděv a jejich malá tíha, i nechápou svou záhubu. S paluby vzdalujícího se korábu je jim hozen provaz. Říkají jim, že dozajista zahynou, prosí je s korábu, avšak děti nevěří. Nevěří nikoli provazu, nýbrž tomu, že zahynou. Jiné takové lehkomyslné děti jako ony je ubezpečily, že pak, až odjede koráb, budou se ve­sele koupat. Děti nevěří tomu, že brzy se jejich šaty promočí se, ručičky omdlí, že se počnou dusit, zalknou se a klesnou ke dnu. Tomu ony nevěří a jenom proto nevěří v provaz spasení. Jako děti, které padly s korábu, myslí, že ne­zahynou a proto nechápou se provazu; zrovna tak i lidé, kteří vyznávají nesmrtelnost duše, myslí, že nezahynou, a proto neplní učení Krista-Boha. Oni nevěří tomu, čemu nelze nevěřit, jedině proto, že věří tomu, v co nelze věřit[17]. A hle volají ke komusi: Upevni v nás víru v to, že nezahyneme! Avšak to je nemožné učinit. K tomu, aby měli víru v to, že nezahynou, je třeba přestat dělat to, co je hubí, a začít dělat to, co je spasí — je třeba aby se chopili provazu spasení. Ale oni to nechtějí učinit, nýbrž chtějí ubezpečit se tím, že nezhynou, i když před jejich očima jejich soudruzi hynou jeden za druhým. A toto své přání, ujistit se tím, co není, nazývají vírou. Je pochopitelné, že mají vždycky málo takové víry a že chtějí mít více.

Když jsem pochopil učení Kristovo, teprve tehdy jsem též pochopil, že to, co tito lidé nazývají vírou, není víra, a že tutéž nepravou víru zavrhuje i apoštol Jakub ve svém listě. (tento list dlouho nebyl přijat od církve, a když byl přijat, utrpěl některým porušením: některá slova byla vy­mýcena, některá přemístěna nebo přeložena libovolně. Ne­chávám přijatý překlad, opravuji jenom nesprávnosti podle tischendorfského textu.)

  1. 14. „Co prospěje, bratří moji,“ praví Jakub, „domnívá-li se člověk, že má víru a skutků nemá? Nemůže víra spa­siti ho. 15. Kdyby na příklad bratr nebo sestra šli nazí a neměli by vezdejšího živobytí, 16. a řekl jim někdo z vás: jděte s Bohm, hřejte a najezte se, a nedáte jim toho, čeho potřebují pro své tělo, jaký v tom užitek? 17. Tak i víra, není-li z ní skutků, sama o sobě je mrtva. 18. A každý může říci: máš víru a já skutky, ukaž mně víru svou bez skutků a já ukážu tobě svou víru svými skutky. 19. Ty věříš, že jest jeden Bůh, dobře! i ďáblové věří a třesou se. 20. Chceš-li vědět, marný člověče, že víra bez skutků je mrtva? 21. Abraham, otec váš, nebyl-li skutky spra- vedliv, položiv syna svého Isáka na oltář? 22. Vidíš-li, že víra napomáhala skutkům jeho a skutky dovršena byla víra ? 23 . . (XV., 6), 24. Vidíte, že skutky ospravedlněn bývá člověk, a ne toliko vírou. 25 . . . 26. Protož tak jako tělo bez duše jest mrtvé, tak i víra bez skutků mrtvá jest.“

Jakub praví, že jedinou známkou víry — jsou skutky, vyplývající z ní, a že proto víra, z níž neplynou skutkové, jsou jenom slova, jimiž jako nikoho nenasytíš, tak ani sebe neospravedlníš a nespasíš. A proto víra, ze které nevy­plývají skutkové, není vírou. Je to jenom touha věřit něčemu, je to mylné utvrzování v slovech, že věřím tomu, čemu nevěřím.

Židé pravili Kristu (Mar. XV., 32 a Mat. XXVII., 42, Jan VI. 30): „Jaké pak dáš znamení, abychom uviděli a uvě­řili Tobě? Co činíš? A na takovou žádost utvrzení víry Kristus odpovídá jim, že žádost jich je marnou a že ničím nelze upevnit je ve víře v to, čemu nevěří (Luk. XXII. 67). Praví: Řeknu-li vám, neuvěříte. (Jan X.. 25—26). Řekl jsem vám a nevěříte. 26. Nevěříte, nejste z ovcí Mých, jako jsem vám po­věděl.“

Židé žádají totéž, co žádají církevní křesťané, něčeho takového, co by je přimělo po vnější stránce uvěřit v učení Kristovo. A on odpovídá jim, že je to nemožno, a objas­ňuje jim, proč je to nemožné. Praví, že nemohou věřit proto, poněvadž nejsou z ovcí Jeho tj. nekráčejí po cestě života, kterou ukázal svým ovcím. Vykládá (Jan V. 44)[18], v čem jest rozdíl mezi Jeho ovcemi a ostatními, vy­kládá, proč jedni věří a jiní ne, a na čem se zakládá víra. Jak můžete věřit, praví, když jeden od druhého přijí­máte učení, a přitom to učení, které je od jediného Boha, toho nehledáte. K věření, praví Kristus, je třeba hledat to učení, které je od samotného Boha. Kdo mluví od sebe, hledá své osobní učení.

Všechno jednání vyplývá z víry. Jednání může být nesčíslné množství, věr taktéž velmi mnoho; avšak učení o životě je jen dvojí: jedno z toho zavrhuje a druhé uznává Kristus. První učení, to, které zavrhuje Kristus, záleží v tom, že osobní život je něco skutečně jsoucího a patřícího člověku. Toto učení, jehož přidržovala a přidržuje se většina lidí a z něhož vy­plývají všechny rozličné víry lidí světa a všechna jejich jed­nání. Druhé učení je — to, které hlásali všichni proroci i Kristus, zvláště totiž: že život náš osobní má smysl jenom v plnění vůle Boží. Má-li člověk za svou tu nauku, že nejdůležitější ze všeho je jeho osobnost, bude mít za to, že jeho osobní blaho je tím nejhlavnějším a nejžádoucnějším v životě, a hledě k tomu, bude mít tomu odpovídající víru a všecko jednání jeho bude vždy s ní v souladu (Blaho ze získání jmění, důstojenství, v slávě, v ukájení choutek aj.). A hle proč nemohou věřící v blaho osobního života uvě­řit v učení Kristovo. Aby uvěřili — musili by změnit svůj názor o životě. A pokud ho nezměnili, skutkové jejich pořád budou shodovat se s jich vírou, a nikoli s jich touhami a slovy. Přání uvěřit v učení Kristovo těch, kteří na něm žádali znamení, i našich dnešních věřících neshoduje se a nemůže sho­dovat se s jich životem, kdyby se o to sebe více snažili. Mohou se modlit Kristu-Bohu, chodit k přijímání, konat díla lidumilná, stavět chrámy, obracet jiné; všechno to dělají, ale nemohou dělat skutky Kristovy proto, poněvadž tyto skutky vyplývají z víry, založené na docela jiném učení, nežli je to, které oni vyznávají. Oni nemohou přinést za oběť jediného syna, jako to učinil Abraham; kdežto Abraham se nemohl ani rozmýšlet o tom, má-li přinést či nepřinést syna svého za oběť Bohu, tomu Bohu, který jediný dával smysl i blaženost jeho životu. A právě tak Kristus a jeho učedníci museli věnovat svůj život ostatním, poněvadž jedině v tom byl smysl a blaženost jejich života. Z tohoto nepochopení podstaty víry vyplývá ta podivná žádost lidí — učinit! tak, aby uvěřili v to, že žít podle učení Kristova je lépe, zatím co všemi silami duše, v souhlase s vírou v blaženost osobního života, chce se jim žít proti tomuto učení. Kristus praví: sami nevíte, co chcete tj. vy prosíte o nemožné. Nechápete učení. Učení — záleží v odřeknutí se osobního života, a vy pro­síte o osobní slávu, osobní odměnu. Pít kalich (život vést) můžete zrovna tak jako Já, avšak sedět na pravici nebo na levici mé, tj. být roven Mně, toho nikdo nemůže učinit. A tu Kristus praví: jenom ve světském životě mocní světa užívají a radují se nad slávou a mocí osobního života; avšak vy, učedníci moji, musíte vědět, že smysl života lidského není v osobním štěstí, nýbrž v sloužení všem, v ponížení se přede všemi. Člověk nežije pro to, aby mu sloužili, nýbrž proto, aby sám sloužil.

Na otázku Petrovu: Což nám bude, jaká odměna za naši oběť? Kristus odpovídá podobenstvím (Mat. XX., 1-16) o dělnících pracujících nestejnou dobu a dostávajících stejnou odměnu. Kristus objasňuje Petrovi, že nechápe učení, na čemž závisí i nedostatek jeho víry. Kristus praví: Jedině v životě osobním a nesmyslném se jeví jako drahá a důležitá mzda za práci – podle míry práce. Víra ve mzdu za práci podle míry práce vyplývá z učení o osobním živote. Tato víra se za­kládá na nabídkách a právech, jež jako bychom na cosi měli: avšak práva člověk na nic nemá a nemůže mít; má jen povinnost za dobro mu dané a proto mu nelze ani účtovat s někým. Jestliže se člověk dovolává práva na svůj život, vstoupí ve spor s počátkem všeho, s tím, který mu dal život a tím jenom ukáže, že nechápe smysl života. Lidé i když se stali šťastnými, žádají ještě čehosi. Tito lidé stáli na trhu bez práce, a nešťastni — nežili. Pán je zval a dal jim postrádané štěstí života — práci. Přijali milost pánovu a potom se stali nespokojenými. Nespokojeni proto, že nemají jasného vědomí o svém stavu. Přišli do práce s klamným svým učením o tom, že mají právo na svůj život a na svou práci. Učedníci mluví tak, jako my mluvíme: dobře by bylo učinit tak, abychom žijíce tento život svévolný, jejž žijeme, navíc věřili ještě, že budeme-li plnit učení Boží, bude nám ještě lépe. My všichni projevujeme napřed tuto žádost odporující všemu smyslu učení Kristova a divíme se, že nikterak nemůžeme uvěřit. A na toto nejzákladnější nedo­rozumění, které bylo tehdy jako je nyní, odpovídá (Kristus) podobenstvím, ve kterém ukazuje, co je skutečná víra. Víra nemůže pramenit z důvěry k tomu, co řekne; víra po­chází jedině od vědomí vlastního stavu. Víra zakládá se jedině na rozumném vědomí toho, co jest lépe dělat, na­cházím-li se v jistém postavení. Ukazuje, že nelze vzbudit v druhých lidech tuto víru slibem odměn a hrozbou trestů, že to bude důvěrou velmi slabou, která rozplyne se při prvém pokušení, že ta víra, která hory přenáší ta, kterou nikdo zviklat nemůže, zakládá se na vědomí nezbytného zahynutí a toho jedinkého spasení, které je možno v tomto postavení. K tomu, abych měl víru, netřeba nijakých slibů odměn. Třeba je pochopit, že jedinké spasení od nevyhnutelného zahynutí života, je život obecný (všeho lidstva) podle vůle hospodářovy. Každý, kdo to pochopil, nebude hledat utvrzení, ale bude hledat spasení a to bez všelikého napomínání. Na prosbu učedníků, aby v nich utvrdil víru, Kristus praví: když hospodář přijde s dělníkem z pole, také mu nekáže, aby hned obědval, nýbrž poroučí, aby uklidil do­bytek a sloužil, a potom teprve dělník posadí se za stůl a obědvá. Dělník to všechno dělá a neuráží se a nechlubí se a nežádá díků nebo odměny, nýbrž ví, že to tak musí být a že dělá jenom to, co je třeba. Tak i vy, praví Kristus, když vykonáte vše, co vám bylo poručeno, vězte, že jste vyko­nali jenom to, co jste měli konat. Hle a této víře učí Kristus. Víra podle učeni Kristova za­kládá se na rozumném poznání smyslu vlastního života. Učení Kristovo je učením o pravdě. A proto víra v Krista není důvěra v něco, co se týká Ježíše, nýbrž poznání pravdy. O učení Kristově nelze přesvědčit ni­koho, nelze podplatit ničím k jeho plnění. Kdo chápe učení Kristovo, ten bude mít i víru v Něho, protože učení toto jest — pravda. A kdo zná pravdu, nezbytnou pro své blaho, ten nemůže nevěřit v ně, a proto člověk, který pochopil, že skutečně tone, nemůže nechopit se pro­vazu spasení. I otázka, co činit, abych uvěřil, je otázkou, která vyjadřuje jenom to, že nechápu učení Kristova.

