1. 1. 1. POPRAVA

_Tak za pobytu mého v Paříži pohled na popravu objevil mi vratkost mé pověry o pokroku. Když jsem uviděl, jak hlava oddělila se od těla, a jak hlava a tělo porůznu za­rachotily v truhle, pochopil jsem — ne rozumem, ale ve­škerou bytostí, že žádné teorie o rozumnosti toho, co jest, a o pokroku nemohou ospravedlniti tohoto jednání, a že, kdyby všichni lidé na světě podle jakýchkoli teorií od stvoření světa mínili, že je toho třeba, — já vím, že toho není potřeba, že je to zlo, a že tedy soudcem nad tím, co jest dobré a potřebné, nejsou ani řeči a skutky lidské ani pokrok, nýbrž já se svým srdcem.

1. 1. 2. ^Smrt

_Jiný případ seznání, že nedostatečná jest pro život pověra o pokroku, byla smrt mého bratra. Jako rozumný, dobrý, vážený člověk onemocněl v mladém věku, churavěl víc než rok a bolestně zemřel, nechápaje proč žil, a ještě méně chá­paje, proč umírá. Nijaké teorie ničeho nemohly odpovědět. Ale to byly jen řídké případy po­chybností, ve skutečnosti však žil jsem dál vyznávaje toliko víru v pokrok. Když jsem se vrátil z ciziny, usadil jsem se na dědině a začal jsem se zaměstnávat selskými školami. Toto zaměstnání bylo mi zvláště po chuti, protože v něm nebylo té lži, která se stala pro mě očividnou, a která mě již bila do očí, když jsem působil jako literární učitel. Zde jsem též působil ve jménu pokroku, ale již jsem se choval kriticky k samému pokroku. Vskutku však točil jsem se pořád okolo jedné a též nerozřešitelné úlohy záležející v tom, že mám učit a nevím čemu. Na vyšších stupních literární činnosti pochopil jsem, že nelze učiti, ne- víme-li, čemu učiti. protože jsem viděl, že všichni učí roz­ličným věcem a vzájemnými spory skrývají jen sami před sebou svou nevědomost; zde však se selskými dětmi, myslil jsem, můžeme obejiti tuto nesnáz tím, že dáme dětem na vůli učit se, čemu budou chtít. Nyní jest mi do smíchu, když si vzpomenu, jaké chy­trosti jsem vyváděl, abych vyplnil svou choutku — učit, ačkoli jsem velmi dobře věděl ve hlubině duše, že nemohu učit ničemu takovému, čeho jest potřeba, protože sám ne­vím, co jest třeba. Za rok strávený pracemi školními, po druhé jsem odjel do ciziny, abych se tam dověděl, jak bych to měl tak nastrojit, abych sám ničeho nevěda, uměl učit jiné. A mně se zdálo, že jsem se tomu vyučil v cizině, a tak ozbrojen veškerou touto přemoudrostí, v roce osvo­bození sedláků vrátil jsem se do Ruska a zaujal místo smírčího soudce, jal jsem se učit i nevzdělaný lid ve ško­lách i vzdělané lidi v časopise, který jsem začal vydávat. Dílo, jak se zdálo, dařilo se krásně; ale já jsem cítil, že nejsem úplně zdráv duševně, a že dlouho ta věc nemůže trvat. I byl bych tenkrát snad došel do toho zoufalství, do kterého jsem došel v patnácti letech, kdybych nebyl měl ještě jedné stránky života, které jsem ještě neprozkoumal, a která slibovala mi spásu: to byl rodinný život. Oženil jsem se.

