Výběr z díla Lva Tolstého s drobnými komentáři a poznámkami z prvních let po obrácení a změně života i smýšlení 

1. ^Početí

_Byl jsem vychován v křesťanské víře. Učili mě jí od dětství, ale ve věku osmnácti let jsem nevěřil již v nic z toho, čemu mě učili. Soudě podle některých upomínek, nikdy jsem ani ne­věřil doopravdy, nýbrž měl jsem jen důvěru k tomu, co vyznávali přede mnou dospělí; ale důvěra tato byla velmi vratká. Pamatuji si, že, když starší bratr můj, najednou s náruživostí vlastní jeho povaze od­dal se víře a začal chodit ke všem bohoslužbám, postit se, vést čistý a mravný život, my všichni, ba i starší, bez ustání jsme si ho dobírali a přezdívali mu, nevím proč, Noe. Souhlasil jsem tehdy s těmito žerty starších a vyvozoval jsem z nich závěr, že jest potřeba chodit do kostela, ale že není třeba brát to všechno příliš doopravdy. Pamatuji si ještě, že velmi mlád čítal jsem Voltaira a úsměšky jeho mne nejen nepobuřovaly, nýbrž mě velmi obveselovaly. Odpad můj od víry vznikl ve mně taktéž, jak vzni­kal a vzniká v lidech obecně. Vzniká, jak se mi zdá, ve většině případů takto: lidé žijí tak, jak všichni žijí, a všichni žijí na základě zásad, které nejen nemají nic společného s věřením, nýbrž větším dílem jsou pravým opakem; věrouka nemá podíl v životě; ve styku s jinými lidmi nikdy se nestává, abychom naráželi na ni, a ve vlastním životě člověku nikdy se ne­stává, aby měl podíl s ní; věrouka ta vyznává se kdesi tam, daleko od života a nezávisle na něm. Vyprávěl mi jeden rozumný a pravdivý člověk, jak pře­stal věřit. Když mu bylo již asi dvacet šest let, jednou na noclehu po starém zvyku, který měl od dětství, začal se večer modliti. Starší bratr, jenž byl s ním, ležel na seně a hleděl na něho. Když mladší modlitbou skončil a chystal se ulehnout, starší mu řekl: „A ty ještě pořád to děláš?“ A více ničeho druh druhu neřekli. A mladší přestal od toho dne modlit se a chodit do kostela. A hle, třicet let se nemodlí, nechodí k přijímání a nechodí do kostela. A nikoli proto, že by byl uznal přesvědčení svého bratra a že by se byl přidal k němu, nikoli proto, že by se byl rozhodl na čemkoli ve své duši, nýbrž jen proto, že slovo toto vyřčené od bratra bylo jako když narazíme prstem na zeď, která se chystala zbořit se vlastní tíží; slovo toto mu ukázalo, že tam, kde on myslil, že je víra, dávno již jest prázdné místo, a že tedy slova, která mluví, a kříže i poklony, které dělá, když se modlí, jsou výkony úplně bezvýznamné. Seznav jich bezvýznamnost, nemohl jich dále vykonávat.

_Tak bylo a bývá, myslím, s ohromnou většinou lidí. Mluvím o lidech, kteří sami sobě řeknou pravdu, nikoli však o těch, kteří sám předmět víry činí prostředkem k dostižení jakýchkoliv časných výhod. (Tito lidé jsou nejryzejší nevěřící, poněvadž, jestliže víra je jim prostředkem k dostižení jakýchkoliv životních výhod, ta­ková víra již zcela jistě není vírou.) Věrouka, které mě vyučili od dětství, zmizela ve mně stejně jako i v jiných, s tím jen rozdílem, že mé od­řeknutí se od věrouky velmi záhy stalo se vědomým, po­něvadž od patnácti let jsem čítal filosofické spisy, od šestnácti let přestal jsem se modlit a přestal jsem z vlast­ního popudu chodit do kostela a postit se. Nevěřil jsem v to, čemu mě vyučili od dětství, ale věřil jsem v cosi. V co jsem věřil, nikterak nebyl bych mohl říci. Věřil jsem v Boha, čili správněji nezapíral jsem Boha, ale jakého Boha, nebyl bych mohl říct; nezapíral jsem ani Krista ani jeho učení, ale v čem záleželo jeho učení, též nebyl bych mohl říci. Nyní vzpomínaje si na tu dobu, vidím jasně, že víra má té doby byla víra ve zdokonalování. Ale v čem záleželo zdokonalování a jaký byl cíl jeho, nebyl bych mohl říci. Staral jsem se, abych zdokonaloval sebe co do rozumu: učil jsem se všemu, čemu jsem mohl, a co mi podával život; staral jsem se, abych zdokonaloval svou vůli; zdokonaloval jsem se fy­sicky, všelijakými cviky, zvětšoval sílu a obratnost a všeli­jakým odříkáním učil se vytrvalosti a trpělivosti. A všechno toto pokládal jsem za zdokonalování. Počátkem všeho bylo, rozumí se, zdokonalování mravní, ale to brzo zaměnilo se zdokonalování všeobecné, to jest přáním, abych byl lepším nikoliv před sebou samým nebo před Bohem, ale přáním, abych byl lepším před jinými lidmi. ¹ A velmi brzo tato snaha, být lepším před lidmi, zaměnila se za přání, abych byl silnějším než jiní lidé, to jest slavnějším, váže­nějším a bohatším než jiní. ⁱ