Říkáme: „Těžko je žít podle učení Kristova!“ Jak by nebylo těžko, když sami starostlivě po všechen svůj život skrýváme před sebou svůj stav a starostlivě utvrzujeme v sobě důvěru v to, že náš stav dokonce není takový, jaký jest, nýbrž docela jiný. A tuto falešnou důvěru, povznášíme na něco posvátného a všemi prostředky — ná­silím, působením na cit, lstí, šalbou — vábíme k této klamné důvěře. V tomto požadování důvěry k nemož­nému a nerozumnému docházíme až tam, že samotnou ne­rozumnost toho, k čemu žádáme důvěry, považujeme za pravdy. Našel se člověk-křesťan, který řekl: credo quia absurdum, a druzí křesťané s nadšením opakují to, před­pokládajíce, že nesmyslnost (absurditas) jest právě ten nej­lepší prostředek k naučení lidstva pravdě. Nedávno v roz­pravě se mnou mi jeden učený a rozumný člověk řekl, že křesťanské učení jako mravouka o životě není důležité. „To všechno,“ řekl mi, „je možné nalézt i u stoiků, brahminů, v talmudu. Podstata křesťanského učení nespo­čívá v tomto, nýbrž v theosofickém učení, vyjádřeném v dogmatech.“ To jest: není vzácné v křesťanském učení, to co jest věčné a všelidské, co je nutné pro život i rozumné, nýbrž důležité a vzácné je v křesťanství to, co je úplně nepochopitelné a proto nepotřebné, i to, v čehož jméně byly pobity miliony lidí. Vytvořili jsme si lživou představu o svém životě a o životě světa; a víru v tuto klamnou představu, spojenou jen zdánlivě s učením Kristovým, považujeme za tu nejnut­nější a nejdůležitější věc pro život. V naší evropské společ­nosti na prohlášení Kristovo — že přišel na svět proto, aby vydal svědectví pravdě, a že proto každý, kdo je z pravdy, slyší Ho, na tato slova již dávno všichni od­pověděli si slovy Pilátovými: „Co je pravda?“ Tato slova, vyjádřující smutnou a hlubokou ironii nad jedním Ří­manem, přijali jsme za pravdu a učinili je svou vírou. Všichni v našem světě žijí nejen bez pravdy, nejen bez žá­dosti poznat ji, nýbrž s pevným přesvědčením, že ze všech marných zaměstnání je tím nejmarnějším hledání pravdy, která určuje život lidský. Učení o životě — to, co u všech národů, až do naší evropské společnosti vždy považovalo se za to nejdůležitější, to o čemž Kristus pravil, že je jediné potřebným — toto jedinké je vyloučeno z našeho života a ze vší činnosti lidské. Tím zabývá se instituce, která nazývá se církví a v níž nikdo, ani ti, kteří tvoří tuto instituci, dávno již nevěří. Jedinké okno pro světlo, k němuž jsou obráceny zraky všech myslících, trpících, jest zastřeno. Na otázku: Co jsem já, co mám dělat, nemohu-li si ulehčit svůj život podle učení toho Boha, který podle vašich slov přišel spasit nás ? Mně odpovídají: Plň předpisy vrchnosti a věř církvi. Avšak proč pak tak špatně žijeme na tomto světě? Táže se zoufalý hlas; proč je všecko to zlo, zdali je možné abych na něm neměl svůj podíl?Odpověď: Nelze: Žádost tvá prožít život dobře a po­moci v tom ostatním — jest zpupnost, pokušení. Jediné co je možné — je zachránit sebe, svou duši pro budoucí život. Nechceš-li mít účastenství ve zlu světa, tedy odejdi z něho. Tato cesta je každému otevřena, praví učení cír­kevní, avšak věz, že volíš-li tuto cestu, nesmíš již mít účastenství v životě světa, nýbrž přestat žít a pomalu sám sebe zabíjet. Jsou jen dvě cesty, říkají nám naši učitelé: Věřit a podrobit se nám a vrchnostem, a mít účastenství v tom zlu, které jsme my zřídili, nebo odejít ze světa a jít do kláštera, nespat a nejíst, nebo na sloupu nechat shnít své tělo[19], shýbat se a vzpřimovat a nic nedělat pro lidi; nebo uznat učení Kristovo za nesplnitelné a proto uznat za posvěcenou náboženstvím nezákonnost života; nebo zřeknout se života, což je stejné jako pozvolná sebevražda.

Jakkoli se to zdá podivné pro toho, kdo učení Kristovo pochopil, to bloudění, podle něhož uznává se, že člověk, žádající ne slovy, nýbrž skutkem plnit učení Kristovo, musí utéci ze světa, je ještě podivnější než učení, vyznávající, že učení Kristovo je velmi dobré pro lidi – ale je nesplnitelné.

Zblouzení toto — že člověku je lépe vzdálit se ze světa, nežli vystavovat se pokušením světa — je staré zblouzení, dávno známé židům, avšak svrchovaně cizí ne­jenom duchu křesťanství, nýbrž i judaismu. Proti tomuto zblouzení, ještě dlouho před Kristem, napsána byla pověst o proroku Jonáši[20], tak zamilovaná a často připomínaná Kri­stem. Myšlenka pověsti od počátku až do konce je jediná: Jonáš prorok chce jediný být spravedlivý a vzdaluje se od hříšných lidí. Avšak Bůh ukazuje mu, že je prorokem, a že tudíž je i povinen, aby oznámil zbloudilým lidem své poznání pravdy, a proto nesmí utíkat před zbloudilými lidmi, nýbrž žít s nimi pohromadě. Jonáš pohrdá zhýřilými Ninivetskými a utíká od nich. Avšak když utíká Jonáš od svého povolání, Bůh přivádí ho skrze velrybu k Ninivetským i stane se to, co chce Bůh, tj. Ninivetští přijímají skrze Jonáše učení Boží — a jejich život stane se lepším. Avšak Jonáš nejenom neraduje se z toho, že je nástrojem vůle Boží, nýbrž hněvá se, žehrá na Boha pro Niniveťany — on by chtěl být sám rozumný a dobrý. I vzdaluje se na poušť, naříká na svůj osud a reptá na Boha. A tu nad Jo­nášem vyrůstá jedné noci rostlina chránící ho před sluncem, ale druhé noci červ tu rostlinu sežere. Jonáš ještě zoufaleji reptá na Boha za to, že drahá mu rostlina zhynula. Tu Bůh mluví k němu: Tobě je líto rostliny, kterou nazýváš svou, — ona jedné noci vzrostla a v jednu noc zhynula, — ale zdali Mně nemělo být líto přečetného lidu, který hynul, žil jako zvířata, neuměl rozeznat pravou ruku od levé. Tvoje znalost pravdy byla jedině k tomu zapotřebí, abys ji (zna­lost) předal těm, kteří jí neměli. Kristus znal tuto pověst a často ji připomínal. Všecek nám známý svůj život tráví Kristus ve víru života: s celníky, nevěstkami, v Jerusalemě s farizei. Hlavní přikázání Kristova jsou— láska k bliž­nímu a hlásání ostatním jeho učení. Jedno i druhé vyža­duje ustavičného styku se světem. A najednou činí se z toho závěr, že podle učení Kristova třeba jít ode všech, s nikým nic nemít, a stát na sloupu. Místo aby byl následován příklad Krista, ukazuje se nám, že máme dělat úplně opak toho, čemu on učil i toho, co činil. Učení Kristovo podle církevních výkladů jeví se jak pro světské lidi tak i pro mnichy nikoli učením o ži­votě — jak učinit jej lepším pro sebe i pro ostatní, nýbrž učením o tom, več je třeba věřit lidem světským, aby ži­jíce špatně, přece byli spaseni na tomto světě, a pro mnichy tím, aby pro sebe učinili tento život ještě horším než je. Avšak Kristus tomu neučí. Jestliže život v Bohu je jediný život pravdivý, blažený sám v sobě, tedy je pravdivý, blažen zde na zemi při všech možných okolnostech života. Kdyby život zde nepotvrzoval Kristova učení o životě, nebylo by to učení pravdivým. Kristus nevolá k horšímu od lepšího, nýbrž na­opak — k lepšímu od horšího. Lituje lidí, kteří se mu jeví jako rozprášené, hynoucí ovce bez pastýře a slibuje jim pastýře i dobré pastviště. Praví, že jeho učení bude pronásledováno, za jeho učení že bude trpět a snášet pronásledování světa s neohrožeností. Ale neříká, že ná­sledující jeho učení budou trpět více, než následující učení světa: tito budou nešťastni a oni, kteří budou následovat jeho učení, budou blaženi. Kristus učí spasení, ne věrou či asketismem tj. klamem fantasie nebo sebetrýzněním v tomto životě; nýbrž učí životu takovému, v němž kromě spasení od zahynutí osobního života ještě i zde na tomto světě je méně strá­dání a více radosti než při životě osobním. Kristus odkrývaje své učení, praví lidem, že plníce jeho učení i uprostřed neplnících, nebudou pro to ne­šťastnější nežli dříve, nýbrž naopak budou šťastnější než ti, kteří je nebudou plnit. Marek X., 28—31. „Podívej se,“ ozval se Petr, „my jsme všechno opustili a šli jsme za tebou.“  29 Ježíš odpověděl: „Amen, říkám vám, že není nikdo, kdo by opustil dům nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole kvůli mně a kvůli evangeliu  30 a nepřijal by nyní v tomto čase stokrát tolik domů a bratrů a sester a matek a dětí a polí s pronásledováním a v nadcházejícím věku věčný život. (CEP) (Mat. XIX., 27, Luk. VIL, 42, XVIII., 28.) Kristus, pravda, připomíná, že těm, kteří poslouchají ho, nastane pronásledování od těch, kteří neposlouchají ho; avšak nepraví, že by učedníci něco proto ztratili. Na­opak praví, že učedníci jeho budou mít zde na tomto světě více radostí nežli neučedníci. Že to Kristus mluví a myslí, o tom nemůže být po­chybnost, i podle jasnosti jeho slov i podle smyslu celého učení i podle toho, jak žil i podle toho, jak žili jeho učedníci. Ale pravda-li to? Rozbírá-li se abstraktně otázka o tom, čí postavení bude lepší: učedníků Kristových nebo učedníků světa? nelze nevidět, že postavení učedníků Kristových musí býti lepší již proto, že učedníci Kristovi dělajíce všem dobře nebudou vzbuzovat nenávist v lidech. Učedníci Kristovi nečiníce ni­komu zlého, mohou být pronásledováni jedině zlými lidmi; učedníci pak světa musí být pronásledováni všemi, neboť zákonem učedníků světa je zákon zápasu tj. pronásle­dování jednoho druhým. Případy pak utrpení jsou tytéž, jak pro ty tak i pro ony, jen s tím rozdílem, že učed­níci Kristovi budou připraveni na ně, ale učedníci světa všech sil duševních upotřebí k tomu, aby jim unikli, a že učedníci Kristovi trpíce budou myslit, že jejich utrpení je nutné pro svět, že jejich utrpení má smysl, ale učedníci světa trpíce nebudou vědět

zač trpí. Soudíme-li všeobecně, tedy postaveni učedníků Kristových musí býti výhodnější než postavení učedníků světa. Avšak je-li tomu tak ve skutečnosti? Aby uvěřilo se tomu, nechť každý vzpomene si na všecky těžké chvíle svého života, na všecka tělesná i du­ševní utrpení, která přestál a přestojí a otáže se sám sebe:    V čím jméně snášel všecka tato neštěstí? ve jménu učení světa nebo Krista? Ať každý upřímný člověk vzpomene pěkně na celý svůj život a uvidí, že nikdy ani jedinkrát netrpěl pro plnění učení Kristova; avšak největší část ne­štěstí jeho života vzešla jenom od toho, že následoval poutající ho učení světa. Ve svém — výjimečně po světském smyslu — šťast­ném životě naleznu útrap mnou zakoušených ve jméně učení světa tolik, že by stačila na velkého mučedníka ve jménu Kristově. Všechny ty nejtěžší chvíle mého života počínaje od studentských pitek a hýření do soubojů, války, a do té churavosti a těch nepřirozených a trapných podmínek života, v nichž nyní žiji — vše to je mučednictví ve jménu učení světa. Tak, a já mluvím o svém životě ještě výjimečně šťastném ve smyslu světa. Ale kolik jest mučedníků, kteří trpěli a nyní trpí pro učení světa muky, kterých si ani živě představit nemohu! Nevidíme všechnu tíhu a nebezpečí plnění učení svět­ského jenom proto, že se domníváme, že všecko co pro něj snášíme je nutné. Ujistili jsme se o tom, že všechna ta neštěstí, která sami sobě děláme, jsou nevyhnutelnými podmínkami našeho ži­vota, a proto nemůžeme pochopit, že Kristus učí, jak se máme zbavit svých neštěstí a žít šťastně. Abychom byli schopni rozluštit otázku o tom, který život je šťastnější, potřebujeme se jen zbavit klamné představy a bez předpojaté mysli ohlédnout se na sebe a kolem sebe. Projděte větší zástup lidí, zvláště         ve městě a pohlédněte na ty vychrtlé, ustarané, nemocné tváře a potom si připomeňte svůj život a život lidí, jehož se vám podrobnosti poznat; připomeňte si všecky ty násilné smrti, všechny ty sebevraždy, o nichž jste slyšeli, a ptejte se: v čím jméně stala se všechna tato utrpení smrti, i zoufalství? A uvidíte, jakkoli zdá se to z počátku zvláštní, že devět desetin utr­pení lidé snášejí ve jménu učení světského, že všech těchto útrap není třeba, a nemusily by být, že většina lidí jsou — mučedníky učení světského.

Hledejte mezi těmito lidmi — od chuďasa po boháče takového člověka, kterému by dostačovalo to, co vydělá na to, co považuje potřebným, nevyhnutelným podle učení světa, a uvidíte, že nenajdete ani jednoho z tisíce. Každý plahočí se ze všech sil, aby domohl se toho, co on nepotřebuje, nýbrž čeho žádá se na něm učením světa a co že nemá, tvoří jeho neštěstí. A jakmile získá to, co se žádá, žádá se na něm ještě něco a ještě něco a tak bez konce jde Sysifova práce hubící život lidí. Ve­změte stupnici stavů od lidí utrácejících ročně tři sta rublů do padesáti tisíc a zřídka naleznete člověka, který by ne­byl vysílen, umořen prací pro výdělek 400, když má 300, a 500, když má 400 a tak bez konce. A není ani jedi­ného, který by, maje 500, dobrovolně přešel k živobytí toho, který má 400. A jsou-li takové příklady, tedy ani tento přechod nedělá proto, aby ulehčil svému životu, nýbrž proto, aby hromadil peníze a uložil. Teď zjednal si spodky a nové boty, zítra — hodinky s řetízkem, pozítří — byt s pohovkou a lampou, potom — koberce v přijímací pokoj a sametový oděv, pak — dům, koně, obrazy ve zlatých rámech, potom — roznemohl se od přílišného namáhání a umřel. Druhý pokračuje v téže práci a stejně oddá život témuž Molochu, stejně umírá a stejně sám neví, proč to všechno dělal. Avšak snad sám v tomto životě, po čas jehož člověk všecko to činí, sám sebou je šťasten? Nechte poměřit tento život podle měřidla toho, co vždy a všichni lidé nazývali štěstím, a uvidíte, že tento život je hrozně nešťastným. Jaké pak jsou skutečně hlavní podmínky pozem­ského štěstí, jichž nikdo nepopírá? Jedna z prvých a všemi uznaných podmínek je život takový, při němž není porušen svazek člověka s pří­rodou, tj. život pod širým nebem, při svitu slunce, na čerstvém vzduchu; styk s rolí, rostlinstvem a živočistvem. Povždy všichni lidé považovali ztrátu toho za veliké neštěstí. Zavření ve vezeních nejsilněji ze všeho pociťují tuto ztrátu. Pohleďte pak na život lidí, kteří žijí podle učení světa: Čím většího dostihli úspěchu podle učení světa, tím více pozbývají této podmínky štěstí; čím výše jest to světské štěstí, jehož dosáhli, tím méně vidí světlo slunečné, pole a lesy, divoká i domácí zvířata. Mnozí z nich — skoro všecky ženy, prožijí do staroby, jednou nebo dva­krát vidí východ slunce a jitro, nikdy nespatří pole a les jinak, nežli z kočáru nebo vagonu a nejenom že nezasejí nýbrž ani nic nezasadí, nenakrmí a nevychovají krávu, koně, slepice, nýbrž ani nema­jí pojmu o tom, jak se rodí, rostou a žijí zvířata. Tito lidé vidí jenom tkaniny, kameny, dřevo zpracované lidskou prací a to ne při světle slunečním, nýbrž ve světle umělém; slyší jenom zvuky strojů, kočáru, hudebních nástrojů; čichají jenom lihové vůně a tabákový kouř; pod nohama a rukama mají jenom tkaniny, kámen a dřevo; jedí podle slabosti svých žaludků po většinou nečerstvé a pách­noucí věci. Ježdění z místa na místo nechrání je od toho nedostatku. Jezdí v zakrytých kočárech. I na vesnici i za hranicemi, kam odjíždějí, mají tytéž látky a dřevo pod nohama, tytéž záclony zakrývající jim světlo slunečné; tytéž lokaje, kočí, podomky nedopouštějící jim do styku se zemí, rostlinami a zvířaty. Ať jsou kdekoli, postrádají jako trestanci této podmínky štěstí. Jako tre­stanci utěšují se travičkou, která vyrostla na vězeňském dvoře, pavoukem, myší, tak i tito lidé utěšují se někdy povadlými salonními květinami, papouškem, psíkem, opicí, kterých také ani sami nepěstí.