_Nové podmínky šťast­ného rodinného života mě docela odvrátily ode všeho vyhledávání všeobecného smyslu života. Všechen život můj soustřeďoval se v tu dobu v rodině, v ženě, v dětech, a ve starostech o rozmnožení prostředků života. … Tak minulo ještě patnáct let. Nehledě na to, že pokládal jsem za tretky spisovatelství během těchto patnácti let, přece jsem psal dále. Okusil jsem již lákadla spisovatelství, lákadla ohromných finančních zisků a potlesků za malichernou práci, a oddával jsem se spisovatelství jakožto prostředku ke zlepšení svého hmot­ného postavení a k ututlání v duši ozývajících se všelikých otázek o smyslu svého života i života lidstva. Psal jsem, vyučuje tomu, co pro mne bylo jedinou pravdou: že třeba žíti tak, aby člověku s rodinou vedlo co možná nejlépe. Tak jsem žil, ale před pěti lety se se mnou začala dít jakási přepodivná věc: na mne začaly při­cházet chvíle z počátku váhavosti, a pak otázek : nač? Nu ale potom? Z počátku se mi zdálo, že jsou to takové bezúčelné, nemístné otázky. Zdálo se mi, že to všechno jest známo, a že, jestliže se mi někdy jen zachce dát se do řešení jejich, snadno je rozřeším, — že nyní jen nemám kdy se tím zabývat. Přihodilo se mi to, co se stává každému, kdo začíná churavět vnitřní nemocí. Z počátku objevují se nepatrné známky slabosti, kterých si nemocný nevšímá, potom tyto známky se vracejí častěji a častěji a splývají v jednu nepře­tržitou nemoc. Nemoc roste, a dříve nežli nemocný se nadá, již seznává, že to, co on měl za chvilkovou slabotu, je věcí pro něho na světě nejdůležitější, že je to — smrt. Totéž přihodilo se i mně. Porozuměl jsem, že to není nahodilá slabost, nýbrž věc velmi vážná, a že, vracejí-li se pořád tytéž otázky, jest potřeba na ně odpovědět. A já pokoušel jsem se odpovědět. Otázky zdály se býti tako­vými hloupými, prostými, dětinskými otázkami. Avšak jak­mile jsem se jich dotkl a pokusil se rozřešit je, hned jsem se přesvědčil, za prvé, že to nejsou dětinské a hloupé otázky, a za druhé, že nemohu a nemohu, jak­koliv bych přemýšlel, jich rozřešit.

_Dříve nežli se dám do správy samařského statku, do výchovy syna, do spisování knihy, musím vědět, nač to budu dělat. Dokud nevím — nač, nemohu nic dělat, nemohu žít. Mezi mými myšlen­kami o hospodářství, které mě v tu dobu velmi zajímaly, najednou připadla mi na mysl otázka: „Nu, dobrá, budeš mít 6000 děsjatin¹ v Samařské gubernii, 300 koní, ale co potom? Nebo uvažoval jsem o tom jak lid muže dosáhnout blahobytu, a najednou pravil jsem sobě: ,Ale co mně je do toho?“ Nebo myslíc na tu slávu, kterou zjednají mi mé spisy, pravil jsem sobě: „Nu, dobrá, budeš slavnější nad Gogol, Puškin, Shakespeare, Moliére, nade všechny spisovatele světa, — nu, a co!“ Otázky nečekají: nutno hned odpovědět; nelze-li odpovědět, nelze žít. Ale odpověď jsem nenacházel. Život můj se zastavil. Mohl jsem dýchat, jíst, pít, spát, a nemohl jsem nedýchat, nejíst, nepít, nespat; ale života nebylo, protože nebylo takových přání, jichž ukojení bych byl pokládal za rozumné. Přál-li jsem si čeho, napřed jsem věděl, že, ať ukojím či neukojím své přání, z toho nic nepojde. Kdyby byla přišla čarodějka a nabídla mi, že vyplní má přání, nebyl bych věděl, co říci. Mám-li ne snad přání, ale zvyky přání dřívějších ve chvílích opojení, vím ve střízlivých chvílích, že je to všechno klam, že není čeho si přát. Ba nemohl jsem si přát, abych po­znal pravdu, protože jsem tušil, v čem záležela. Pravda byla ta, že život je nesmysl. Jakž takž jsem žil a žil, kráčel a kráčel, a přišel jsem k propasti a jasně jsem uviděl, že v předu ničeho není kromě záhuby. A zastaviti se nelze, a nazpět nelze, a zavřít oči nelze, abych neviděl, že ničeho není v předu kromě útrap a nastávající smrti — úplného zničení.

