1. 1. 1. ^Comme il faut ¹

Pokolení lidské možno na mnoho oddílů rozděliti — na bohaté a chudé, dobré a zlé, na vojsko a civilisty, na rozumné a hloupé atd. atd., ale každý člověk má zajisté své nejmilejší a hlavní roztřídění, do něhož bezděčně řadí každou novou známost. Moje zamilované a hlavní roztří­dění lidí v této době, o niž píšu, bylo, že jsem rozděloval lidi na „comme il faut“, a na „comme il ne faut pas“. Lidí „comme il faut“ jsem si vážil a považoval jsem je za hodny býti mi rovnými; ostatními, jsem pohrdal, ale ve skuteč­nosti jsem je nenáviděl, cítě k nim jakousi urážlivou osobní nechuť; spíše jakoby pro mě nebyli na světě. Podle mého byla „comme il faut“ za prvé a hlavně výtečná frančina a zvláště výslovnost. Vyslovoval-li někdo špatně francouzsky, ihned ve mně pro­bouzel nenávist. „Proč chceš mluviti jako my, když neumíš ?“ s jedovatým výsměchem jsem se ho tázal v myšlenkách. Druhou podmínkou „comme il faut“ byly dlouhé a čisté nehty; třetí byla dovednost dělati poklony, tančit a vyprávět, čtvrtá a velice vážná, byla lhostejnost ke všemu a neustálý výraz jakési vybrané a pohrdavé nudy. Mimo to jsem rozdával společné známky, dle kterých, jsem třídil, k jakému oddílu náleží. Vyjí­maje zařízení komnaty, rukavic, písma, ekvipáže, byly mi hlavním znakem nohy. Poměr bot ke kalhotám hned v mých očích rozhodoval o člověku. Boty bez opatku, s trojúhelnou špičkou a úzké kalhoty dole bez podponek, znamenaly člověka všedního. Bota s úzkou, kulatou špičkou a opatkem, a úzké kalhoty dole se štruplemi, které kolem nohy lítaly, anebo široké s podponkami, které stály jako baldachýn nad špičkou, — to byl člověk mauvais genre² atd. Je podivné, že se vyvinul u mne, který jsem neměl žádné způsobilosti k „comme il faut“, tento pojem tak ostře. Možná, že právě proto tak silně ve mně se usadil, že mě to stálo nesmírné namáhání, abych si osvojil toto Comme il faut. Hlavní zlo však sestá­valo v přesvědčení, že comme il faut je samostatné postavení ve společnosti, že se nemusí člověk starat, zda se stane úředníkem, nebo zhotovitelem kočárů, vojákem nebo učencem, je-li comme il faut; již své životní určení vyplňuje a staví se výše nad většinu lidstva. Ze vší duše jsem si přál být dokonalým; ale byl jsem mladý, a plný vášně, a byl jsem sám, docela sám, když jsem vyhledával dokonalost. Po každé, když jsem se pokoušel pronášet to, co bylo nejvroucnějším mým přáním, totiž, že chci být dobrým, mravně doko­nalým, dostávalo se mi pohrdání a posměchu; ale jakmile jsem se oddával mrzkým vášním, chválili mě a povzbuzo­vali. Ctižádosti, panovačnosti, sobeckosti, hrdosti, hněvu a msty — všeho toho si vážili. Stával jsem se tak podobným dospě­lému muži a cítil jsem, že jsou se mnou spokojeni. Dobrá tetička má, nejčistější bytost, s kterou jsem žil, vždy mi říkala, že by si ničeho tak nepřála pro mne jako toho, abych měl svazek se vdanou ženou: „nic nevzdělává mladíka tak, jako svazek se ženou uhlazenou“; ještě jiného štěstí mi přála, totiž, abych byl pobočníkem, a nejraději u císaře; a největšího štěstí, totiž, abych se oženil s velmi bohatou dívkou a abych měl ná­sledkem této svatby co možná nejvíce otroků. ³