Druhá nezbytná podmínka štěstí jest práce, předně milá a svobodná práce, podruhé práce fysická dávající chuť a pevný pokojný spánek. Opět čím většího štěstí dosáhli lidé, po svému, podle učení světa, tím více postrádají i této druhé podmínky štěstí. Všichni šťastlivci světa — hodnostáři a boháči buď jako trestanci docela jsou zbaveni práce a marně zápasí s nemocemi pocházejícími z nedostatku fysické práce nebo ještě daleko bezúspěšněji s nudou udolávajíce je (protože práce jenom tehdy je radostná, je-li nezbytně potřebná; ale oni ničeho nepotřebují) nebo pracují na nenáviděné práci, jako bankéři, státní zástupci, guvernéři, ministři a jejich ženy, zařizujíce salony, náčiní a šperky sobě i dětem. (Pravím „nenáviděné“ proto, že nikdy jsem ještě nesetkal se s člověkem z nich, který by chválil svou práci a konal by ji třeba jen s takovým potěšením, s jakým podomek zametá sníh před domem.) Všichni tito šťastlivci buď jsou zbaveni práce, buď postaveni k nemilé práci tj. nacházejí se v tom stavu, v němž nacházejí se trestanci.

Třetí nepochybná podmínka štěstí — jest rodina. A zase čím dále zašli lidé v světském úspěchu, tím méně je jim dostupné toto štěstí. Takže z rodiny mají jenom hoře — děti, které od mladosti stávají se stejně nešťastny jako rodiče a které v poměru k rodičům mají jediný cit — touhu jejich smrti pro to, aby dědili po nich.

Čtvrtá podmínka štěstí — jest svobodné, srdečné obcování se všemi rozmanitými lidmi světa. A zase čím vyššího stupně dosáhli lidé na světě, tím více zbavo­váni bývají této hlavní podmínky štěstí. Čím výše, tím užší a těsnější je ten kroužek lidí, s nimiž možno je obcování a tím níže stojí podle svého rozumového i mravného rozvoje těch několik lidí, kteří tvoří tento začarovaný kruh, z něhož není východu. Pro sedláka a jeho ženu otevřeno je obco­vání s celým světem lidí, a jestliže jeden milion lidí ne­chce obcovat s ním, zůstává mu ještě 80 milionů stejných jako on pracujících lidí, s nimiž od Archangelska až do Astrachani, nečekaje na návštěvu a představení, hned vchází v nejužší bratrský styk. Pro úředníka s jeho ženou jest několik set lidí roven mu, ale vyšší nepřipouštějí ho k sobě a nižší jsou všichni od něho odděleni. Pro soukromého, bohatého člověka a jeho ženu je několik desítek soukro­mých rodin. Všechny ostatní jsou od nich odděleny. Pro ministra a boháče a jejich rodiny — je jedna desítka stejně vážených nebo bohatých lidí jako jsou oni. Pro císaře a krále se kroužek ještě více zužuje. — Zdali není to vě­zeňské uzavření, v němž zavřenému je možno stýkat se jen s dvěma, třemi spoluvězni?

Konečně pátá podmínka štěstí jest zdraví a bez­bolestná smrt. A zase čím výše jsou lidé na spole­čenské stupnici, tím více zbavováni bývají této podmínky štěstí. Myslete si prostředního boháče a jeho ženu a pro­středního sedláka a jeho ženu, nehledíce na všecek hlad a nepoměrnou práci, kterou ne ze své viny, nýbrž pro ne­lidskost lidí snáší rolnictvo a porovnejte je. A uvidíte, že čím níže tím zdravější a čím výše tím nemocnější jsou mužové i ženy. Proberte ve své paměti ty boháče a jich ženy, které znáte a znali jste a uvidíte, že většinou jsou nemocni. Mezi nimi jest zdravý člověk, který se neléčí ustavičně nebo obdobně za rok — taková výjimka jako nemocný v pracující třídě. Skoro všichni tito šťastlivci jsou zachváceni nervovými, žaludečními nebo pohlavními nemocemi od přejídání se, obžerství, smilstva a léčení, a ti, kteří neumírají v mládí, polovici života svého stráví v léčení, při vstřikování morfia nebo jsou bručivými mrzáky, kteří nejsou schopni žít ze svých prostředků, ale mohou žít jenom jako parasiti nebo ti mravenci, které krmí jich dělníci. Proberte jejich smrti: ten se zastřelil, ten shnil od příjice, ten jako mladík umřel od mrskání, kterému sám se podvolil pro podráždění; někoho za živa se­žraly vši, někoho červi, někdo se upil, někdo ujedl, někdo od morfia, někdo od umělého potracení (dítěte). Jeden za druhým hynou ve jménu učení světa. A zástupové lezou za nimi jako mučedníci a hledají útrapy a záhubu. Jeden život za druhým se vrhá pod vůz tohoto boha: vůz jede dále rozdírá jejich životy a nové oběti a nové se sténání, s výkřiky a proklínáním válí se pod něj!

Splnění učení Kristova je těžké. Kristus praví: Kdo chce následovati Mě, opustí dům, pole, bratry a pojď za Mnou, Bohem, a ten dostane na světě tomto stokrát více domů, polí, bratří a kromě toho život věčný. A nikdo ne­jde. A v učení světa jest pověděno: Opusť dům, pole, bratry, odejdi z vesnice do shnilého města, žij po celý svůj život jako lázeňský, nahý v páře, mydli cizí hřbety nebo jako kramář po celý svůj život počítající cizí kopejky v tmavém krámě, nebo jako státní zástupce celý život svůj trá­vící na soudě a nad papíry, zabývaje se tím, aby zhoršil osud nešťastných, nebo jako ministr, který po celý svůj život ve chvatu podpisuje nepotřebné papíry, nebo jako velitel, který po celý svůj život zabíjí lidi — žij tímto odporným životem, který vždycky končí se trapnou smrtí, a ty ničeho nedo­sáhneš na tomto světě a nedosáhneš nijakého věčného ži­vota. A všichni následují.

 

Kristus řekl: Vezmi svůj kříž a jdi za Mnou tj. nes pokorně tu sudbu, která tobě připadla, a poslouchej Mne, Boha — a nikdo nejde. Avšak první ztracený — na nic než na vraždění se hodící člověk v epoletách,[21] jemuž to vleze do hlavy, řekne: Vezmi ne kříž, nýbrž tornistru[22] a pušku a pojď za mnou na všeliké muky a na věčnou smrt — a všichni jdou. Zavrhnou rodinu, rodiče, ženy a děti, obléknou se v bláznovské šaty a podrobí se prvnímu nahodi­lému člověku vyššího hodností, zkřehlí, hladoví, utýraní nad­lidskými pochody, jdou kamsi jako stádo býků na porážku; ale oni nejsou býci, nýbrž lidé. Nemohou nevědět, že je ženou na porážku; s nerozřešenou otázkou — zač? a se zoufalostí v srdci jdou a mřou zimou, hlady a od nakažli­vých nemocí, do těch dob, dokud je nepostaví v déšť kulí a granátů, a nevelí jim, aby sami vraždili neznámé lidi. Zabíjejí a jsou zabíjeni. A nikdo z vraždících neví proč a zač? Turci pekou je za živa na ohni, sdírají kůži, vyvrhují vnitřnosti. A zítra zase hvízdne někdo a zase všichni půjdou na hrozné muky, na smrt a na očividné zlo. Nejen ti, kteří trpí, nýbrž ani otcové a matky neshledávají, že je to obtížné. Ba oni sami radí dětem, aby šly. Jim se zdá, že to nejen tak má být a že nemůže to být jinak, nýbrž že je to i dobré a mravné.

Bylo by možné uvěřit, že plnění učení Kristova je těžké, strašné a trapné, kdyby plnění učení světa bylo velice lehounké, bezpečné a příjemné. Avšak učení světa je jistě mnohem těžší, nebezpečnější a trapnější než plnění učení Kristova. Byli kdysi — říká se — mučedníci Kristovi, avšak to byla výjimka; těch počítají u nás celkem na 380 tisíc za 1800 let; ale sečtěte mučedníky světa — a na jediného mučedníka Kristova připadne 1000 mučedníků učení světa, jejich muky lOOkrát jsou hroznější. Jenom pobitých ve válkách nynějšího století[23] počítá se třicet mi­lionů lidí.