_Přihodilo se mi, že já — zdravý, šťastný člověk — jsem pocítil, že nemohu dále žít, — jakási neodolatelná síla vlekla mě k tomu, abych nějak zbavil se života. Nelze říci, že bych byl chtěl sebe zavraždit. Síla, která vlekla mě pryč od života, byla silnější, plnější, obecnější nežli chtění. To byla síla podobná dřívějšímu pudu k životu, ale v opačném směru. Všemi silami utíkal jsem od života. Myšlenka na sebevraždu připadala mi právě tak přirozená, jako dříve mi připadaly myšlenky na zlepšení života. My­šlenka tato byla tak svůdná, že jsem byl nucen užívat proti sobě lsti, abych jí neuvedl příliš kvapně ve skutek. Nechtěl jsem spěchat, jen proto, že jsem chtěl vynaložit všechno úsilí, abych se vypletl; nevypletu-li se, vždy ještě budu míti dost času. A hle, tehdy já, šťastný člověk, skrýval jsem před sebou provázek, abych se nepověsil na trámu mezi šatníky ve své komnatě, kde jsem každý večer býval sám, svlékaje se, a přestal jsem choditi s ručnicí na hon, abych nebyl sveden příliš lehkým způsobem zbavení se ži­vota. Sám jsem nevěděl, co chci: bál jsem se života, utíkal jsem od něho a zatím jsem ještě cosi doufal od něho. A tato věc se udála se mnou v tu dobu, když na všech stranách jsem měl to, co se pokládá za vrchol štěstí: měl jsem do­brou, milující a milovanou ženu, krásné děti, veliké jmění, které bez mé práce rostlo a rozmnožovalo se. Byl jsem vážený u příbuzných i známých více než kdykoli dříve, byl jsem vychvalován od cizích a mohl jsem se domýšlet beze zvláštního samopochlebenství, že jméno mé jest slavné. Přitom nejenže jsem nebyl pomaten nebo duševně churav — naopak, těšil jsem se z takových duševních i fyzických sil, jaké jsem jen zřídka nalézal ve svých vrstevnících: tělesně mohl jsem pracovati na senoseči, nezaostávaje za mužiky; duševně jsem mohl pracovati po osmi až deseti hodinách bez pře­stávky. A v takovém báječném stavu jsem došel k tomu, že jsem nemohl žít a bojíc se smrti jsem byl nucen užívat lsti, abych se nezbavil života. Duševní stav tento vyjadřoval se pro mne takto: život můj jest jakýsi hloupý a špatný žert, který si kdosi se mnou ztropil. Díla má, jakákoliv by byla, všechna upadnou v zapomenutí — dříve nebo později, ba ani mne nebude. Tak načpak se namáhat? Můžeš žít jen, pokud jsi opojen ži­votem ; ale jakmile vystřízlivíš, nemůžeš nevidět, že všechno to jest jen klam a hloupý klam! To jest ta zvláštní věc, že v tom ani není nic směšného a vtipného, nýbrž že je to zkrátka jen ukrutné a hloupé.

_Rodina . . . — pravil jsem sobě — ale rodina jest žena, děti; oni jsou též lidé. Oni jsou v týchž podmín­kách, v jakých jsem i já: jim buď jest nutno žít ve lži nebo vidět hroznou pravdu. Nač pak je jim život? Nač je mi milovat je, střežit, vychovávat a opatrovat je? Zdali pro tutéž zoufalost, která jest ve mně, či pro tupost? Miluji-li je, nemohu skrývati před nimi pravdy — každý krok v poznání přivádí je k této pravdě. Ale pravda — toť smrt. Snadné pro mě bylo radovat se, když jsem v hlubině své duše věřil, že můj život má nějaký smysl. Tehdy umělecké hra světa — komického, tragického, dojímavého, krásného či hrozného, mě obveselovala. Avšak když jsem věděl, že život jest ne­smyslný a hrozný, hra v zrcadle nemohla mne již bavit.

_Hledal jsem všude a následkem života stráveného studiem a též toho, že pro svazky mé s celým světem byli mi přístupni sami učenci všech rozmanitých od­větví vědy, kteří se nezdráhali otvírat mi všechny své vědomosti nejen ve knihách, nýbrž i v rozmluvách, — se­znal jsem všechno, co na otázku života odpovídá věda. Obrátil jsem se tedy k vědám, které se snaží rozřešit otázku života, — k fysiologii, psychologii, biologii, socio­logii – tu shledal jsem překvapující chudobu myšlenky, největší nejasnost a ustavičné spory jednoho my­slitele s ostatními, ba i se sebou samým. Tyto vědy přímo opomíjejí otázku života. Ony praví: „Na to, co jsi a nač žiješ, nemáme odpovědi a tím se nezabýváme; ale jestli potřebuješ znát zákony světla, chemických vazeb, zákony rozvoje organismů, jestli potřebuješ znát zákony těles, jejich forem a poměr čísel a veličin, jestli potřebuješ znát zákony vlastního rozumu; na všechno máme jasné, přesné a nepochybné odpovědi. “