_Bez úžasu, ošklivosti a upřímné lítosti nemohu si vzpo­menout na tato léta. Zabíjel jsem lidi na vojně, vyzýval jsem na souboje, abych zabil; prohrával jsem v kartách; projídal jsem práci mužiků; trestal jsem je, šidil a klamal. Lež, krádež, smilstva všelijaká, chlast, násilí, vražda… Ne­bylo zločinu, kterého bych nebyl páchal, a za všechno to mě chválili, pokládali a pokládají moji vrstevníci za člo­věka poměrně mravného. Tak jsem žil deset let. V tu dobu začal jsem psát — ze ctižádosti, sobeckosti a hrdosti. Ve svých spisech jsem činil totéž, co v životě. Aby se mi dostalo slávy a peněz, pro které jsem psal, bylo třeba skrývat dobré a mluviti zlé. Tak jsem i činil. Kolikrát jsem chytře věc navlékal, abych skryl ve svých spisech pod pláštíkem lhostejnosti ba i lehké posměvačnosti ty své snahy k dobrému, které byly smyslem mého života. A dosahoval jsem toho: chválili mě.⁴ Když mi bylo dvacet šest let, přijel jsem po vojně do Petrohradu a sešel jsem se se spisovateli. Přijali mě jako svého, lichotili mi. A nežli jsem se nadál, přisvojil jsem si stavovské spisovatelské životní názory těchto lidí, s kterými jsem se setkal, a ty již úplně vyhladili ve mně všechny mé dřívější pokusy stát se lepším. Názory tyto bezuzdnost mého života podepřely teorií, která ji ospra­vedlňovala.

_Názor životní těchto lidí, mých soudruhů podle pera, zakládal se v tom, že život vůbec víc a více se rozvíjí, a že v tom rozvoji hlavní úkol mají my­slitelé, a z myslitelů hlavní vliv máme my — umělci, spisovatelé.

_Naším povoláním jest učit lidi. Aby však nepřipadla na mysl přirozená otázka: „čemu máme učit?“ — vysvětlilo se v této teorii, že to není potřeba vědět, a že umělec a básník učí podvědomě. Pokládal jsem se za zázračného umělce a básníka, a proto mi bylo velmi přirozenou věcí, abych si tuto teorii přisvojil. Já — umělec, básník — psal jsem, učil jsem, sám nevěda čemu. Platili mi za to peníze, měl jsem výborné jídlo, obydlí, ženy, společnost; měl jsem slávu. Tedy to, čemu jsem učil, bylo velmi dobré.