Nuže to jsou samí mučedníci světa, kteří jenom potřebo­vali nenásledovat učeni světa, a byli by zbaveni muk a násilné mučednické smrti. Člověk potřebuje učinit jenom to, co chce — zříci se toho, aby šel na vojnu — a poslali by ho kopat příkopy a neumučili by ho v Sevastopolu nebo Plevně.[24] Netřeba být mučedníkem ve jménu Kristově, tomu ne­učí Kristus. On učí tomu, abychom přestali mučit sebe ve jménu lživého učení světa. Učení Kristovo má hluboký, metafysický smysl; učení Kristovo má všelidský smysl; učení Kristovo má i nejprostší, nejjasnější, nejpraktičtější smysl pro život každého jednotli­vého člověka. Tento smysl možno vyjádřit takto: Kristus učí lidi nedělat hlouposti. V tom tkví nejprostší, všem pochopitelný smysl Kristova učení. Kristus praví: Nehněvej se, nepovažuj nikoho za niž­šího sebe — to je hloupé. Budeš se hněvat, křivdit li­dem — tobě pak bude hůře. Kristus praví ještě: Neběhej za všemi ženskými, nýbrž spoj se s jednou a žij — bude ti lépe. Ještě praví: Nezavazuj se nikomu v ničem, nebo přinutí tě dělat hlouposti a zločiny. Ještě praví: Za zlo neodplácej zlem nebo zlo svalí se na tebe ještě hůře než dříve, jako pověšená kláda nad medem, která zabije medvěda. A ještě praví: Nepovažuj lidi za cizí jenom proto, že žijí v jiné zemi nežli ty a mluví jiným jazykem. Budeš-li je považovat za své nepřátele, budou i oni tě mít za nepřítele — a tobě bude hůře. A tak nedělej těchto hloupostí a bude ti lépe. „Ano“ — odpovídá se na to — „avšak svět je tak zřízen, že protivit se jeho zřízení je ještě trapnější nežli žít s ním v souhlase. Odepře-li člověk vojenskou službu, uvězní ho a snad i zastřelí. Nezabezpečí-li člověk svůj život zjednáním toho, co potřebuje pro sebe a pro svou rodinu, on i rodina jeho zemřou hlady.“ — Tak ří­kají lidé hájící zřízení světa, ale sami tak nemyslí. Mluví tak jenom proto, že neumí popřít správnost učení Kristova, kterému prý věří, a musí se nějak ospravedlnit v tom, že plní toto učení (světa). Avšak oni nejenom na to nemyslí, nýbrž nikdy docela na to ani nemyslili. Věří učení světa a užívají jenom výmluvy, kterou je naučila církev — že, plníce učení Kristovo, musí mnoho trpět a proto se nikdy ani nepokusili o plnění učení Kristova. Vidíme nesčíslné útrapy, které snášejí lidé ve jménu učení světa, avšak útrap pro učení Kristovo v naší době již nikde nevidíme. Třicet milionů zahynulo pro učení světa ve vojnách; tisíce milionů zahynulo v trapném životě pro učení světa, avšak nejenom milionů, ani tisíc ani desítek ani jednoho člověka neznám, který by byl zhynul smrtí nebo trapným životem hlady nebo zimou pro učení Kri­stovo. Je to jenom směšná výmluva, která dokazuje, do jaké míry je nám učení Kristovo neznámé. Církev si dala práci vyložit nám učení Kristovo tak, že jeví se ne učením o životě, nýbrž strašidlem. Pokolení za pokolením namáháme se o zabezpečení svého života pomocí násilí a zajištění svého majetku. Štěstí našeho života jeví se nám v největší moci a největším ma­jetku. Tak jsme na to uvykli, že učení Kristovo o tom, že štěstí člověka nemůže záviset na moci a jmění, že boháč nemůže být šťasten, jeví se nám jako žádost oběti ve jménu budoucích blah. Kristus pak ani nemyslí volat nás k oběti, naopak učí nás nedělat to, co je horší, nýbrž dělat to, co je lepší pro nás zde v tomto životě. Kristus z lásky k lidem učí je zdrželivosti od zabezpečování se násilím a od majetku zrovna tak, jako z lásky k lidem učí je zdrželivosti od rvačky a ožralství. Praví, že lidé žijící bez rozporu s ostatními a bez majetku budou šťastnější – a potvrzuje to vlastním příkladem života. Praví, že člověk žijící podle jeho učení, musí být připraven umřít v každou minutu násilím druhého, zimou a hlady, a nemůže spoléhat ani na jednu hodinu svého života. A nám se to zdá strašným požadováním jakýchsi obětí; ale ono je to jenom potvrzení těch podmínek, v nichž povždy nevyhnutelně žije každý člověk. Učedník Kristův má být připraven každou chvíli na strádání a smrt. Ale což učedník světa není v témže postavení?Tak jsme uvykli svému klamu, že všecko, co děláme pro domnělé pojištění svého života: naše vojska, pevnosti, naše zásoby, náš oděv, naše léčení, všecko naše jmění, naše peníze – zdá se nám něčím podstatným, seriosně zabezpečujícím náš život. A přitom všecko, co děláme pro zabezpečení svého života, je docela totéž, co dělá pštros, který zastaví se a schová hlavu, aby neviděl, jak ho zabijí. Počínáme si hůře nežli pštros: abychom pochybně pojistili svůj pochybný život v pochybné budoucnosti, opravdu hubíme svůj jistý život v jisté pří­tomnosti. Klam tkví v lživém přesvědčení, že náš život může být zabezpečen naším zápasem s ostatními lidmi. Tak jsme přivykli tomuto klamu domnělého zabezpečení svého života a svého majetku, že ani nepozorujeme všeho, co tím ztrácíme. A ztrácíme všecko — všecek život. Všecek život bývá pohlcen starostí za toto zabezpečení života, přípravou k němu, takže skutečný život se úplně vytratí. Nuže, je třeba na minutu zbavit se svého návyku a pohlédnout na náš život z druhé strany, abychom poznali, že všecko, co děláme pro domnělé zabezpečení svého života, nečiníme ani proto, abychom zabezpečili svůj život, nýbrž jenom proto, abychom zabývajíce se tím, zapomněli na to, že život nikdy není zabezpečen a že nemůže být nikdy nijak zabezpečen. Avšak to nestačí, že klameme sebe a hubíme svůj přítomný život pro domnělý život, navíc hubíme v této snaze po zabezpečení, nejčastěji právě to, co chceme zabezpečit. Francouzové se ozbrojí, aby zabezpečili svůj život v roce 1870, a od tohoto zabezpečování hyne sta tisíce Francouzů; totéž dělají všechny národy, které zbrojí. Boháč zabezpe­čuje svůj život tím, že shromažďuje peníze, ale samy peníze přivá­dějí lupiče, který zavraždí boháče. Hypochondr zabezpečuje svůj život léčením, a samo léčení pomalu ubije ho, a neubije-li ho, tedy opravdu zbavuje ho života jako toho rozmazlence, který nežil 38 let, ale čekal anděla u lázně (rybníku).[25] Učení Kristovo o tom, že život nelze zajistit, nýbrž je třeba vždy a každou minutu být připraven umřít, nepochybně je lepší, nežli učení světa o tom, že je třeba pojistit! svůj život, lepší proto, že nutnost smrti a nezajistitelnost života zůstává stejně při učení světa jako při učení Kristově, avšak sám život podle učení Kristova není pohlcen marnými pokusy domnělého zabezpečení svého života, nýbrž stává se volným a může být věnován jedinému, přiro­zenému cíli — blahu vlastnímu i lidem. Učedník Kristův bude chudý. Ano tj. bude užívat vždycky všech darů, které mu dal Bůh. Nebude se válet na měk­kých poduškách a vymýšlet, čím by se zbavil nespavosti, ale bude dobře spát; bude mít děti, bude s nimi žít, bude ve volném styku se všemi lidmi, a hlavně nebude dělat nic takového, co se mu dělat nechce; nebude se bát toho, co se s ním stane. Churavět, trpět, umírat bude stejně jako všichni (soudě podle toho, jak churaví a umírají chudí — lehčeji, než bohatí), avšak bude žít zcela jistě šťastněji. „Ale nikdo tě nenasytí, a ty umřeš hlady“, odpovídají na to. Na námitku o tom, že člověk žijící podle učení Kristova umře hlady, Kristus odpovídá krátkou průpovídkou. Mat. X., 10, Luk. X., 4. On řekl: neberte si na cestu mošnu ani dvoje šaty ani obuv ani hůl, neboť ‚hoden je dělník své mzdy‘. (CEP) K tomu, aby toto slovo bylo pochopeno ve svém pravém významu, je především třeba se úplně zbavit ustálené představy o tom, že blažeností pro člověka je nuda. Je třeba obnovit představu vlastní všem nezkaženým lidem — o tom, že nezbytnou podmínkou štěstí člověka není zahálka nýbrž práce; že člověk nemůže nepracovat, že se pak nudí, je mu těžko, je těžké pro člověka nepracovat, jako je těžké nepracovat pro mravence, koně a všelikému živočichu. Je třeba zapomenout na náš pustý předsudek o tom, že postavení člověka majícího nerozměněný rubl tj. státní službu nebo právo na půdu nebo papíry s kupony, které poskytují mu možnost nic nedělat, je přirozeným a šťastným stavem. Kristus si nemohl představit lidi, kteří by pohlíželi na práci jako na kletbu a proto si nemohl ani představit člověka nepracujícího nebo toužícího nepracovat. A proto praví: Pracuje-li člověk, tedy ho živí práce. A bere-li práci tohoto člověka druhý člověk, tedy druhý člověk bude i živit toho, kdo pra­cuje, zejména proto, že bere užitek jeho práce. A proto pracující bude vždy mít potravu. Majetek mít nebude, o pokrmu však nemůže být řeči. Rozdíl mezi učením Kristovým a učením našeho světa o práci je v tom, že podle učení světa, práce je osobní zásluhou člověka, v níž účtuje s ostatními a předpo­kládá, že má právo na větší mzdu, čím větší je jeho práce; podle učení Kristova je práce nezbytnou podmínkou života člověka, a mzda je jejím nevyhnu­telným následkem. Práce zjednává potravu, potrava zjednává práci, je to věčný kruh: jedno je následek i pří­čina druhého. Kdyby by byl sebe horší hospodář, bude živit dělníka, tak jako bude krmit toho koně, který pracuje na něho, bude živit tak, aby dělník mohl pracovat co možná nejvíc tj. bude podporovat to, co tvoří blaho člověka. Podle učení Kristova každý jednotlivec nezávisle od toho, jaký je svět bude mít ten nejlepší život, pochopí-li své povolání — totiž nežádá práci od jiných, nýbrž celý život sám odevzdává svou práci pro jiné. Kristus ukazuje, že člověk zabez­pečuje sobě pokrm nikoli tím, že jej bude brát jiným, nýbrž tím, že se stane užitečným, potřebným pro druhé. Čím bude potřebnější ostatním, tím zabezpečenější bude jeho existence. Při nynějším světovém zřízení lidé neplnící zákon Kristův, ale pracující pro bližního, ačkoli nemají majetku, neumírají hlady. Jakže tedy namítat proti učení Kristovu, že plnící toto učení tj. pracující pro bližního umrou hlady? Člověk nemůže umřít hlady, má-li boháč chléb. V Rusku každou určitou minutu jsou vždy miliony lidí, kteří žijí beze všeho majetku, jenom svou prací. Uprostřed pohanů bude křesťan zrovna tak zabezpečen jako uprostřed křesťanů. I psa krmí a šetří; proč by neživili a nešetřili člověka, který je všem potřebný? Ale řeknou ti, „nemocný člověk, člověk s rodinou, dětmi není potřebný, nemůže pracovat — a toho přestanou ži­vit“ — čímž se chce nezvratně dokázat oprávněnost zvířecího živobytí. Oni to říkají, oni to mluví a sami nevidí toho, že oni sami, říkajíc to, chtěli by tak jednat, ale nemohou a jednají docela jinak. Titíž lidé, kteří neuznávají vhodnost učení Kristova — plní je. Nepřestávají krmit ovci, býka, psa, který se roznemůže. Ba oni ani starého koně nezabíjejí, nýbrž dávají mu práci podle jeho sil; krmí rodinu jehňat, prasat, štěňat, čekajíce od nich užitku; jak pak nebudou živit potřebného člověka, rozstůně-li se, a jak pak nenajdou podle sil práci pro starého i mladého, a jak pak nebudou vychovávat lidi, kteří budou na ně pak pracovat? Oni nejenom že to budou dělat, nýbrž oni to již dělají. Námitka proti nesplnitelnosti učení Kristova, tkvící v tom, že nebudu-li shromažďovat pro sebe, nikdo nebude krmit mou rodinu, je správná jenom ohledně zahálčivých, neužitečných a proto škodných lidí, jako je většina naší bohaté třídy. Lenochy nikdo nebude vychovávat, kromě nerozumných rodičů, protože lenoši nejsou nikomu ani sobě samým potřební. Člověk ne proto žije, aby na něho praco­vali, nýbrž aby sám pracoval na druhé. Kdo bude pracovat, toho budou živit. To jsou pravdy potvrzované životem celého světa. Doposavad vždy a všude, kde člověk pracoval, do­stával živobytí, jako každý kůň píci. A takové živobytí přijímal pracující nevolně, neochotně, protože pracující si přál jediné — zbavit se práce, nahromadit co možno nejvíce a posadit se na toho, kdo jemu sedí na šiji. Takový neochotně pracující, závistivý a zlý dělník nezůstával bez živobytí, ano byl i šťastnější než ten, který nepra­coval a žil cizí prací. Oč pak šťastnější bude pra­cující podle učeni Kristova, jehož cíl bude spočívat v tom, aby pracoval co možná nejvíce bez ohledu na odměnu? Lidstvo bude mít nejvyšší dostupnou bla­ženost na zemi, až se lidé nebudou snažit pohltit a spo­třebovat všechno každý pro sebe.

Nuže, každý člověk, ať žije jakkoli — podle učení Kristova nebo podle učení světa — je živ jedině prací ostatních lidí. Avšak podle učení světa člověk násilím a hrozbou nutí ostatní lidi, aby ho dále krmili i s jeho rodinou. Podle učení Kristova člověk rovněž je ošetřen, vy­živen a odkojen ostatními lidmi; ale pro to, aby ostatní lidé dále ho ošetřovali, napájeli a živili, nikoho k tomu nenutí, nýbrž sám hledí sloužit ostatním, být co možná nejužitečnějším pro všechny a tím stává se potřebným pro všechny. Lidé světa se vždycky budou snažit neživit nepotřebného člověka, jen násilím nutícího živit ho, a při první možnosti nejenom přestanou jej živit, nýbrž i zabijí ho, jako nepotřeb­ného. Avšak vždy všichni lidé, ať by byli sebe horší, budou pečlivě živit a ošetřovat pracujícího na ně. Jak pak je pravdivější, rozumnější a radostnější žít: Podle učení světa nebo podle učeni Kristova?

Učení Kristovo zřizuje království Boží na zemi. Není pravda, že splnění tohoto učení bylo by těžkým; ono ne­jenom není těžkým, nýbrž je nevyhnutelným pro člověka, který je poznal. Konečně splnění tohoto učení nejenom nevybízí k strádání a odří­kání v tomto životě, nýbrž zbavuje od strádání, jež sná­šíme ve jménu učení světa. I tázal jsem se sám sebe: Proč pak jsem dosud neplnil toho učení, které podává mi blaženost, spasení a radost, nýbrž plnil docela jiné — to, které mě či­nilo nešťastným ? A odpověď mohla být a byla jen jedna: neznal jsem pravdu, ona byla skryta přede mnou.

Od časů Konstantina, největšího pohana, jejž církev za všecka jeho provinění a neřesti vřazuje do počtu kře­sťanských svatých, počínají se sněmy a synody a těžiště křesťanství se přenáší na jedinou – metafyzickou stránku učení. A toto metafyzické učení s provázejícími je obřady, pořád víc a víc se odkloňuje od základního smyslu, do­chází tam, kam došlo nyní: k učení, které vykládá lidskému rozumu nejnepřístupnější tajemství života nebeského, dává nejsložitější obřady bohoslužebné, avšak nepodává ni­jaké nauky náboženské o životě pozemském. Církev nosila světlo křesťanského učení o životě po 18 věků a chtěla je skrýt ve svých oděvech, sama shořela v tomto světle. Svět se svým zřízením posvěceným církví opovrhl církví ve jménu těchže základů křesťanství, které nevolky šířila církev, a žije bez ní. Tento skutek je již do­konán a není možná jej skrývat. Všecko živé v našem evropském světě odpadlo od církve a všelikých církví a žije vlastní život nezávisle od církve. A neříkejme, že tomu je tak jen ve shnilé zá­padní Evropě; naše Rusko svými miliony racionalistů — křesťanů, vzdělaných i nevzdělaných, kteří zavrhli církevní učení dokazuje, že ve smyslu odpadnutí od církve, sláva Bohu, je daleko shnilejší než Evropa. Státní moc se zakládá na tradici, na vědě, na národní volbě, na hrubé síle, na čem chcete, jenom ne na církvi. Války, poměry států, zakládají se na principu národ­nosti, rovnováhy, na čem chcete, jenom ne na církevních zásadách. Státní zřízení přímo ignoruje církev. Věda nejenom nepomáhá církevnímu učení, nýbrž mimovolně ve svém rozvoji vždycky byla církvi ne­přátelskou. Umění, dříve církvi sloužilo, nyní od ní ode­šlo. Nestačí, že se všechen život vymanil od vlivu církve, život navíc má pro církev jen pohrdání, pokud se církev nemíchá do záležitostí životních a nenávist, jakmile se církev pokusí připomínat svá dřívější práva. Existuje-li ještě ta forma, kterou nazýváme církví, je to jen proto, že se lidé bojí rozbít nádobu, v níž byl kdysi vzácný obsah; jenom tím je možné vysvětlit, že v našem věku trvá katolictví, pravo­slaví a rozličné protestantské církve. Všecko to, čím skutečně nyní žije svět: socialismus, komunismus, politickoekonomické theorie, utilitarismus, svoboda a rovnost lidí i stavů a žen, všecky mravní pojmy lidí. svatost práce, svatost rozumu, vědy, umění, všecko, co hýbe světem a jeví se církvi nepřátelským, všecko to jsou části téhož učení, které táž samá církev, nevědouc toho, ší­řila s učením Kristovým.

Lidé pluli na loďce a veslovali a kormidelník řídil loď. Lidé oddali se v důvěře kormidelníkovi a kormidelník řídil dobře; ale přišel čas, že dobrého kormidelníka vystří­dal jiný, který neřídil loď. Loďka plula rychle a lehce. Z počátku toho lidé nepozorovali, že nový kormidelník neřídí, a jenom se radovali, že loďka plula lehce. Ale potom je napadlo, že kormidelníka nepotřebují, počali se mu posmívat a — vyhnali ho. Všecko to by nic nebylo, avšak běda spočívá v tom, že lidé, pod vlivem hněvu na neužitečného kormidelníka, za­pomněli, že bez kormidelníka nevíme, kam plujeme. Totéž se stalo s naší křesťanskou společností. Církev neřídí, a lehko se pluje, a daleko jsme odpluli a všecky úspěchy vě­dění, jimiž tak chlubí se náš XIX. věk, jsou — jenom ty, že plujeme bez kormidla. Plujeme nevědouce kam. Žijeme a zařizujeme tento svůj život a rozhodně nevíme proč. Ale nelze plout a veslovat, nevíme-li, kam plujeme, a nelze žít a zařizovat svůj život, nevíme-li proč!

Kdyby lide sami nic nedělali a byli postaveni vnější silou v ten stav, v němž se nacházejí, mohli by na otázku, „proč jste v takovém postavení?“, docela rozumně odpovědět: „Nevíme, ale octli jsme se v takovém postavení a nacházíme se v něm.“ Avšak lidé dělají svoje postavení sami pro sebe, pro ostatní a zvláště pro své děti a proto na otázku: Proč sbíráte a sami sebrali jste miliony vojska, kterými vraždíte a mrzačíte jeden druhého; proč jste zmařili a maříte strašné síly lidské, obnášející miliardy, na stavbu nepotřebných a zhoubných měst; proč zřizujete své titěrné soudy a posíláte lidi, které považujete za zločince, z Francie do Kajenny (Caenne), z Ruska na Sibiř, z Anglie do Austrálie, víte-li sami, že je to nesmyslné; proč opouštíte milované zemědělství a dřete se v továrnách a závodech, kte­rých sami nemilujete; proč vychováváte lidi tak, aby dále vlekli ten vámi neschvalovaný život? proč to všecko děláte? Na to nemůžete odpovědět. Kdyby to všecko byly příjemné věci, které byste měli rádi, i tehdy musili byste říci, proč to děláte? Ale poněvadž jsou to strašně namáhavé věci, a vy je děláte s úsilím a reptáním, — tu nemůžete nepřemýšlet o tom, proč to všecko děláte ? Bez odpovědi na tuto otázku lidé nikdy nežili a nemohli žít. A lidé vždycky měli odpověď. Žid byl živ tak, jak žil tj. bojoval, trestal lidi, sta­věl chrámy, upravoval celý svůj život tak a ne jinak proto, že to bylo všechno předepsáno v zákoně pocházejícím podle jeho přesvědčení od samého Boha. Totéž bylo pro Inda, Číňana, totéž bylo pro Římana, totéž i pro mohamedána; totéž bylo i pro křesťana před sto lety, totéž i nyní pro nevědomý zástup křesťanů. Na tyto otázky nevědomý křesťan odpoví takto: vojsko, války, soud, tresty, všecko to trvá podle zákona Božího, který nám vykládá církev. Pozemský svět je světem padlým. Všecko zlo, které je (na světě), je po vůli Boží, jako trest za hříchy světa a proto napravit toto zlo nemůžeme. Můžeme jedině duši svou spasit vírou, svátostmi, modlitbami a oddaností do vůle Boží, kterou nám vykládá církev. Církev pak učí nás, že každý křesťan je povinen bez odmluvy podrobit se králům, pomazaným Božím a ustanoveným od nich úředníkům, chránit násilím svůj i cizí majetek, bojovat, trestat a snášet tresty z vůle Boží zřízených vrchností.

Avšak nyní přišla doba, že těmto výkladům věří jenom nejnevzdělanější lidé a počet takových lidí každým dnem a každou hodinou se zmenšuje. Všichni lidé neudržitelně jdou za těmi, kteří jdou v předu a všichni přijdou tam, kde stojí předáci. Předáci pak stojí nad propastí. Předáci nacházejí se v strašném postavení: zařizují život pro sebe. připravují život pro všecky ty, kteří jdou za nimi a nacházejí se v úplné nevědomosti toho, proč dělají to, co dělají. Ani jedinký civilizovaný předák není s to, dát odpověď na přímou otázku: „Proč žiješ tímto životem, kterým žiješ? Proč děláš všecko to, co děláš?“ Po­kusil jsem se, vyptávat se na to, a vyptával jsem se sta lidí a přímou odpověď jsem nikdy nedostal. Vždycky jsem dostal odpověď ne na svou otázku, nýbrž na otázku, kterou jsem nekladl. Věřící katolík, protestant, pravoslavný, na otázku, proč žije tak, jak žije tj. V rozporu s učením Krista-Boha, které vyznává, vždycky místo přímé odpovědi, začne mluvit o smutném stavu nevěry nynějšího pokolení, o zlých lidech, plodících nevěru a o významu a budoucnosti pravé církve. Ale proč toho sám nečiní, co mu poroučí jeho víra, neodpovídá. Místo odpovědi o sobě, mluví o obecném stavu člověčenstva i o církvi, jakoby jeho vlastní život pro něho neměl žádný význam a on byl zaujat jenom spasením všeho lidstva a tím, co nazývá církví.

Filosof, ať je jakého chce mínění — idealista, spiritualista, pesimista, pozitivista — na otázku: Proč žije tak, jak žije tj. ne v souhlase se svým filosofickým učením — vždycky, na místo odpovědi na tuto otázku, rozhovoří se o pokroku lidstva, o onom historickém zákoně tohoto po­kroku, který objevil a jímž lidstvo dojde blaženosti. Ale nikdy přímo neodpoví na otázku, proč sám ve svém životě nečiní to, co považuje za rozumné? Filosof zrovna tak jako věřící, jako by nepečoval vůbec o svůj osobní život, nýbrž jedině o dozor nad obecnými zákony lidstva.

Prostřední člověk, ohromná většina polověřících, civilizovaných lidí, těch, kteří vždycky naříkají na svoje živo­bytí a na zřízení našeho života a předpovídají všemu zá­hubu, tento prostřední člověk, na otázku: Proč sám žije tím, od něho odsouzeným životem, a ničeho nečiní, aby polepšil jej — vždycky na místě přímé odpovědi, začne mluvit ne o sobě, nýbrž o něčem vůbec: o soudnictví o obchodu, o státu, o civilisaci. Jestliže je policistou nebo státním zástupcem, řekne: „A jak to dopadne se státem, jestliže já, abych polepšil svůj život, přestanu dělat to co dělám?“ „A což pak obchod?“ řekne, je-li obchodník. „A což pak civilisace, jestliže pro zlepšení svého života nebudu jí napomáhat ? Řekne vždy – jako by úloha jeho života nespočívala v tom aby konal dobro, aby správně žil, ale v tom, aby sloužil státu, obchodu, civilizaci. Prostřední člověk tedy odpovídá právě tak jako věřící a filosof. Oni na místo osobní otázky kladou otázku obecnou a hned si na ní odpovídají, protože na otázku osobní nijaké odpovědi nemají a stydí se za to. Stydí se proto, poněvadž se cítí v ponižujícím postavení člověka, který nemá nijakého učení o životě; poněvadž člo­věk nikdy nežil a nemůže žít bez nauky o životě. Nenapadá je, že musí nějak žít a že nějak žijí a že to, na základě čeho tak a ne jinak žijí, je jejich náboženstvím. Atheisté se do­mnívají, že mají velice povznesené přesvědčení a že ne­mají žádnou víru. Avšak ať říkají co chtějí, mají víru, konají-li jenom nějaké rozumné jednání, protože rozumné jednání vždycky stanoví se vírou. Jednání pak takových lidí určuje se jenom vírou, že má se dělat vždy jen to, co se poroučí. Náboženství lidí, neuznávajících náboženství, je náboženstvím poslušnosti ku všemu tomu, co dělá převážné množství tj. zkrátka víra podrobení se panující moci.

Je možné žít podle učení světa tj. zvířecím živo­tem, neuznávajíc nic vyššího a povinnějšího než předpisy trvající moci. Ale kdo žije tak, nemůže pak tvrdit, že žije rozumně. Dříve než tvrdíme, že žijeme rozumně, je třeba odpovědět na otázku: Jaké učení o životě považujeme za rozumné? A my nešťastni nejenom nemáme nijakého ta­kového učení, nýbrž pozbyli jsme i vědomí potřeby jakého­koli rozumného učení o životě. Tažte se lidí naší doby, věřících nebo nevěřících: Podle jakého učení jednají v živote? Musí vyznat, že jednají podle jediného učení — zákonů, které píší úředníci II. oddělení, nebo zákonodárné sbory a přivádí k vyplnění — po­licie. Toto je jediné učení, které vyznávají naši evropští lidé. Vědí, že toto učení není z nebe, ani od proroků, ani od moudrých lidí; ustavičně tupí nařízení těchto úředníků nebo zákonodárných sborů, avšak přece vyznávají to učení a podrobují se plnitelům jeho — policii, podrobují se bez reptání i v těch jeho nejstrašnějších požadavcích. Napsali úředníci nebo sněmy, že každý mladý člověk musí být připraven na smrt a vraždu druhých a všichni otcové a matky, kteří vychovali syny, podrobují se takovému zákonu, jež na­psal včera prodejný úředník, který zítra může být vystřídán.

Že se Hebrejové podrobovali jedině tomu, co považovali v hlubině duše za neklamnou pravdu, kterou dostali přímo od Boha t.j. tomu, co bylo v souhlase s jejich svědomím, považuje se za zvláštnost židů. Za normální stav, vlastní vzdělanému člověku, se považuje podrobení se tomu co bylo napsáno či odhlasováno pohrdanými lidmi za dozoru opovrhovanými policisty.

Marně jsem hledal v našem civilizovaném světě nějakých jasně vyjádřených mravných zásad pro život. Těch není. Není ani vědomí, že je jich třeba. Ano, existuje podivné přesvědčení, že jich není třeba, že náboženství jsou jen známé řeči o budoucím životě, o Bohu, jisté obřady velmi užitečné pro spasení duše, podle mínění jedněch, na nic nepotřebné podle mínění druhých, a že život plyne sám sebou a že pro něho není třeba nijakých zásad a pravidel; je potřeba jen dělat to, co se poroučí. A takový život považují lidé za rozumný a nestydí se! Všechno civilizované množství lidí žije s jedinou vírou – v policajta a kaprála.

Tento stav by byl strašný, kdyby byl úplně takový. Ale na štěstí i v naší době jsou lidé, lepší lidé naší doby,kteří se nespokojují s takovou věrou a mají svou         víru v to, jak mají lidé žít. Tito lidé jsou považováni za velice nebezpečné a hlavně za nevěřící, ale zatím jsou to jediní věřící naší doby a nejen věřící vůbec, nýbrž věřící zejména v učení Kristovo, ne-li v celé učení, tedy alespoň v malou jeho část. Tito lidé často docela neznají učení Kristovo, nechápou je, často nepřijímají, podobně jako jejich nepřátelé, hlavní články víry Kristovy — o neodpírání zlu, ano často ne­návidí Krista; avšak všechna jejich víra v to, jaký má vypadat život, je čerpána z učení Kristova. Ať tyto lidi pronásledují, ať je pomlouvají, přece jsou to jediní lidé, kteří se nepodrobují bez reptání všemu, co se poroučí, a proto — jsou to jediní lidé našeho světa, kteří žijí ne zvířecím, nýbrž rozumným životem, — jediní věřící lidé.

S naším tak zevně sebevědomým, smělým, rozhodným, ale v hlubině vědomí poděšeným a rozervaným evropským světem se děje totéž, co s právě narozeným děťátkem: hází sebou, kroutí se, křičí, tluče se, ano zlobí se a nemůže pochopit, co má dělat. Cítí, že pramen jeho dřívějšího vyživování vyschl, avšak neví ještě, kde nalézt nový. Sotva se narodivší jehně i očima i ušima hýbe, i ocasem metá i skáče i vyhazuje zadníma nohama. Podle jeho rozhodnosti se nám zdá, že o tom všem ví, a ono chudák nic neví. Všechna tato rozhodnost i energie je plodem matčiny výživy, jejíž předávání právě bylo přerušeno a nemůže být znovu obnoveno. Ono nachází se v blaženém a zároveň povážlivém stavu. Je plno svěžesti a síly; ale zhyne, nechopí-li se matčiných bradavek. Totéž se děje s naším evropským světem. Pohleďte, jak složitý, jaký rozumný, jaký energický život kypí v evropském světě. Jakoby všichni lidé věděli, co dělají a proč to dělají. Umění, vědy, průmysl, vše je plno života. Ale všechno je to živo jenom proto, že ještě nedávno to bylo živeno skrze pupeční šňůru matky. Tou byla církev, která přivedla rozumné učení Kristovo do života světa. Avšak církev vykonala svůj úkol a zchřadla. Dílo, které čeká svět tkví v pochopení, že proces dřívějšího bezvědomého vyživování skončil a že nadchází nový, vědomý proces. Tento nový proces spočívá v tom, abychom vědomě přijali ty pravdy křesťanského učení, které dříve bezvědomě vlévaly se v lidstvo skrze orgán církve a jímž posud lidstvo žije. Kristus především učí tomu, aby lidé věřili ve světlo, pokud je světlo v nich. Kristus učí tomu, aby lidé nade všecko stavěli toto světlo rozumu, aby žili v souhlase s ním a nečinili to, co sami považují za nerozumné. Považujete-li za nerozumné jít zabíjet Turky nebo Němce — nechoďte; považujete-li za nerozumné žít z práce chudých lidí proto, abyste si nasadili cylindr a stahovali se šněrovačkou nebo zřídili si salon, který vám jenom přidělá starosti — nečiňte to; považujete-li za nerozumné, pustnout zahálkou a špatným obcováním se žalářovat – nečiňte to; považujete-li za nerozumné žít ve zkaženém městském vzduchu, můžete-li žít na čistém- nečiňte to; považujete-li za nerozumné učit děti nejprve a nejvíce mluvnicím mrtvých jazyků — nečiňte to.