_Tato víra ve význam básnictví a v rozvoj života byla náboženstvím, a já jsem byl jedním z jeho kněží. Být knězem bylo velmi výhodné a příjemné. Ale v druhém a zvlášť v třetím roce takového života začal jsem pochybovati o neomylnosti této víry a začal jsem ji zkoumat. První příčina k pochybnostem byla ta, že jsem začal pozorovat, že kněží tohoto náboženství spolu nesouhlasili. Jedni říkali: my jsme nejlepšími a nejužitečnějšími učiteli, — my učíme tomu, čeho je potřeba, a ostatní učí nesprávně. A oni se hádali, vadili, tupili, klamali a podváděli druh druha. Kromě toho bylo mnoho mezi námi lidí, kteří se ani nestarali o to, kdo má pravdu, ale prostě dosahovali pomocí této naší činnosti jen svých sobeckých cílů. Kromě pochybností o pravdivosti samotné víry spi­sovatelské, začal jsem si pozorněji všímati jejích kněží a přesvědčil jsem se, že téměř všichni kněží této víry, spisovatelé, byli lidé nemravní a většinou lidé špatní, ni­čemných povah — mnohem nižší než byli ti lidé, s kte­rými jsem se setkával ve svém dřívějším toulavém a vo­jenském životě, — avšak lidé sebevědomí a spokojeni se sebou, jak jen by mohli být spokojeni lidé docela svatí nebo spíše takoví, kteří ani nevědí, co je svatost. Lidé se mi zproti­vili, a já sám sobě jsem se zprotivil a porozuměl jsem, že víra tato jest klam. Ale divná věc: ačkoliv všechnu tuto lež jsem brzo pochopil a odřekl se jí, hodnosti však mně udělené od těchže lidí — hodnosti umělce, básníka, učitele—jsem se neodřekl. Naivně jsem se domníval, že já — básník, umělec, mohu učit všechny, sám nevěda, čemu učím. Tak jsem i činil. Ze sblížení se s těmito lidmi odnesl jsem si novou chybu — hrdost. Nyní, když si vzpomínám na tuto dobu, na svou tehdejší náladu a na náladu těch lidí, jímá mě lítost i stud, — vzniká totiž týž dojem, kterého je možné pozorovat v blázinci. Tenkrát jsme všichni byli přesvědčeni, že je potřeba mluvit a mluvit, psát, tisknout — co možná nejrychleji, co možná nejvíce, že všeho toho je potřeba pro blaho člověčenstva. A tisíce nás, kteří jsme se navzájem hanili, všichni jsme tiskli, psali a poučovali ostatní. Ani nás nenapadlo, že nic nevíme, že na nejprostší otázku života: co jest dobré, co jest zlé, — ne­víme co odpovědět, — vzájemně jsme se neposlouchali, všichni zároveň mluvili, někdy sobě přitakali a vzájemně se vychvalovali za tím účelem, aby i mne pochválili, jindy zas vzájemně se dráždili, zrovna tak jako v blázinci. Tisíce dělníků dnem i nocí z posledních sil praco­vali, sázeli, tiskli miliony slov, a pošta rozvážela je po všem Rusku, a my jsme pořád ještě více učili a nijak jsme nemohli všemu vyučit, a pořád jsme se hněvali, že nás málo poslouchají. Hrozně divná věc, ale nyní ji chápu. Skutečnou důvěrnou úvahou naší bylo, že chceme co možná nejvíce dostávati peněz a pochval. Abychom dosáhli tohoto cíle, ni­čeho jiného neuměli jsme dělati než jen psáti knížky a no­viny. To jsme i činili. Ale abychom mohli dělat tak ne­užitečné dílo a mít přesvědčení, že jsme velmi důleži­tými lidmi, potřebovali jsme ještě úvahy, která by ospra­vedlňovala naši činnost. A tu vymyslili jsme si toto : vše, co jest rozumné jest. Všechno pak, to co jest, rozvíjí se. Roz­víjí se pak všechno osvětou. Osvěta pak vyměřuje se rozšířením knih, novin, A nám platí peníze i váží si nás za to, že píšeme knihy a noviny, a proto jsme my nejužitečnějšími a nejlepšími lidmi. Úvaha tato byla by bývala velmi pěkná, kdybychom my všichni byli souhla­sili; ale poněvadž proti každé myšlénce pronášené od jed­noho objevovala se vždy myšlénka přímo protivná proná­šená od druhého, byl by měl tento skutek přinutí ti nás, abychom si věc rozmyslili. Ale my jsme toho nepozorovali; nám platili peníze, a lidé naší strany nás chválili, — tedy my, každý z nás, domnívali jsme se, že máme pravdu. Nyní jest mi patrno, že rozdílu od blázince nebylo žádného; tenkrát však jen nejasně jsem to tušil a jen jsem všechny — jako všichni blázni — nazýval blázny, kromě sebe. Tak jsem žil, oddávaje se tomuto bláznovství ještě šest let, do své svatby. V tu dobu odjel jsem do ciziny. Život v Evropě a moje setkání s předními a učenými evrop­skými lidmi utvrdilo mě ještě více v této víře ve zdokonalování ve které jsem žil, protože tutéž víru našel jsem i u nich. Víra tato vyjadřovala a stále vyjadřuje slovem „pokrok“. Tenkrát se mí zdálo, že tím slovem vyjadřuje se cosi určitého. Nechápal jsem ještě, že trápen jako každý živý člověk otázkami, jak mám nej­lépe žít a odpovídaje: žít jak pokrok žádá, — odpoví­dám docela totéž, co odpoví člověk zmítaný v loďce vlnami a větrem, na hlavní a jedinou pro něho otázku: „kam mám plout?“ — „žene nás to někam.“