Učení Kristovo jest světlo. Světlo svítí a tma nepohlcuje ho. Nelze nepřijímat světla, když svítí. Metafysické učení Kristovo není nové. To je stále jedno a totéž učení lidstva, které je napsáno v srdcích lidí, a které hlásali všichni praví mudrcové světa. Avšak síla učení Kristova tkví v obrácení tohoto metafysického učeni v život a k životu. Metafysický základ starého učení židovského i Kristova je jeden a týž: láska k Bohu a k bližnímu. Avšak podle Mojžíše, jak je pojímali židé, vyžadovalo se splnění 613 přikázání, často nesmyslných, ukrutných a takových, která se všechna zakládala na autoritě písma. Podle zákona Kristova učení o životě, plynoucí z téhož metafysického základu, je vyjádřeno v pěti přikázáních, rozumných, blahých a majících sama o sobě vlastní smysl i vlastní ospravedlnění a objímajících celý lidský život. Učení Kristovo nemůže být nepřijato těmi věřícími židy, buddhisty, mohamedány a jinými, kteří by pochybovali o pravdivosti svého učení; tím méně může nebýt přijato lidmi našeho křesťanského světa, kteří nyní nemají žádný mravní zákon. Učení Kristovo nepře se s lidmi našeho světa o jejich světový názor, napřed srovnává se s ním, a zahrnu jej.

Jste věřící křesťan, ať je to jakéhokoli přesvědčení a vyznání. Věříte ve stvoření světa, v Trojici, v pád a vykoupení člověka, v svátosti, v modlitby, církev. Kristovo učení nejenom nepře se s vámi, nýbrž úplně souhlasí s vaším názorem světovým, ono vám jenom dává to, čeho nemáte. Zachovávaje svou nynější víru, cítíte, že život světa a život váš je naplněn zlem a nevíte, jak se ho zbavit. Učení Kristovo (závazné pro vás, poněvadž je učením vašeho Boha) vám podává prostá, splnitelná pravidla života, která zbaví i vás i ostatní lidi toho zla, které vás mučí. Věřte ve vzkříšení, v nebe, v peklo, v papeže, v církev, ve svátosti, ve vykoupení, modlete se, jak to vyžaduje vaše víra, postěte se, pějte žalmy — to všechno vám nepřekáží plnit to, co bylo Kristem odkryto pro naši blaženost: nevztekejte se, necizoložte, nepřísahejte, nechraňte se násilím, nebojujte.

Může se přihodit, že nesplníte některé z těchto přikázání, dáte se svést a porušíte jedno z nich tak, jako porušujete nyní ve chvílích pokušení přikázání své víry, příkazy zákona občanského nebo zákony slušnosti. Stejně snad odstoupíte ve chvílích pokušení i od příkazů Kristových; avšak v pokojných chvílích nečiňte to, co nyní činíte — upravujte svůj život tak abyste byli vystaveni co možná nejmenšímu pokušení hněvat se, cizoložit, přísahat, bránit se násilím a vůbec bojovat s druhými. Nemůžete to neuznat, protože Bůh vám to poručil.

Jste — věřící filosof jakéhokoli přesvědčení. Říkáte, že všecko na světě děje se podle zákona, který jste objevil. Kristovo učení není s vámi ve sporu a uznává úplně vámi objevený zákon. Avšak zajisté vedle toho vašeho zákona, podle něhož po tisíci letech nastane ta blaženost, po níž toužíte a kterou připravil jste člověčenstvu, je ještě váš osobní život, který můžete prožít buď v souhlase s rozumem, nebo proti němu; a pro tento vás osobní život nemáte teď nijakých zákonů kromě těch, které jsou napsány lidmi, kterých si nevážíte a které se přivádějí k platnosti policajty. Učení Kristovo podává vám taková pravidla, která úplně shodují se s vaším zákonem, protože váš zákon altruismu či jediné vůle, není nic jiného nežli špatná parafráze téhož učení Kristova.

Jste prostřední člověk, polověřící, polonevěřící, jenž nemá čas pohroužit se ve smysl života lidského: ani nemáte nijakého určitého světového názoru, činíte to, co dělají všichni. Kristovo učení není s vámi ve sporu. Ono praví: dobře, nedovedete posoudit a kontrolovat pravdivost vám podávaného učeni, vám je snáze být v pořádku se všemi; ale kdybyste byl sebe mírnější, přece pociťujete v sobě toho vnitřního soudce, který někdy schvaluje vaše jednání, shodující se s ostatními, podruhé jej neschvaluje. Kdyby byl sebeskromnější váš úděl, přece přemýšlíte a ptáte se: Mám-li tak jednat jako všichni či podle svého? Zejména v takových případech, tj. když se vám naskytne se příležitost řešit takovou otázku, přikázání Kristova objeví se před vámi v celé své síle. A tato přikázání vám dají bezpečně odpověď na vaši otázku, protože obsahují celý váš život a odpoví vám v souhlase s vaším rozumem a s vaším svědomím. Jste-li blíže víře nežli nevěře, tedy jednaje tímto způsobem, jednáte podle vůle Boží; jste-li blíže svobodomyslnosti, tedy jednaje tak, jednáte podle nejrozumnějších pravidel, která jsou na světě, o čemž sám se přesvědčíte, protože přikázání Kristova sama v sobě chovají vlastní smysl a vlastní odůvodnění.

Kristus řekl (Jan 12, 31): Nyní je soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vyvržen ven. (CEP), řekl ještě (Jan 16, 33): Toto vše jsem vám pověděl, abyste ve mně nalezli pokoj. Na světě zakoušíte soužení, ale buďte stateční – já jsem přemohl svět.“(B21). A skutečně svět tj. zlo světa je přemoženo. Trvá-li ještě svět zla, trvá jenom jako něco mrtvého, žije jenom setrvačností; není v něm základ života. Není ho pro věřícího v přikázání Kristova. Byl poražen v rozumném vědomí syna člověka. Rozjetý vlak běží ještě v přímém směru, ale všecka rozumná práce na něm koná se již dávno pro opačný směr. Víra, která zvítězila nad světem, je víra Kristova.

Věřím v učení Kristovo a v tom je má víra.

Věřím, že blaženost má je možná na zemi jenom tehdy, když všichni lidé budou plnit učení Kristovo.

Věřím, že plnění tohoto učení je možné, snadné a radostné.

Věřím, že i do těch dob, pokud učení toto nebude plněno, že kdybych byl i jediný uprostřed ostatních neplnících, nemohu přece nic jiného činit ku spáse svého života před nevyhnutelnou záhubou, nežli plnit toto učení, jako nemůže nic jiného činiti ten, kdo v hořícím domě našel dveře záchrany.

Věřím, že život můj podle učení světa byl trapný, a že jenom život podle učení Kristova dává mně na tomto světě tu blaženost, kterou určil mi Otec života.

Věřím, že toto učení dává blaženost všemu člověčenstvu, spasí mě od nevyhnutelné záhuby a poskytne mi zde největší blaženost. A proto nemohu neplnit je.

Zákon byl dán Mojžíšem, ale dobro a pravda Ježíšem Kristem. (Jan I., 17). Učení Kristovo je dobro a pravda. Dříve, neznaje pravdy, neznal jsem ani dobra. Přijímaje zlo za dobro upadal jsem ve zlo a pochyboval jsem o pravosti svého snažení po spáse. Nyní pak jsem pochopil a uvěřil, že blaho, k němuž cílím, jest vůle Otcova, jest nejzákonnější podstata mého života.

Kristus mi řekl: Žij pro dobro, jenom nevěř těm svodům a pokušením , které tě klamou podobou dobra, zbavují tě tohoto dobra a zavlékají ve zlo. Blaženost tvá je tvá jednota se všemi lidmi, zlo je porušení jednoty syna člověka. Nezbavuj se sám té blaženosti, která je ti dána.

Kristus ukázal mne, že jednota syna člověka, láska lidí vespolek není, jak se mi dříve zdálo, cílem, k němuž povinni jsou lidé mířit, nýbrž že tato jednota, tato láska lidí vespolek je jen jejich přirozený stav, v němž rodí se děti podle slov Jeho, v němž žijí vždy všichni lidé do těch dob, pokud tento stav není porušen klamem, poblouzením, pokušením. Mně byla dána blaženost života, ale sám jsem ji ničil. Kristus ukázal mně, že prvé pokušení, které hubí moji blaženost, je mé nepřátelství k lidem, můj hněv na ně. Nemohu tomu nevěřit, a proto nemohu již vědomě nevražit s jinými lidmi, nemohu, jak jsem to dříve činil, radovat se nad svým hněvem, chlubit se jím, rozdmychovat, ospravedlňovat jej, uznáním sebe za vážného a rozumného a ostatní lidi za ničemné, zbrklé a nerozumné; teď již nemohu při prvé připomínce o tom, že se poddávám hněvu, neuznávat sebe sama vinným a nehledat smíření s těmi, kteří hněvají se na mne.

Avšak na tom neuí dosti. Vím-li nyní, že můj hněv je nepřirozeným, škodlivým a bolestným stavem, vím i, jaké pokušeuí přivádí me do něho. Toto pokušeuí záleželo v tom, že jsem se oddělil od ostatních lidí, uzuávaje jenom ně­které z nich sobě rovnými, a všecky ostatní ničemnými, ne- lidmi (qcmú) nebo hloupými a nevzdělanými. Nyní vidím, že toto oddělení se od lidí a uzuárí ostatních za „rachau

77

a „uerozumné® bylo hlavní příčiuou mého nepřátelství s lidmi. Vzpomínaje na svůj dřívější život, vidím nyní, že jsem nikdy nedovolil vzplanouti svému nepřátelskému citu proti těm lidem, které jsem považoval za vyšší sebe a ni­kdy neurážel je; avšak za to nejmenší nemilý pro mne pře­stupek člověka, kterého jsem považoval za nižšího sebe, vyvolal můj hněv naň a urážky, a čím výše stavěl jsem sebe nad takového člověka, tím snAze jsem lio urážel; někdy

i           jen domnělá nízkost stavil člověka budila již z mé strany pohrdám jím. Nyní pak chápu, že nad ostatními lidmi bude státi jenom ten, který poníží se před ostatními, který bude

všecb sluhou. Nyní chápu, proč to, co vysokým před lidmi jest mrzkost před Bohem a proč je běda bohatým a sla­veným a proč jsou blaženi chudí a ponížení. Teprve teď chápu to a věřím v to a víra tato proměnila všecko oce- ňovául dobrého a vznešeného, špatného a nízkého v životě. Všecko, co se mi dříve zdálo dobrým a vznešeným — hodnosti, sláva, vzdělání, bohatství, složitost a dvornost života, zařízení, potrava, šaty, uhlazené způsoby — vše to stalo se pro mě špatným a nízkým, — rolnictví, ne­známost, chudoba, sprostnost, jednoduchost zařízení, potravy, oděvu a způsobů — všecko to stalo se pro mne dobrým a vznešeným. A proto, jestliže i nyní, znaje to všechno mohu ve chvíli zapomenutí, oddati se hněvu a uraziti bratra, v klidném stavu nemohu již sloužiti tomu pokušení, které povyšujíc mne nad lidi, zbavovalo mne mé skutečné blaže­nosti, — jednoty a lásky, jako nemůže člověk léceti sám na sebe pasf, ve kterou dříve upadl a která ho div ne- zhubila. Teď nemohu podporovati nic takového, co zevně povyšuje mě nad lidi a odděluje od nich; nemohu, jako jsem to dříve dělal, uznávati ani pro sebe ani pro jiné nijakých stavů, hodností, titulů, kromě stavu a jména člo­věka; nemohu hledati slávu a pochvalu, nemohu hledati takových vědomostí, které by mě oddělovaly od ostatuíeh, nemohu nestarati se, sprostí ti se svého bohatství, které mne odděluje od lidí; nemohu v životě svém. v jeho zvycích, pokrmu, oděvu, ve vnějších způsobech nevyhledávali všeho toho, co mě nerozlučuje, nýbrž slučuje s většinou lidí.

Kristus ukázal mně, že druhé pokušení, hubící moji blaženost, jest nemravná choutka t. j. choutka k jiné ženě a ne k té, s níž jsem oddán. Nemohu nevěřiti v to a proto nemohu, jako jsem to dělal dříve, uznávati nemravnou choutku za přirozenou a vznešenou vlastnost člověka; nemohu ospravedlň ováti ji před sebou svou láskou ku kráse, zami­lováním se nebo nedostatky své ženy; nemohu již při prvé připomíuce na to, že podávám se nemravné choutce, ne- uznati sebe v nemocném, nepřirozeném stavu a nehledali všelikých prostředků, které by mohly zbaviti mě tohoto zla.

Než znaje nyní, že nemravná choutka jest zlo pro mne, znám ještě i to pokušení, které mne dříve svádělo k ní, a proto nemohu mu již sloužiti. Nyní vím, že hlavní příčina pokušení nezáleží v tom, že lidé nemohou zdržeti se smilstva, nýbrž v tom, že množství mužů i žen opu­štěni byli těmi, s nimiž se prvé oddali. Nyní vím, že každé opuštění muže nebo ženy, kteří jednou se spojili, je ten­týž rozvod, který Kristus zakazuje lidem proto, že opu- štěui prvými choti, muži i ženy, přinášejí ua svět všelikou spustlost. Maje ua mysli, co muě uvedlo ve smilstvo, vidím teď, že kromě toho spustláho vychování, při němž i fysi­cky i rozumově rozněcována byla ve mně smilná choutka a ospravedlňována byla vší bystrotou rozumu, hlavní pokušení, které mne pojalo v tenata, melo kořen v opuštění té ženy, s níž jsem na počátku obcoval, a ve stavu opuštěných žen, které mne se všech stran obklopovaly. Nyní vidím, že hlavní síla pokušení byla ne v mé choutce, nýbrž v ne­ukojení mé choutky a těch opuštěných žen, které se všech stran obklopovaly mě. Nyní pochopuji slova Kristova. Buh stvořil ua počátku člověka — muže a ženu tak, aby dva byli jedno a že proto člověk nemůže a nesmí rozlučovati to, co Bůh spojil. Nyní chápu, že jednoženství je přirozeným zá­konem lidským, který nemůže býti porušen. Nyní chápu úplně slova o tom, kdo rozvede se s ženou t. j. s ženštinou, s kterou spojil se na počátku pro jinou, ponouká ji sroilniti, sám vnáší proti sobě nové zlo do světa. Věřím tomu, a víra tato proměňuje všecko mé dřívější cenění dobrého a vzue- šeuého, špatného a nízkého v životě. To, co dříve zdálo se mi uejlepším — uhlazený, vybraný život, vášnivá a poe­tická láska, vychválená všemi básníky a umělci — to všecko objevilo se mi špatným a protivným. Naopak krásnými ob­jevily se mi: pracovný, skromný, prostý život, mírnící choutku; vznešeným a závažným objevilo se mi ne tak lid­ské zřízení stavu manželského, přitiskující vuější pečet zá­konnosti ua veřejné spojení muže a ženy, jako samo spo­jení každého muže a ženy, které, dovršilo-li se jednou, ne­může býti zrušeno bez porušení vfile Boží. Jestliže mohu

i           nyní ve chvíli zapomenutí podlehnouti smilné choutce, ne­mohu, tak již znaje to pokušeni, které uvedlo mě v to zlo, sloužiti mu, jako jsem dělal dříve. Nemohu přáti si a hle­dat! fysické nečinnosti a labužného živobytí, které roznítilo ve mně nezměrnou choutku; nemohu hledati těch, rozněcu­jících choutku lásky, zábav, románů, veršů, hudby, divadel, plesů, které se mi dříve zdály nejenom neškodnými, nýbrž velmi vznešenými radovánkami; nemohu opustiti své ženy, věda, že opuštění jí jest první tenato pro mne, pro ni i pro ostatní, nemohu podporovati nečinný a labužný život jiných lidí; nemohu účastniti se a pořádati ty dráždivé radovánky — romány, divadla, opery, bály atd. — které slouží za past pro mne a pro ostatní lidi; nemohu povzbuzovat! k neman­želskému živobytí lidi zralé k stavu manželskému; nemohu přispívati k rozvodu mužů a žen; nemohu dělati rozdílu mezi svazky nazývanými manželstvím a nenazvanými takto; nemohu nepovažovati posvěceným a závazným jedině to manželské spojení, v němž jednou nachází se člověk.

Kristus objevil mně, že třetí pokušení hubící moji blaženost jest pokušení přísahy. Nemohu nevěří ti tomu a proto nemohu již, jak jsem to dělal dříve, sám přísahati komukoli a v Čemkoli, a nemohu již jak jsem to dělal dříve, ospravedlňovati svou přísahu tím, že v tom není nic špatného pro lidi, že to všickni dělají, že je toho potřebí pro stát, že mne nebo ostatním bude hůře, odřeknu-li to­muto požadavku. Nyní vím, že to je zlo pro mne a pro lidi a nemohu to dělati.

Ale na tom není dosti, že to vím, já znám nyní i to pokušení, které zavleklo mě v to zlo a nemohu již slou- žiti mu. Vím, že pokušení záleží v tom, že jménem Boha posvěcuje se klam. Klam pak záleží v tom, že lidé napřed slibují, podrobiti se tomu, co poroučí člověk a lidé, kdežto člověk nemůže nikdy podrobiti se nikomu kromě Boha. Nyní vím, že nejhroznější podle svých gásledků zlo na světě — vraždění ve válkách, věznění, popravy, mučení lidí konají se jenom následkem toho pokušení, v jehož jméue snímá se odpovědnost s lidí, kteří konají zlo.

Yzpomínaje nyní na mnohé a mnohé zlo, které vedlo mě k odsuzování a ne milování lidí, vidím teď, že všecko bylo způsobeno přísahou — uznáním nutnosti podrobiti se vůli druhých lidí. Nyní chápu význam slov: všecko, což je nad prosté přikývnutí nebo odřeknutí — ano a ne — všecko, což je nad to, všeliký slib činěný napřed, — jest zlo. Chápaje to, věřím, že přísaha hubí blaženost moji

i           ostatních lidí; a tato víra proměňuje moje cenění do­brého i špatného, vznešeného i nízkého. Všecko to. co dříve se mi zdálo dobrým a vznešeným, povinnost věr­nosti moci, utvrzená přísahou, vymáhání této přísahy od lidí a všecko jednání protivné svědomí, konané ve jménu této přísahy — to všecko objevilo se mi nyní i špatným

i           nízkým. A proto nemohu více odstoupiti od přikázání Kristova zapoví dajícího přísahu; nemohu již zaklínati se, ani nutiti jiné k přísaze ani působiti k tomu, aby lidé pří­sahali a nutili jiné lidi přísahati a považovali přísahu buď za důležitou a nutnou nebo třeba neškodnou, jak to mnozí myslí.

Kristus objevil mne, že čtvrté pokušení, které mč zba­vuje mé blaženosti, je protivení se zlu násilím druhých lidí. Nemohu nevěřiti, že to je zlo pro mne i pro ostatní lidi, a proto nemohu vědomě dělati je a nemohu, jak jsem to dělal dříve, ospravedlňovat! toto zlo tím, že je nutným pro ochranu mou a ostatních lidí, pro ochranu mého vlast­nictví a ostatních lidi; nemohu již při prvním upomenutí na to, že konám násilí, neupustiti od něho a nepřerušiti ho.

Ale na tom není dosti, že to vím. znám nyní i to po­kušení, které mne uvedlo v to zlo. Nyní vím, že pokušení toto záleží v klamném ponětí toho, že můj život může býti zabezpečen ochranou sebe a svého majetku před ostat­ními lidmi. Nyní vím, že největší díl zla lidského pochází odtud, že místo toho, aby sloužili svou prací ostatním, ne­jenom nedávají jí (práci), nýbrž samy sebe zbavují všeliké práce a násiluě ujímají práci (výdělek) ostatním. Rozpo­mínaje se nyní na všecko to zlo, které jsem dělal sobě a lidem, a všecko zlo, které konali jiní, vidím, že největší

část zla pocházela z toho, Že jsme považovali za možné ochranou zajistili a zlepšiti své živobytí. Nyní chápu i slova: člověk nenarodil se pro to, aby na něho pracovali, nýbrž aby sám pracoval na ostatní, a význam slov: pracující ho­den je mzdy. Nyní věřím tomu, že blaženost má i lidí možná je jenom tehdy, když každý bude pracovati ne pro sebe, nýbrž pro druhého, a nejenom nebude před druhým cbrániti svou práci, nýbrž bude ji dávati každému, komu jí třeba. Víra tato proměnila moje cenění dobrého, špat­ného a nízkého. Všecko, co dříve zdálo se mi dobrým a vznešeným — bohatství, majetek všelikého druhu, čest, vě­domí vlastní důstojnosti, práva — všecko to stalo se nyní špatným a nízkým, všecko pak, co zdálo se mi špatným a nízkým — práce na ostatní, chudoba, ponížení, zřek­nutí se všelikého majetku a všelikých práv — stalo se v mých očích dobrým a vznešeným. Mohu-li i nyní ve chvilce zapomenutí býti stržen k ochraně sebe a ostatních násilím, Či vlastního nebo cizího majetku, nemohu již po­kojně a vědomě sloužiti tomu pokušení, které ničí mé i lidi, nemohu shromažďovati jmění; nemohu užiti nijakého násilí proti nijakému člověku, vyjma dítě, a to jenom proto, abych zbavil ho v tu chvíli hrozícího mu zla; nemohu účastnit! se v nijaké činnosti vládní, mající za účel ochranu lidí a jich majetku násilím; nemohu býti ani soudcem ani účast­níkem na soudě, ani načalníkem ani účastníkem, v něja­kém naČalstvu; nemohu ani v tom působiti, aby jiní účast­nili se soudů a načalstev.

Kristus objevil mi, že páté pokušení, zbavující mě mé blaženosti, je rozdíl, který činíme mezi svými a cizími ná­rody. Nemohu nevěřiti tomu a proto, může-li ve mně ve chvíli zapomenutí vzniknouti nepřátelský cit k člověku ji­ného národa, nemohu již v klidné chvíli nepovažovati tento cit za klamný, nemohu ospravedlň ováti sebe, jak jsem to dříve činíval, uznáním přednosti svého národa nad druhými, chy­bami, surovostí nebo barbarstvím druhého národa; nemohu při prvé připomínce o tora, nehleděti býti laskavějším k člo­věku cizího národa nežli k rodáku.

Avšak na tom není dosti, že nyní vím, že rozpor můj s ostatními národy jest zlo, které hubí moji blaženost, znám

i           to pokušení, které uvádí mne v to zlo a nemohu již, jako jsem to dělal dříve, vědomě a klidně sloužiti mu. Vím, že pokušení to záleží v omylu o tom, že blaženost má slou­čena je toliko s blažeností lidí mého národa, a nikoli s bla­ženosti lidí celého světa. Nyní vím, že jednota moje s ostat­ními lidmi nemůže býti porušeua čarou hraničnou a na­řízeními o příslušnosti mé k tomu neb onomu národu. Nyní vím, že všickni lidé jsou všude rovni a bratři. Roz- pomínám-li se nyní na všecko zlo, které jsem dělal, trpěl a viděl následkem nepřátelství národů, jest mi jasno, že příčinou všeho byl — hrubý klam, nazývaný vlastenectvím a láskou k vlasti. Rozpomínaje se na své vychování, vidím teď, že city nepřátelství k jiným národům, city odloučení se od nich, nikdy nebyly ve mně, že všecky tyto zlé city byly uměle mi vštípeny nerozumným vychováním. Pochopuji nyní význam slov: čiňte dobře nepřátelům, dělejte jim tak jako svým. Jste všickni dítky jednoho otce a buďte takoví jako Otec t. j. nečiňte rozdílu mezi svým národem a ostat­ními, se všemi buďte jednací. Nyní chápu, že blaženost jest možná pro mne jenom při uznání úplné jednoty se všemi lidmi na světě beze vší výminky. Věřím tomu. A víra tato proměnila všecko mé oceňování dobrého a špatného, vzne­seného a nízkého. To, co se mi zdálo vznešeným a dob­rým — láska k vlasti, ke svému národu, ke své říši, slou­žení jim na úkor blaženosti jiných lidí, vojenské podniky lidí — všecko to objevilo se mi odporným a bědným. To co sé mi zdávalo špatným a hanebným, sřeknutí se vlasti, kosmopolitism — objevilo se mi naopak dobrým a vznešeným. Mohu-li i nyní ve chvíli zapomenutí podporo- vati více Rusa než cizince, přáti úspěchy ruské říši nebo národu, nemohu již ve klidné chvíli sloužiti tomu pokušení, které ničí mě i lidi. Nemohu uznávati nijakých říší nebo národů, nemohu účastniti se v nijakých sporech mezi ná­rody a říšemi, ani psaním ani již službou nějaké moci. Nemoha účastniti se všech těch věcí, které založeny jsou

na rozdílnosti  říší —  ani v celnicích, ani     berních úřa­

dech, ani v připravování nábojů nebo zbraní, ani v jakékoli práci pro ozbrojení, ani ve vojenské Blnžbě, ani již v samé vojně s ostatními národy a nemohu přispívati lidem, aby to dělali.

Pochopil jsem, v čem záleží má blaženost, věřím v to a proto nemohu dělati to, co nevyhnutelně zbavnje mě mé blaženosti.

Avšak na tom není dosti, že věřím v to, že musím žiti tak, věřím, že bndu-li žiti tak, dostane se životu mému pro mne jedině možný, rozumný, radostný a smrtí nezni­čitelný smysl.

Věřím, že        rozumný          život — světlo mé      na to    jedině

bylo mně dáno, abych svítil před lidmi ne     slovy,   nýbrž

dobrými skutky, aby lidé oslavovali Otce (Mát. 5, 16). Věřím, že můj život a znalost pravdy jest hřivna, daná mně ku prácí   naň, že tato hřivna je oheň,    který    je jen

tehdy ohněm, když hoří. Věřím, že jsem — Ninivetský ve vzhledě k druhým Jonášům, od nichž jsem poznal a pozná­vám pravdu, ale že i já jsem Jonáš v poměru k ostatním Ninivetským, jimž musím podávati pravdu. Věřím, že je­diný smysl mého života záleží v tom, abych žil v tom světle, které jest ve mně a nestavil je pod kbelec, nýbrž vysoko držel je před lidmi tak, aby je lidé viděli. Víra tato dává mi novou silu při plnění učení Kristova a ničí všecky ty překážky, které dříve stály přede mnou.

Totéž, co dříve podrývalo ve mně pravdivost a splni- telnost učení Kristova, to, co odpuzovalo mě od něho — možnost ústrků, strádání a smrti od lidí, již neznají učení Kristova — totéž nyní potvrdilo pro mne pravdivost učení a přivábilo mne k němu.

Kristus řekl: Když povýšíte syna člověka, všickni přivedeni budete ke mně, a já jsem pocítil, že neodolatelně jsem k němu přiveden. On řekl ještě: Pravda vás osvobodí a já pocítil se úplně svobodným.

Přijde válečný nepřítel nebo prostě zlí lidé napadnou mě, myslíval jsem si dříve, a nebudu-li se bráni ti, oberou

mě, znectí mě, zmučí a zabijí mě a mé blízké, a mně se to zdálo strašným. Ale nyní všecko, co mě dříve děsí­valo, ukázalo se mi radostným a potvrdilo pravdu. Nyní vím, že i nepřátelé i tak nazvaní zloději a lupiči, všickni jsou — lidé, zrovna tak synové člověka, jako já, stejuě milují dobro a nenávidí zlo, stejně žijí blízci jsouce smrti a stejné jako já hledají spasení a naleznou je jedině v učení Kristově. Všeliké zlo, které nadělají mi, bude zlem i pro ně, a proto musí mně čiiiiti dobře. Není-li jim pravda známa a dělají zlo, považujíce je za blaženost, tedy já znám pravdu jedině pro to, abych ukázal ji těm, kteří ji neznají. Ukázati pak jim nemohu ji jinak, nežli sřeknutim se účastenství ve zle, hlásáním pravdy skutkem.

rrijdou nepřátelé: Němci, Turci, divoši a nebudete~li bojovati, pobijí vás. To není pravda. Kdyby byla společnost křesťanská, která by nikomu nečinila zla a dala všechen přebytek své práce ostatním lidem, nižádní nepřátelé — ani Němci, ani Turci, aui divoši — ne vraždili by ani ne­trápili takových lidí. Vzali by si všecko to, co i tak dá­vali by ti lidé, pro něž není rozdílu mezi Rusem, Něm­cem, Turkem a divochem. Nacházejí-li se křesťané uprostřed společnosti nekřesťanské, která bráni se vojnou, a křesťan jest volán, aby účastnil se války, tu naskýtá se křesťanovi možnost pomoci lidem, neznajícím pravdy. Křesťan pro to jenom zná pravdu, aby vydával o ní svědectví před těmi, kteří jí neznají. Vydávati svědectví pak nemůže jinak než skutkem. Skutek pak jeho jest odřeknutí od války a konání dobra lidem bez rozdílu tak nazvaných nepřátel i svých.

Avšak nikoli nepřátelé, nýbrž vlastní zlí lidé napadnou rodinu křesťanovu, a nebude-Ii se brániti, oberou, ztrýzní a zabiji ho i jeho blízké. To opět není správným. Jsou-li všickni členové rodiny — křesťany a proto tráví svůj život ve službě druhých, nenajde se takový nerozumný člověk, který zbavil by živobytí nebo zabil by ty lidi, kteří mu slouží. Miklucha-Maklaj usadil se uprostřed uejdivočejéích prý divochů, a tito ho nejenom nezabili, nýbrž zamilovali si ho, pokořili se mu jenom proto, že se jich nebál, ni­

čeho 11a nich nežádal a Činil jim dobře. Žije-li křesťan uprostřed nekřesťanské rodiny a blízkých, bránících sebe a svůj majetek násilím a křesťan je volán k účastenství v této obraně, tu toto vyzvání jest pro křesťana vyzváním k splnění vlastního úkolu života Křesťan jenom proto zná pravdu, aby ukázal ji ostatním, a nejvíce ze všeho lidem jemu blízkým a spojeným s nim rodinnými i přátelskými svazky, a ukázati pravdu nemůže křesťan jinak, než ne- upadaje v ten omyl, v nějž upadli jiní, nestavě se na stranu ani útočících ani bránících a dávaje všecko druhým, uka­zuje životem svým, že mu ničeho netřeba kromě splněni vůle Boží a nic není strašno kromě odstoupení od ní.

Avšak vláda nemůže dopustiti toho, aby člen společ­nosti neuznával základů veřejného řádu a uchyloval se od plněni povinností všech občanů. Žádá po křesťanovi pří­sahy, účastenství na soudě, vojenské služby, a odepře-li podrobí ho potrestání, vyhnanství, vězení auo i popravě. A opět žádost tato bude pro křesťana jenom vyzváním k vyplnění jeho úkolu života. Pro křesťana žádost tato je žádostí lidi neznajících pravdy. A proto křesťan, zna­jící ji, nemůže nevydati o ní svědectví před lidmi, ne­znajícími jí. Násilí, uvěznění, tresty, kterým podroben bude následkem toho křesťan, dají mu možnost vydati svědectví ne slovy nýbrž skutkem. Všeliké násilí: vojna, loupež, tresty přicházejí nikoli následkem nerozumných sil přírod­ních, nýbrž vykonávány jsou lidmi zbloudivšími a zbave­nými vědomí pravdy. A proto čím větší zlo dělají tito lidé křesťanu, tím vzdálenější jsou pravdy, tím jsou nešťastnější a tím více potřebí jim znáti pravdu. Podati pak známost pravdy nemůže křesťan lidem jinak, nežli zdržením se toho poblouzení, v němž nacházejí se lidé dělajicí mu zlo, od­plácením dobrým za zlé. A v tom jediném je celý úkol života křesťanova a celý smysl jeho, nezničitelný smrtí.

Lidé spojení jeden s druhým klamem, tvoří mezi sebou jako by slitou hmotu. Pojidlo této hmoty je zlo na světě. Všecka rozumná činnost člověka je namířena na rozbití to­hoto zřetězeni klamu.

Všecky revoluce jsou pokusy násilného roztlučení této masy. Lidem se zdá, že rozbijou-li tuto masu, přestane býti masou, i bijí do ní; avšak snažíce se ji rozbiti, oni ji jen kovou, zřetězení článků neničí se, pokud vnitřní síla nesdělí se částkám masy, a nepůsobí na ně, aby se oddělily od ní.

Síla zřetězení lidí je lež a klam. Síla, osvobozující každou částku lidského zřetězení, jest pravda. Pravda pak podává se lidem jedině skutky pravdy.

Jedině skutky pravdy vnášejí světlo do vědomí každého člověka, ruší zřetězení klamu, odtrhují jednoho člověka po druhém od masy, spojené mezi sebou zřetězením klamu.

A tak již 1800 let koná se to dílo!

A od těch dob, co přikázání Kristova postavena před člověčenstvo, počala tato práce a neskončí se do těch dob, poklid nebude splněno vše, jak řekl Kristus (Mat. 5, 18).

Církev, utvořivší se z těch, kteří pomýšleli spojití lidi v jedno tím, co se zaklínáním utvrzovali pro sebe, že mají pravdu, dávno již zemřela. Avšak církev, utvořena z lidí nikoli sliby, ani pomazáním, nýbrž skutky pravdy a dobra sdruženými v jedno — tato církev vždy žila a bude žíti. Církev tato, jako dříve, tak i nyní tvoří se ne z lidí vo­lajících: Pane! Pane! a činících bezpráví (Mat. 7, 21, 22), nýbrž z lidí, slyšících slova tato a plnících je.

Lidé této církve vědí, že život jejich jest blaženost, ne- poruší-li jednoty syna člověka, a že blaženost tato poruší se jenom neplněním přikázání Kristových. A proto lidé této církve nemohou neplniti těchto přikázání a neučiti druhé pluiti je.

Ať je nyní málo Či mnoho takových lidí, ale to je ta církev, kterou nic nemůže přemoci, a ta, k níž přidají se všickni lidé.

Neboj se, malé stádo, nebo Otci vašemu zlíbilo se uděliti vám království (Luk. 12, 32).

Moskva 22. ledna 1884.

Hrabě Lev Nikolajevic Tolstoj. VIL

OBSAH.

  • Strunka

Dekabristé (přeložil K. Štěpánek)                 1

Smrf Ivana lijíce (přeložil Jaromír Hrnbý)    59

Zpověď hraběte L. N. Tolstého (přeložil Ignác Hošek) . . .123

eem je má víra? (přeložil dr. V. Křížek)        193

[1]Talmud je v podstatě druhým základním pilířem judaismu po Tanachu  (hebrejská bible, obsahuje základní texty judaismu známé pod pojmem Starý zákon)

[2]Tohu – nic, nicota, marnost, prázdnota, prázdné modly, výraz použit již v Genesis

[3]Matouš 25:35 Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.‘

[4]Nesuďte a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; (český ekumenický překlad 1979)

[5]Překlad KMS (Křesťanská misijní společnost, studijní překlad bible) Lukáš 6:37 „Nesuďte, a zajisté nebudete souzeni. Neodsuzujte, a zajisté nebudete odsouzeni. Promíjejte, a bude vám prominuto.          Překlad B21 (Bible 21):     37 Nesuďte a nebudete souzeni. Neodsuzujte a nebudete odsouzeni. Odpouštějte a bude vám odpuštěno.    CEP (Ekumenický překlad): 37 Nesuďte a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte a bude vám odpuštěno.    Překlad Bible kralické revidované: 37 Nesuďte, a nebudete souzeni. Nepotupujte, a nebudete potupeni. Odpouštějte, a budeť vám odpuštěno.

[6]CEP: 11 Bratří, nesnižujte jeden druhého. Kdo snižuje nebo odsuzuje bratra, snižuje a odsuzuje zákon. Jestliže však odsuzuješ zákon, neplníš zákon, nýbrž stavíš se nad něj jako soudce.               B21:11 Bratři, nepomlouvejte jedni druhé. Kdo pomlouvá nebo soudí svého bratra, pomlouvá a soudí Zákon. Pokud soudíš Zákon, přestal jsi být plnitelem Zákona a stal ses jeho soudcem.

[7]CEP Jakub 2:1 Bratří moji, jestliže věříte v Ježíše Krista, našeho Pána slávy, nesmíte dělat rozdíly mezi lidmi. 2 Do vašeho shromáždění přijde třeba muž se zlatým prstenem a v nádherném oděvu. Přijde také chudák v ošumělých šatech. 3 A vy věnujete svou pozornost tomu v nádherném oděvu a řeknete mu: „Posaď se na tomto čestném místě,“ kdežto chudému řeknete: „Ty postůj tamhle, nebo si sedni tady na zem.“ 4 Neděláte tím mezi sebou rozdíly a nestali se z vás soudci, kteří posuzují nesprávně? 5 Poslyšte, moji milovaní bratří: Cožpak Bůh nevyvolil chudáky tohoto světa, aby byli bohatí ve víře a stali se dědici království, jež zaslíbil těm, kdo ho milují? 6 Vy jste však ponížili chudého. Cožpak vás bohatí neutiskují? Nevláčejí vás před soudy? 7 Nemluví právě oni s pohrdáním o slavném jménu, které bylo nad vámi vysloveno? 8 Jestliže tedy zachováváte královský zákon, jak je napsán v Písmu: ‚Milovati budeš bližního svého jako sám sebe,‘ dobře činíte. 9 Jestliže však někomu straníte, dopouštíte se hříchu a zákon vás usvědčuje z přestoupení. 10 Kdo by totiž zachoval celý zákon, a jen v jednom přikázání klopýtl, provinil se proti všem. 11 Vždyť ten, kdo řekl: ‚Nezcizoložíš,‘ řekl také: ‚Nezabiješ.‘ Jestliže necizoložíš, ale zabíjíš, přestupuješ zákon. 12 Mluvte a jednejte jako ti, kteří mají být souzeni zákonem svobody. 13 Na Božím soudu není milosrdenství pro toho, kdo neprokázal milosrdenství. Ale milosrdenství vítězí nad soudem.

[8]přednosta

[9]Poddůstojník u kozáků

[10]Jemeljan Pugačev, se narodil v roce 1740 (podle jiných pramenů 1742) na Donu, ve vsi Zimovějská v rodině jajických kozáků. Zúčastnil se sedmileté války jako poddůstojník. V roce 1771 uprchnul z armády a odjel na Těrek. O rok později byl dopaden a uvězněn za dezerci, ale jemu se podařilo znovu uprchnout a skrýt se v sektě odpadlíků-staroobřezanců. Roku 1773 byl znovu dopaden a uvězněn v Kazani, odkud měl být poslán na nucené práce na Sibiř. Ale jako zázrakem se mu podařilo zmizet a v srpnu roku 1773 se objevil mezi jajickými kozáky, kteří ho prohlásili za cara Petra III. Následné povstání kozáků, k němuž se připojilo mnoho nevolníků z Povolží a Uralu, zachvátilo rozsáhlé území jižního Ruska. Pugačev projevil neobyčejný talent pro řízení sátu a velení vojsku. Teprve s velikým úsilím se Kateřině II. podařilo povstání rozdrtit. Pugačev byl poté zradou zajat a dopraven do Moskvy. Tam byl pro výstrahu 10. ledna 1775 veřejně popraven.

[11]CEP: 17 Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit.  18 Amen, pravím vám,: dokud nepomine nebe a země, nepomine ani jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane.  19 Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího; kdo by však zachovával a učil, bude v království nebeském vyhlášen velkým. B21:  17 „Nemyslete si, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit.  18 Amen, říkám vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine ani nejmenší písmenko, ani jediná čárka ze Zákona, než se to všechno naplní.  19 Kdokoli by zrušil jedno z těchto nejmenších přikázání a tak by učil lidi, bude v nebeském království považován za nejmenšího. Ale kdokoli by je plnil a učil, ten bude v nebeském království považován za velikého. 20 Říkám vám, že pokud vaše spravedlnost nebude o mnoho převyšovat spravedlnost znalců Písma a farizeů, nikdy nevstoupíte do nebeského království.

 

[12]Citováno z Bible Kralické (BKR)

[13]Johann Jakob Griesbach –  (narozen 04.1.1745 v Butzbach, † 12.03.1812 v Jeně) byl profesorem Nového zákona v Jeně od roku 1775. Je považován za jednoho z otců novozákonní textové kritiky.

 

[14]Constantin von Tischendorf (18 ledna 1815 – 7. prosince 1874) byl známý německý biblický učenec. Rozluštil Codex Ephraemi Rescriptus, 5. století řecký rukopis Nového zákona, v roce 1840, a nově objevený Codex Sinaiticus, 4. století novozákonní rukopis, v roce 1859.

 

[15]CEP   22 Já však pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu.

[16]Lukáš XII., 35, 36, 38, 39, 40

[17]Credo, quia absurdum. – „Věřím, protože je to proti rozumu.“ (pravděpodobně Tertullianus]

[18]Jak byste mohli uvěřit, když oslavujete sebe navzájem, ale slávu od samého Boha nehledáte!

[19]Svatý Simeon Stylita starší nebo počeštěle Šimon Stylita starší (také Sloupník či Sloupovník, asi 389459; http://cs.wikipedia.org/wiki/Simeon_Stylita_star%C5%A1%C3%AD

 

[20]Kniha Jonáš (hebrejsky יונה‎‎, Jona) je jednou z prorockých knih Starého zákona, řadí se mezi 12 menších proroků. Je psána hebrejsky, v křesťanských vydáních se dělí na 4 kapitoly.

[21]Epoleta – nárameník důstojníků

[22]vojenská torna, batoh

[23]19.stol.

[24]Sevastopol a Plevno – vojenské pevnosti známé z mnoha bitev – masakrů

[25]Jan 5:2 a násl.